Původně jsem chtěla udělat dva rozhovory, které měly mít určitou strukturu a jasně dané otázky. Eva s Petrem mi ale totálně připravený koncept rozbourali a tak vám předkládám dvojrozhovor na úplně jiná než původně zamýšlená témata. Povídali jsme si o lecčems a jak Petr prohlásil: „Budeme muset založit nový Aeroweb, aby se to tam všechno vešlo.“
Věřím, že rozhovor bude bavit vás přinejmenším stejně, jako nás.
Jaká byla vaše cesta k létání?
Petr: První zkušenost s létáním se datuje do doby mých 4 let, kdy jsem si vyrobil vlastní letadlo. Na prázdniny jsem jezdíval k babičce do Hostouně, což je vesnice nedaleko Ruzyňského letiště s výhledem na startující letadla. Viděl jsem, že mají přední a zadní křídla a slyšel, že vrčí. Sehnal jsem si tedy 3 plaňky z plotu, jedna byla trup, druhá přední a třetí zadní křídlo. Spojil jsem je jedním hřebíkem, takže nechtěly držet pohromadě, všelijak se točily a ne a ne letět. Zvuk jsem musel dělat sám, běhal jsem po dvorku, naštvaný, že to pořád neletí, skákal jsem z kopce písku a pořád nic. Sice jsem tehdy nepochopil, v čem byl problém, ale asi tam někde začala moje cesta k létání.
Eva: Má cesta byla o něco komplikovanější. Jako holka jsem chodívala do školy v Bílovci, což je kousek od mošnovského letiště, kde bývaly kurzy seskoku padákem. Dokonce jsme měli parašutistický kroužek ve škole. Holky chodily, jenže když jsem chtěla souhlas rodičů (bylo mi kolem 15 let), táta řekl památnou větu: „Jestli chceš skákat, skoč tady s košem.“ A bylo vymalováno.
Poměrně brzo jsem se vdala, přišly děti, práce, hypotéka, pak ratolesti vyrostly a vylétly z hnízda a v době, kdy přišel covid, jsem dělala rozhovor s jedním pilotem, který mi řekl, že jestli chci, naučí mne létat, prý je to jednoduché. Začalo mi to hlodat v hlavě a jednoho dne jsem se zeptala manžela, co by řekl tomu, kdybych si udělala piloťák. Měl obavy, zda to není nebezpečné, takže jsem mu objasnila, že je to statisticky nejbezpečnější způsob dopravy. Cestu jsem pak měla volnou. Někdy v květnu 2021 jsem k létání přičichla už pořádně.
Petr: Covid byl v něčem přece jenom přínosný. Lidi se víc semkli, začali chodit do přírody, létat… Pamatuji si, jak jsme měli v letadle dezinfekční sprej a celý kokpit se po letu dezinfikoval.
Co kdo máte za pilotní licenci?
Petr: Mám ULL, což mi úplně stačí ke štěstí. Letadlo, na němž jsem dělal výcvik a mám na něj jedinou typovku, je Skyleader 400, to už je skoro dospělé letadlo, které letí podobnými rychlostmi. Potřebuji mít z letu zážitek, zatočit si, zakomunikovat, potřebuji si něco zapnout, vypnout, vysunout, zasunout, někam se podívat. Nevnímám rozdíl v tom, zda vysouvám klapky na Zlínu nebo Skyleaderu. Všichni říkají, jak letěli támhle a tuhle, řízené a neřízené lety, dálkové lety a já nejradši lítám okruhy, protože tam se toho dělá nejvíc. (smích)
Když letím třeba z Rakovníka do Moravské Třebové za kamarádem, trvá to hodinu čtyřicet a já pomalu usínám. Většinou neletím sám, tak si beru balíček se snídaní, knipl dám mezi nohy (to je můj autopilot) a čekám, až tam letoun doletí. Jednou jsem se hrozně lekl, když se mi podtlakem vysála svačina z okýnka. Dodneška nejspíš leží někomu na zahradě.
Eva: Takže ty lítáš kvůli tomu, abys mohl, jako každý chlap, něco ovládat. Když tak rád létáš okruhy, nezkoušel jsi létat na přesnost? U nás v Kunovicích je soutěž. To mi vždycky instruktor předhazoval: „Budeš pořád lítat ty šišoidy nebo začneš konečně okruhy?“ Já měla vždycky tvary jako brambory.
