Představte si, že jedete na týdenní dovolenou (či dobrodužnou expedici) na vzdálený, řídce obydlený ostrov, vlastní lodí. Ta však lehce ztroskotá a zdá se, že by se s vámi při zpáteční cestě mohla potopit. A patroni vaší výpravy vám vzkáží, že záchranná výprava sice může připlout za pár týdnů, ale protože nastává období silných bouří, musíte počkat nějakých 6 měsíců na možnou zpáteční cestu... Jaká by asi byla vaše reakce?
Netuším, co se odehrává v hlavách astronautů NASA Butche Wilmora a Suni Williamsové, ale v zásadě se zřejmě ocitli v obdobné situaci. Ze zkušební plavby lodí – sice kosmickou – plánovanou na cca 10 dní, se vyklubala vesmírná anabáze o více jak 9 měsících na Mezinárodní kosmické stanici.
Pravda, ještě to není stoprocentně potvrzeno, ale o tom, že Wilmore a Williamsová budou nuceni ze svého Starlineru přesednout někdy v únoru příštího roku do konkurenční kosmické lodi Crew Dragon od SpaceX, si už vrabci přestali cvrlikat. Čelní představitelé NASA nyní otevřeně hovoří o nouzových možnostech, které zahrnují potenciální možnost použití kosmické lodi Dragon společnosti SpaceX, pokud agentura rozhodne, že se Starliner odpojí a pokusí o návrat bez posádky.
„Jsme poněkud v nové situaci, v tom, že máme více možností,“ řekl během brífinku 7. srpna bývalý astronaut Ken Bowersox, přidružený administrátor NASA pro vesmírné operace. „Například nemusíme vrátit posádku zpět na Starlineru. Mohli bychom je přivézt zpět jinou lodí.“ Tou jinou lodí může být pouze Crew Dragon od SpaceX.
Malé opakování
Pokud by se tento scénář naplnil, Wilmore a Williams by strávili ve vesmíru 268 dní – 9,7 měsíce – namísto týdne, který plánovali 5. června na raketě Atlas 5 společnosti United Launch Alliance.
Prodloužený pobyt mise Starliner CFT na ISS se dostal na titulní stránky novin už v červnu a delší dobu dominoval diskusím na zemi. Během prvních dnů letu NASA uvedla, že let může být prodloužen na základě cílů testu. Krátce poté, co se loď jménem Calypso připojila ke stanici, byla mise prodloužena, nejprve o jeden týden...
Ovšem původně plánovaný termín návratu 14. června tak byl posunut nejprve na 18. června, aby mohlo být provedeno více kontrol na Starlineru a posádka Expedice 71 se mohla soustředit na přípravy k výstupu do volného prostoru. Návrat Calypso byl přesunut na 22. června, aby byl proveden zážehový test na sedmi zadních tryskách a také další testy a kontroly. Ani datum 22. června se nepotvrdilo, stejně jako termín 26. června. Podle NASA zrušení data přistání 26. června umožnilo získat více informací o pohonném systému Calypso. Manažer programu komerčních posádek NASA Steve Stich tehdy uvedl: „Necháváme data řídit naše rozhodování týkající se řízení malých úniků helia v systému a výkonu trysek, které jsme pozorovali během setkání a spojení.“
Jak přicházely a odcházely termíny návratů a jak se červen přehoupl do července, probíhaly diskuse o tom, co se děje s Calypso a jaká by mohla být cesta vpřed. Zpráv od NASA a Boeingu bylo poskrovnu, zatímco senzační titulky týkající se mise naznačovaly, že astronauti mise Starliner CFT „uvízli na ISS“.
Co že se vlastně stalo s kosmickou lodí od věhlasné firmy Boeing? Nejde už jen o úniky helia, sloužícího k natlakování trysek palivem. To bylo známo už před startem. Podle Boeingu se nezhoršily a na palubě je více než dost stlačeného plynu na to, aby pohonné látky k tryskám tlačily. Obavy se ovšem týkají dostatečných rezerv a bohužel i selhání OMAC i RCS trysek potřebných k manévrování a stabilizaci kosmické lodi během kritického brzdícího manévru na oběžné dráze nutného k návratu do atmosféry a přistání na Zemi. Jistě, společnost Boeing pokračuje v dalších testech a aktualizacích softwaru pohonných systémů. Ovšem některé neočekávané výsledky testování vyvolaly znepokojení.
Problematickým bodem je porozumění tomu, zda a jak zjevné selhání trysek na Starlineru při spojovacím manévru s ISS ovlivní jeho odpojení a návrat na Zemi. Sestup zpět na naši planetu by podle některých činitelů NASA mohl opět přetížit systém RCS. A ne všichni se zatím shodují na zjevné příčině, kterou má být podle techniků CFT přehřátí v krytech zvaných „psí boudy“ nad shluky trysek RCS, což navíc způsobuje odlupování izolace trysek.
Pozemní testy chystaného nového motoru pro další misi Starliner, který byl stokrát zažehnut za podmínek, které napodobovaly to, co se odehrávalo na palubě kosmické lodi, replikovaly projev přehřátí, který byl pravděpodobně způsoben několikanásobnými zážehy během testů ručního řídicího systému lodě během dlouhodobého vystavení přímému slunečnímu světlu. Vyšší než očekávané zahřívání pravděpodobně způsobilo deformaci a roztažení malých teflonových těsnění v „talířích“ ventilu trysky, což snížilo průtok pohonné látky. Trysky na palubě Starlineru byly opětovně zažehnuty ve vesmíru za normálnějších podmínek a všechny údajně fungovaly správně. Což by naznačovalo, že těsnění se snad (!) vrátilo do méně narušeného tvaru.
