Na naléhání Martina Kuby se snažíme coby vrtulníková škola dodat požadovaný článek o vrtulnících. Jak to tak bývá, nakonec to padlo na toho, kdo z nás má zkušeností s vrtulníky nejméně. Tedy na mne. Výhodou je, že zážitky jsou o to čerstvější a intenzivnější.
Úplně první věcí která vás na vrtulníku upoutá je jeho volnost pohybu a zdánlivě neomezené možnosti. Hned další v řadě je vysoká cena za letovou hodinu, ale to už bývá taková vlastnost dobrých
věcí, že jsou prostě drahé.
Těm kdo se dokáží přenést přes finanční náročnost však nabízí opravdu úžasné zážitky z letu.
Hodnotím to z pohledu již zkušenějšího pilota letounů, který se právě učí létat
vrtulníkem. Ta nová dimenze létání je opravdu překvapivá. Pravda, již nacvičené návyky z letounů nejsou zrovna ve vrtulníku výhodou. Ale od toho tu je vlastně výcvik,
aby z „materiálu" který je zrovna k dispozici vytvořil pilota, že.
Hned při prvním vzletu vrtulníkem ve vás okamžitě hrkne: „Narazíme do země".
Nos se totiž při rozletu naprosto neletecky skloní k zemi. První věc na niž si tedy musíte zvykat je, že vrtulník prostě nelétá jako letoun přímo za nosem. Pro hodně lidí
je rovněž překvapením, že s vrtulníkem se také startuje rozletem a ve směru dráhy stejně jako s letounem. Dětská představa že vrtulník startuje a přistává kolmo až do
výšky, kde chce letět rovně, je mylná. Při rozletu je zajímavé pozorovat okamžik, kdy vertikální proudění rotorem se mění na horizontální. Vrtulník se tak nějak divně zavrtí a
dál už letí víceméně jako běžný letoun. To je většinou další překvapení.
Vrtulník totiž za dopředného letu nefouká pod sebe jako obří ventilátor, ale letí vzduchem jako letoun.
Platí to tak od rychlosti cca 55 MpH (asi 88,5 km/h). Během letu ve výšce je létání úplně stejné jako s každým letadlem. Jen si musíte zpočátku zvykat na poněkud jiné
odezvy řízení, ale to je jako kdykoliv přecházíte na jiný typ éra.
Největší zábava je při nácviku visení a pohybu těsně nad zemí.
Tady zpočátku ztratíte pár litrů potu. Vrtulník totiž nereaguje rovnoměrně a pořád stejně. Taková otáčka o 360 na místě při mírném větru vyžaduje 4 různé pohyby
nohou. Není to tedy „šlápnu tam nohu a točím". Ovšem zvládnuté visení je opravdu báječný zážitek (ve vrtulníkařině je visení výhodou. Je to tedy obráceně než při jiné příjemné činnosti). No a pak pohyb do stran, dozadu…
A tady je potřeba se trochu zamyslet.
Ono v euforii z toho, co všechno teď mohu je snadné nacouvat do čehokoliv co včas
neuhne. Jiný než dopředný pohyb příliš nízko nad zemí bychom si neměli ovšem dopřávat moc často. Při jenom chvilkovém zaváhání motoru v takovou chvíli by se totiž vrtulník mohl při stranovém dosednutí snadno převrátit.
Naprosto zvláštní kapitolou jsou ovšem autorotace.
Tedy režim, kdy vrtulník má přistát bez výkonu motoru. Podle mého je to ta nejtěžší
část výcviku. Pro mne o to komplikovanější, že naprosto zažitý reflex při vysazení motoru je pro mne „potlačit". To je ovšem ve vrtulníku to nejhorší, co můžete udělat.
Vzhledem k tomu, že nutností pro udržení integrity jak vrtulníku tak i vaší tělesné schránky, je nedovolit rotoru poklesnout s otáčkami, musíte okamžitě přitahovat. Jak
snadné vyřknout, ovšem jak obtížné sám sebe přeučit. Samotná práce při přistání v autorotaci je pak teoreticky stejná jako při běžném přistání. Máte pro podrovnání ovšem pouze jeden pokus. Ostatně stejně jako při nouzáku v éru.
Hu, jen samotným popisováním autorotace se mi nějak začínají potit záda. Další část budu psát raději až budu mít zase suché tričko.
Zatím se mějte a držte nám palce
Michal „Linec" Raudenský,
autor je instruktorem letecké školy Fly For Fun.
Ahoj, chtěl jsem se zeptat v jaké fázi výcviku jít na kurz radiotelefonisty. Jestli je nutné mít dokončenou teoretickou část výcviku nebo na tento kurz mohu jít prakticky kdykoliv. Dále jsem se chtěl zeptat jestli pro létání u Letecké záchranné služby (vrtulníky) stačí mít omezený průkaz nebo všeobecný. A poslední dotaz je zda pro pilotování kluzáků je také třeba průkaz radiotelefonisty. Dík MOc za jaoukoliv informaci M