Petr: V letadle máme modul, který vysílá polohu, tudíž lze on-line sledovat, kde letoun zrovna je. Po výcviku jsme se na to vždy s instruktorem koukli a já dostal výtky: „Podívej se, jak jsi to lítal?! Tady jsi neudržel směr, támhle jsi neměl přesný obdélník.“
Když jsem pak letěl v rámci výcviku sólo navigační let, na který jsem se těšil, dal jsem si dopředu telefon s navigací a letěl jako podle pravítka. Instruktorovi to neuniklo a zjišťoval, jak je možné, že jsem letěl takhle krásně rovně. Vymluvil jsem se, že tuhle krajinu znám, tady nasadím a precizně držím směr. Nasadil jsem fakt pohled, ale do telefonu. Nicméně jsem dostal pochvalu za hezký let.
Eva: Když tak rád čudlíkuješ, není to zrovna ten důvod udělat si papíry na větší a větší éra? Tam těch hejblat máš víc.
Petr: To bych mohl, ale mě už by nikam nevzali…
Eva: To jsem si myslela taky. Původně jsem si udělala ULL s tím, že budu lítat, užívat si to a stačí. Jenže pak člověk zjistí, že chce víc, že tomu propadl, začal lítat, obletěl republiku, chci víc. Co je víc? PPL. Tak si uděláš PPL, letíš do zahraničí, třeba Alpy jsou nádherné, Polsko, kocháš se a pak najednou přijde zase ten okamžik, kdy zatoužíš zažít ještě víc. Létat velkým letounem. Přemýšlela jsem, že už jsem na to stará, jenže pak jsem si uvědomila, že kdybych ještě 15 let mohla létat, tak to stojí za úplnou změnu života. K tomu je potřeba Médical I. stupně. Řekla jsem si tedy, že pokud projdu a získám Osvědčení zdravotní způsobilosti I. třídy, bude to znamení, že do toho mám jít. Jak to dopadlo je asi jasné – dělám teď ATPL s Petrem za zády, protože nám přednášel meteorologii.
Vám oběma se létání prolnulo s dalšími profesemi, jak se to stalo?
Petr: Jako asi každý kluk jsem chtěl být vším možným, námořníkem, popelářem, kosmonautem, ale tak od 11 let jsem už věděl, že mě přitahují děje na obloze, ať je to počasí nebo letectví. Zajímá mne astronomie, astrofyzika, věda jako taková a proto jsem upřednostnil nakonec meteorologii před kariérou pilota. Lákalo mě stát se dopravním pilotem, ale k tomu tenkrát byla dost těžká cesta. Jednou z možností bylo přes vojenské létání, případně přes práškařinu – když se člověk vylítal a měl štěstí, dostal se k dopravnímu letectví. Tahle cesta mě odradila, nemám rád nejistotu a komplikace na cestě. Dnes je to výrazně jednodušší, ale zase hodně o penězích.
Eva: Z toho vyplývá, že si výcvik mohou dovolit ti, kdo už jsou nějakým způsobem zabezpečeni, mají kus života za sebou, nemají hypotéky, nebo musí mít bohaté rodiče.
Petr: Znám spoustu borců, kteří si napůjčovali peníze – to je za mě taky velká nejistota. Jsem nakonec rád, že jsem se touhle cestou nevydal, protože při mé turbulentní cestě životem by to určitě dopadlo všelijak. Začínal jsem létat v aeroklubu v 15 letech, tam jsem hodně o kariéře v letectví uvažoval, ale zůstal jsem nohama na zemi, meteorologie zvítězila a létání mám jako koníček. Krásně se to doplňuje, protože ať už člověk létá s malým nebo velkým letadlem, vždycky je s počasím v těsném kontaktu.
Eva: Já jsem nikdy nechtěla dělat v televizi, měla jsem úplně jiné plány. Ale když už jsem měla TV, přemýšlela jsem o tom, že by bylo hezké dělat krásné záběry z regionů, komentované dokumenty o tom, kde letím a co z letadla vidím. Máme tady přece krásně. Nápad ve mně zrál, jen jsem si nebyla jistá, zda tohle má divácký potenciál. Inspiroval mě hodně Jirka Pruša s jeho cyklem Jadran z nebe. Jednoho dne to muž naladil, hleděl na obrazovku, já nechala práce a dívala se s ním. To byl ten impulz, kdy jsem si řekla, že to potenciál má, když my dva na to zíráme.
