Znáte Diskouše?

Stejně jako mě v běhu života zaujali lidé kolem malého letectva, nesmím opomenout určité zaujetí i ke strojům, které umožňují naše vzdušné realizace. Stroje a lidé kolem nich, to je atmosféra letišť, která voní specifickým nezaměnitelným ozónem. Těch strojů je celá řada. Naviják, traktor, vlečný letoun a větroně. Každý typ a kus by zasloužil delší vyprávění, každý  má své drobné odlišnosti a obecně lze pouze poznamenat, že pokud  člověk vynaloží značné úsilí,  pozná  je a umí využít jejich vlastností, bohatě se mu odmění.

     Každý z uvedených strojů mě nějak poznamenal. Teď pod tlakem čerstvého zážitku však chci popsat právě Diskouše, na mysli mám laminátový brus Discus CZ, imatrikulační značky OK 0372, startovní označení LH. To je zkrátka věc.

     První seznámení proběhlo znenadání, kdy stroj byl zakoupen a po prvním okukování byl vytažen do prvních jarních provozů. Honza, který mě přeškoloval toho mnoho nenamluvil. Letovou příručku jsem přečetl, v kabině poseděl, test napsal a šlo se na věc. Na všetečné dotazy o odlišnostech od jiných typů Honza říkal jen. Diskouš je letadlo Orlíkovitého typu s bezsilovým řízením. Jakou rychlostí co létat nijak nerozváděl. Říkal, on si o tu správnou rychlost řekne sám.

     První start jsem prováděl za vlečným Brigadýrem, kterého pilotoval právě Honza. Věděl jsem, co znamená „letadlo orlíkovitého typu", netušil jsem však, jak moc. Knipl je kraťoučký skoro jako jojstyk u počítače, výchylky nožního řízení jsou neobvykle malé. Posez luxusní, výhled dokonalý. Zavírám se v kabině, Honza napíná a jedeme.

     Diskouš poslouchá dokonale na křidélka, nechce se mu však do vzduchu. Jedeme po zemi, Brigadýr dávno na kolech poskakuje před námi, rychlost 90 a stále to neletí. Začínám tahat, protože díky podvozkovému uspořádání celkem vůbec na zemi nereaguje na nožní řízení a jede stále v předem nastaveném směru. Tahám knipl k sobě, žádná síla v řízení, žádná reakce. Tvrdé drncání po letišti zapříčiňuje neodpružený podvozek, ale to znám z Orlíka. Když už se mi zdá, že je zle, odlepuje se Brigadýr a téměř současně Diskouš. Teď však zabírá na přitažený knipl příliš ochotně. Plavu, Orlíkovitý efekt. Honza stoupá stále na rychlosti 90 a větroň se mi zdá nepřiměřeně natažený. Po uklidnění směrů a nervů však poslouchá všechny orgány řízení naprosto dokonale. Jen se s nimi musí zacházet velmi, ale opravdu velmi citlivě. Letíme.

     Po vypnutí však nastává skutečná letecká slast. Diskouš plave vzduchem po zavření podvozku téměř beze zvuku, poslouchá i milimetrové výchylky řízení a co hlavně, při dopředném pohybu téměř neztrácí výšku. Pokouším se o zatáčky s kuličkou uprostřed. Pokud se soustředím, tak kulička sedí. Jen co se podívám ven nebo se zcela nesoustředím, kulička cestuje jako pominutá. Dělám příliš velké a razantní zásahy do řízení. Tahleta věc s dvakrát zalomeným křídlem, které nepřejícníci začali říkat „vohnout" je skutečně „brus" a dává to znát.

     Postupně opadá prvotní vyděšení a let se stává požitkem. Škoda jen že zrovna není termika. Postupně klesáme a zbývá ještě toho plnokrevníka posadit na zeměkouli. Sbírám zbytky soustředění a nasazujeme na okruh. Rychlost z důvodu nepatrného aerodinamického hluku je třeba hlídat podle rychloměru. Napětí stoupá, sestup po 4 zatáčce je však velmi příjemný kromě velké síly potřebné k vysunutí brzdících klapek. Účinnost klapek je však minimálně dostačující, sedáme si jako do peřin přesně k téčku, přichází známé drncání a stojíme. Otírám pot a otvírám kabinu. Honza se šklebí z Brigadýra. Jistě ví, jak mi je a jdeme na další start. Dospěl jsem k názoru, že stojí za pokus přežít další vzlet, protože vlastní let je dostatečnou odměnou.

     Tenhle vrchol techniky a elegance mi přinesl do létání další dimenzi. Přelety, kdy kraj ubíhá a výška téměř ne jsou daleko větším požitkem. Člověk se podívá dál a rychleji. Například z tisíce metrů v Letňanech téměř až do Kolína.   

Zkušenosti a doplnění našich čtenářů