Boeing, který se snaží zabránit totální ostudě ve svém prohlášení ze 7. srpna uvádí, že jsou zavedeny nové postupy, aby se zabránilo přehřátí, ke kterému došlo během setkání se stanicí. Byly vyloučeny další ruční zkušební zážehy, neplánuje se delší pobyt na slunci a při odletu od stanice jsou prý potřebné méně časté zážehy motorů něž při spojovacím manévru.
„Stále věříme ve schopnosti Starlineru a jeho letové schopnosti. Pokud se NASA rozhodne misi změnit, podnikneme kroky nezbytné k tomu, abychom Starliner nastavili pro návrat bez posádky,“ konstatuje výrobce.
Bohužel, jak jsme už psali, héliové potrubí a trysky jsou umístěny v servisním modulu Starlineru, který bude odhozen a shoří v atmosféře před tím, než se kabina pro posádku dostane k přistání. Konstruktéři jako takoví nikdy nebudou schopni prozkoumat hardware z první ruky, aby s jistotou prokázali, co se pokazilo.
Co rozhodne ?
Zdá se, že vše je nyní v rukou rozhodování šéfů NASA. Je to pro ně těžké rozhodování, protože přeci jen neradi poškodí takovou slavnou společnost, jakou Boeing je. Ale případnou havárii lodi a ztrátu posádky si nikdo nemůže dovolit.
Zatím tedy NASA nabízí jakési šalamounské řešení. „Tým Boeingu je velmi přesvědčen, že plavidlo by mohlo posádku dopravit domů i nyní, ovšem s nejistotou, kterou máme,“ řekl Bowersox. „Jsou zde ale lidé, kteří jsou možná trochu konzervativnější. Bojí se, že když nemáme jistotu kladného výsledku, odhadují riziko výše a doporučili, abychom se vyhnuli návratu posádky domů na Starlineru, když máme jinou možnost...“
Na tiskové telekonferenci ze 7. srpna pak dostala média informace nejen o úvahách přesunu Wilmora a Williamsové na Crew Dragon, ale také o aktuální situaci kolem pilotovaných misí k ISS vůbec. Především to je sdělení, že k již ohlášenému odkladu mise Crew-9 o téměř měsíc (nejdříve na 24. září) došlo proto, aby zde byla možnost zvážit start této lodi pouze s dvoučlennou posádkou (na dalších dvou sedadlech by byl umístněn náklad odpovídající zátěži dalších dvou astronautů). A to proto, aby se pak v ní mohli vrátit Wilmore a Williamsová.
Že nejde o momentální zlom v rozhodování Starliner/Crew Dragon svědčí i fakt, že skafandry SpaceX pro Barryho a Sunitu jsou stejně jako anatomická křesla připraveny. Zatím však tento krok nebyl oficiálně potvrzen a schválen. Steve Stich, manažer programu pilotovaných komerčních misí k ISS však odmítl specifikovat, kteří dva členové posádky by v případě realizace zmíněné varianty zůstali na Zemi. V sázce totiž je i reciproční let ruského kosmonauta Alexsandra Gorbunova...
Odklad mise Crew-9 tak má NASA poskytnout čas na definitivní rozhodnutí, zda použít Starliner nebo ne. Pokud by se posádka Starlineru skutečně vracela v Crew Dragonu, došlo by k jejich návratu v únoru 2025. Ken Bowersox ani Dana Weigelová z NASA ovšem neupřesnili, ke které možnosti návratu Barryho a Sunity se přiklánějí. Uvidíme, jaké argumenty ještě má po ruce Boeing a tak se definitivní rozhodnutí může v průběhu času změnit. Času ale moc nezbývá, protože Starlineru končí životnost akumulátorů kolem 3. září... Černý Petr zůstane tak u šéfa NASA, administrátora Billa Nelsona.
„Administrátor nakonec přebírá odpovědnost a má velmi důležitou odpovědnost za konečné rozhodnutí,“ řekl Bowersox. Mimochodem, pozoruhodné je, že Nelson byl přítomen poslednímu letu raketoplánu 10 dní před osudným startem Challengeru v roce 1986 a otevřeně hovořil o ničivém dopadu, který to na něj mělo...
„Nakonec, když někdo určí autoritu, aby rozhodovala, tak ta osoba musí dospět k závěru,“ napsal Wayne Hale, bývalý letový ředitel raketoplánů a programový manažer, na blogu začátkem tohoto týdne. „Technici budou vždycky, vždycky žádat o další testy, více analýz, více času, aby získali více informací, aby si mohli být jistější svými závěry. Rozhodující tým ovšem musí rozhodnout, kdy bylo učiněno dost. Problém v tom všem je, že to je vždy spojeno s rizikem pro lidský život.“
Hale uzavřel svůj příspěvek slovy: „Nezávidím dnes těm, kdo rozhodují, těm, kteří zvažují důvody pro a proti... Ale když nastane čas, musí být učiněno rozhodnutí.“