Jednoho dne jsem tedy řekla svému kolegovi, že budeme točit z letadla. On na to, že je to super, koupíme jednu kameru pod pravé křídlo, druhou pod levé, třetí budeš držet ty. Zarazila jsem ho, že já budu držet knipl. Teprve tehdy jsem mu totiž řekla, že jsem si udělala pilotní průkaz. On se do letadla bojí, dodneška se mnou neletěl, ale nachystal mi všechnu techniku, ukázal, co jak ovládat, takže jsem soběstačná. Pak všechno sestříhá a profesionálně zpracuje. Já točím, napíšu si scénář a on si pohraje s vizuální a zvukovou stránkou. Kdyby naše série O letadlech a létání neměla odezvu, dávno bychom ji nedělali. Má ji však, a tak máme nyní aktuálně natočeno přes 90 dílů a dalších asi 70 dílů cyklu S ženskou za kniplem.
Krásné jsou vzpomínky, třeba na to, když jsem měla čerstvý piloťák a vzala jsem dceru na 4denní trip po Česku (tehdy jí bylo asi 21 let), letěli jsme po 13 letištích, kolikrát i 4 lety za den. Já si to moc užila, dcera méně, bylo dost turbulentní počasí a jí bylo špatně, ale nakonec na to taky hezky vzpomíná. Vznikl z toho seriál a pro mě je nejhezčí při pohledu na něj, že se vracím do těch chvil.
Stejně vznikly Můry v Americe, kdy mi bylo smutno a tak jsem za dcerou přiletěla do Ameriky, což vyvrcholilo tím, že jsem se tam proletěla Cirrusem. Když si ty záběry procházím, jako bych tam byla zase.
Jak vybíráš témata nebo hosty do svých pořadů?
Eva: To je nahodilé. Zrovna mě něco napadne, s někým se potkám… Seriál O letadlech a létání vznikl tak, že Michal Orlita mi začal vykládat cosi o letadlech a já ho přemluvila, abychom natočili sérii několika dílů o letadlech, která se vyráběla v Kunovicích. Vzbudilo to zájem a najednou mě lidé začali zvát a dávali mi tipy na osobnosti, takže jsem pozvala toho, udělala rozhovor s tamtím a postupně se to začalo nabalovat. Často je to o náhodě. Třeba když jsme byly s dcerou na tripu, zavřelo nás počasí a my ztvrdly na místě, tak jsme natočili rozhovor s panem Zdeňkem Dufkem ze Staňkova, který má za svůj život přes 117 000 leteckých startů.
Petře, na stůl jsi položil techniku, kterou natáčíš streamy Vočko o meteorologických předpovědí. Proč a jak vznikly?
Dlouhé roky (do r. 2018) jsem byl zaměstnán v ČHMÚ jako letecký meteorolog, souběžně s tím jsem 9 let dělal tiskového mluvčího ČHMÚ. Jsem poměrně velký trémista a dlouho mi zpočátku trvalo zvyknout si na kamery a nebýt prkenný. Postupně se člověk komunikovat v médiích naučí, začne brát kameru jako kamaráda, který ti neodmlouvá, spřátelil jsem se se štáby, co za mnou přijížděly a všechno začalo být víc na pohodu.
Po odchodu z ČHMÚ mě oslovila Seznam TV, která tenkrát začínala, abych pro ně natáčel zhruba 2minutové příběhy o počasí ve stylu: „Dnes bylo takhle, támhle se dělá rosa a proč, v údolí je mlha a proč,“ ale asi to nemělo moc velkou sledovanost, změnila se programová skladba a pořad byl asi za 2 roky zrušen.
Já si tenkrát nakoupil poměrně drahou techniku, kterou mám doma a navíc jsem si říkal, že pokud přestanu mluvit na kameru, znova se vrátím do stádia prkennosti a trémy, což jsem nechtěl. Tak jsem začal natáčet svoje vlastní pořady. Nejdřív jsem dělal Weather Report, který jsem pak přejmenoval a začal točit lehce satirický Blogísek. Infantilita v názvu je úmyslná. Kdysi jsem četl fejeton, v němž si zkušený fejetonář udělal legraci z rozmáhajících se blogů, psaných puberťačkami, které lidstvu radily, kde co nakupovat, jak se líčit, zkrátka samá životní moudra. Jeho název Blogísek se mi zalíbil a začal jsem ho také používat. Neměl žádnou závratnou sledovanost, ale svůj okruh uživatelů si našel a mě začalo bavit tvořit obsah. Nejsem žádný velký Youtuber s miliony shlédnutí, děláme to pro zábavu (Eva přitakává), ostatně – proč by si dospělí nemohli hrát?
Začal jsem se trochu víc vzdělávat, jaká technika, jak točit, jak koncipovat. Musel jsem si pořídit lepší studio, střižnu, zainvestoval jsem do DaVinci studia, které je sice komplikované, ale umí úžasné věci. Kromě Vočka vyrábím nyní i výuková videa pro střední školy.
Teď si třeba hraji s barvením videa, řeším, jak udělat zvuk, ruchy apod., přestože jsem nikdy neplánoval cokoli natáčet. A vida – mám víc než 500 videí a přes 2000 odběratelů.
Eva: Kdo si hraje, nezlobí. Sešli jsme se tu dnes vlastně všichni tři, kdo si hrajeme, protože nás to baví.
Petr: Dokud to bude bavit nás a dejme tomu i diváky, je to v pořádku. Případně se budeme sledovat my tři navzájem, dáme si like, bude to fajn a zas bude mít člověk důvod něco natočit. (smích)
Teď tedy děláš co za práci, Petře?
Petr: Když jsem odešel z ČHMÚ, přemýšlel jsem, co vlastně člověk jako já může dál dělat. Naštěstí mám vystudovaný MATFYZ, takže jsem začal učit na gymnáziu v Novém Strašecí. Baví mě studentům něco předávat. Člověk už má za sebou nějaké životní zkušenosti, vzdělání a předpokládá, že i studenti budou tušit, co dělá atom nebo jak vypadá spektrum, ale oni jsou nepopsaný papír, neumí leckdy ani upravit zlomek.
Eva: K tomu vzdělání – jsem ještě ze socialistického školství a mám dojem, že jsme se za 8 let školní docházky naučili strašně moc. Nevím sice, do jaké míry člověk získané znalosti v životě uplatní, ale měla jsem radost, že jsem ve svých skoro 50 letech dala vstupní test k ATPL. V něm tě testují, zda nejsi úplný debil (smích), jestli třeba umíš počítat, máš zdravý selský úsudek, upravuješ rovnice apod. Mám dojem, že děcka by to v dnešní době snad už ani nezvládla.
Petr: Na gymplu to ještě umí, ale zažil jsem už na jiných školách, že jsem zadal studentům úlohu, kde mají plat 30000 Kč, chtějí po šéfovi, aby jim jej zvýšil o 30 % a oni nedokázali vypočítat výsledný plat po zvýšení.
Učil jsi i Evu, že?
Petr: Evu jsem znal už z dřívějška, věděl jsem, kdo je Eva Stejskalová, ale osobně jsme se potkali až dnes. V interakci jsme spolu byli zhruba před měsícem.
Eva: Já tě taky znala, Petr Dvořák je známé jméno v oblasti meteorologie, navíc jsi napsal nějaké knížky a hodně lidí z pilotní komunity tě sleduje. Přednášel jsi nám 3. 2. o meteorologii při výuce ATPL. Byla jsem už hodně unavená, skoro jsem spala, ale pak jsi začal o letecké katastrofě a já ožila.
Petr: To bylo poměrně náročné, přednášel jsem s přestávkami 9 hodin v angličtině. Zvuk mám doma vyvedený do sluchátek a když je člověk má 8 hodin na hlavě a k tomu kouká pořád do monitoru, bolí ho hlava. Docela nerad takhle školím. Sice mám rád moderní technologie, jenže při on-line výuce se všichni vypnou a já mluvím do zdi. Navíc jsem takový interaktivní, mám rád místnost, ve které jsou žáci, máchám rukama, tu někam zajdu, tu napíšu něco na tabuli, rukama se dá ledacos znázornit, výrazem v obličeji, vidím odezvu od studentů, podle toho vím, kdy zařadit přestávku. To v on-linu chybí.
Eva mi občas něco napsala do chatu, ale netušil jsem, že je to ona, bylo tam jen křestní jméno. Přes FB jsme to ale zjistili, což nás dovedlo trošku víc k sobě, začali jsme si psát, až to dnes vyústilo k natočení rozhovoru s Evou, teď natáčíme další s Tebou… Plodný den. (smích).
Dříve jsi létal jako člen posádek u ČSA, je to tak?
Petr: Ano a byla to pro mne ohromná škola. I proto dnes můžu dělat kurzy meteorologie, protože vím, jak s informacemi posádky nakládají, jak řeší různé situace.
Na VŠ jsem se dostal až napodruhé, takže mezi gymplem a vejškou jsem rok dělal meteorologického pozorovatele na stanici v Ruzyni, stanice je asi 200 m od dráhy, tehdy značené jako 31, dnes 30. Je to takový domeček s výhledem na všechny strany, kde pozorovatel monitoroval počasí, zapisoval a odesílal dálnopisem zprávy. Pohledy na letadla byly k nezaplacení. Přesně jsme věděli, kdy která linka přiletí, před námi dobrzďovali. Občas sedla i exotická letadla, např. Douglas DC-8. To je krásné letadlo, které miluju dodneška. Už tehdy dosluhovala, bylo vyrobeno asi 580 kusů různých typů, pamatuji si přílet dlouhé verze, která v 80. letech přivezla krávy a pak je vykládali jeřábem na ploše starého letiště.
Podařilo se mi také vidět Mriju (Antonov AN-225) s raketoplánem Buran na střeše. Jde o největší šestimotorové letadlo. Bylo to v červnu 1989, kdy se vracela z výstavy v Paříži, na palubě měla i trosky stíhačky, která se na přehlídce tehdy zřítila, byl to MIG-29.
Ten den jsem se cestou ze školy (už jsem studoval MATFYZ) zastavil na motorce za kolegou na stanici, povídáme si a náhle slyšíme zvuk motorů, který jsme neznali. Byla poměrně velká oblačnost, ze které najednou mezi mraky vylétla Mrija, byla asi 1000 m nad zemí, takže bylo jasné, že půjde na přistání. Dokonce jsem se dostal i do kokpitu, jsou v něm malinkaté berany – čím větší letadlo, tím menší řízení.
Druhým enormním zážitkem bylo setkání s Concordem v r. 1986 u příležitosti 50. výročí zavedení linky British Airwais z Londýna do Prahy. Bylo to v říjnu, přednášky na škole ten den pro mne samozřejmě neexistovaly, na letiště jsem se dostal na základě staré průkazky. Měl jsem tehdy sovětskou kameru Lomo 215, koupil jsem si barevný film a s kolegou jsme služebním autem přijeli k dráze 25 (dnes 24) na vzdálenost asi 50 m od dráhy – to je dnes už nepředstavitelné. Ačkoli informace o příletu nevyšla nikde v tisku, šeptandou se rozšířila a na letišti bylo kolem 10 000 lidí, plné vyhlídkové terasy. Tehdy jsem se do kokpitu nepodíval, ale byl jsem zvenku přímo u letounu, osahal si podvozkovou nohu, jak je to udělané, neskutečný zážitek. V Paříži se mi pak podařilo si sednout i vedle kapitána do kabiny a představovat si, jak se to asi řídí…
Zažili jsme i spoustu humorných okamžiků, třeba právě v Paříži. Jsou tam 2 téměř paralelní dráhy, my sedali na levou, kilometr vedle nás tuším Boeing 777 American Airlines, tak jsme se rozhodli si z nich udělat legraci a piloti jim začali říkat: „Neměli byste už vysunout podvozek? Máte ho zavřený.“ Oni zachovali dekórum: „No vidíte, my na to málem zapomněli.“ Načež se začal podvozek vysouvat. Pochválili jsme je: „No vidíte, kluci, jak vám to jde.“ Řídící z nás asi musel šílet, to byla opravdu velmi nestandardní komunikace. (smích)
Jak často si, Petře, jdeš zalétat?
Petr: Naposledy jsem letěl v srpnu 2023, takže si musím dát s instruktorem pár svých oblíbených okruhů. Vždycky, když po čase do letadla vlezu, si říkám: „Kde se to zapíná?“ (smích) Letěl bych i dřív, jenže se sešlo pár věcí. V srpnu jsem byl za kamarádem, nalítali jsme 8 hodin a potřeboval jsem si trošku odpočinout.
Ještě před tím, v červenci, jsme byli s kamarády novináři v Brdech, cestou zpět jsem se zastavil v Hořovicích u Milana Sklenáře, který tam měl leteckou školu. Jemu se líbily mé letecké předpovědi, byl z nich nadšený a za odměnu mě nechal se půl hodinky proletět ve Sluce. Sluka mě odjakživa lákala, to je krásné letadýlko, krásné polétání! Pak jsme si ještě povídali s ostatními a s Milanem se blíž poznali.
V září jsem učil na učňáku, byla přestávka a jeden učeň mi říká: „Jé, pane učiteli, támhle spadlo letadlo!“ Pronesl to, jako kdyby to byla počítačová hra.
Ptal jsem se, kde? Nic jsem neviděl ani neslyšel, přitom spadlo asi 200 m od té školy. Běželi jsme tam, viděl jsem trosky, doběhli jsme ani ne 5 minut po pádu. V letadle se zabil Milan Sklenář i se svým žákem. Pak přiletěly 2 vrtulníky, dorazili hasiči, novináři… Byl jsem v šoku, nedokázal bych se další víkend posadit do letadla a vzlétnout. Pak přišel podzim, zkazilo se počasí a nebyla chuť, ale teď už emoce z nehody odezněly a já mám zase normální pocit při nástupu do letadla.
Asi je třeba po takových věcech jít znovu nahoru. Stalo se mi kdysi něco podobného s Martinem Kubou. Chodili jsme spolu často létat motorový paragliding. Mám trochu sklony k nejrůznějším vylomeninám, takže jsem se na motorovém padáku naučil dělat něco jako lopping, což je velmi nebezpečný režim. Jednou se stalo, že jsme s Martinem byli někde za Příbramí, přijeli známí a já předváděl ty svoje kejkle a vylomeniny v poměrně malé výšce, asi 100 m nad zemí. Krosna, rám, jsou z duralu a nejsou stavěná na taková přetížení, tudíž se jedno z ramen držících padák ulomilo. Ulítla mi půlka padáku, já ji držel za loket, padák byl zkřivený a dělal spirálu. Jen s ohromným štěstím jsem to zázrakem ubrzdil nad zemí, nestalo se mi vůbec nic, ale šok obrovský, mimořádně silná emoce, úplně to se mnou lomcovalo. Martin řekl: „Vem si moji krosnu, teď hned, a leť!“ Tak jsem ji vzal a letěl. Zaletěl jsem nad Zvíkov, polétal asi hodinu, emoce trochu opadly a dobré.
Eva: Vylomeniny už neděláš?
Petr se culí: Napište tam, že nedělám. Taky už jsem o 20 let starší. Občas si někde dám průlet nad letištěm nebo loukou, ale mám už snad trošku víc rozumu. Viděl jsem řadu nehod, rogalla, několik zabitých v paraglidingu. To člověka dovede ke klidnějšímu přístupu.
Petře, Tvůj kamarád má záchrannou stanici pro zvířata, měl jsi někdy na palubě nezvyklého pasažéra?
Petr: Měl, kachnu. Kamarád se ptal, zda může vzít kachnu, já myslel, že někde přistaneme a dáme si gáblík, tak mu říkám, že jasně a ať je pěkně do zlatova upečená. Jenže ona byla živá, jen poraněná, vezli jsme ji na záchranou stanici do Benešova.
Eva: My jsme jednou letěli do tábora pro psa, našli jsme si štěně a řešili, jak ho dostaneme domů. Manžel povídá: „Tak si pro něj zaleťme.“
Ověřila jsem to s veterinářem, který řekl, že pro psa bude lepší hodinový let než 4 hodiny v autě a tak jsme si pro něj doletěli. Zvládl to fantasticky, celou cestu prospal u manžela na klíně. Naštěstí nám v Náměšti nad Oslavou cestou zpět zkoordinovali průlet s tím, že máme štěně na palubě. Bylo to rychlejší. Jinak bychom snad ani neměli, kde přistát. Letiště zavíralo v 19 hodin, my dosedli asi v 18:59 hodin.
Co se vám v letadle nepovedlo?
Petr: Mapujeme si s kamarádem různá letiště, abychom si mohli zapichovat praporky do mapy. (smích) Zajímavé je bývalé práškařské letiště ve Štípě, má dráhu asi 330 m dlouhou, tam vždycky při startu načechráme vrtulí i trávu na konci.
Jednou jsme se zastavili cestou do Benešova ve Vyškově. Vyškov byl původně vojenským letištěm a dráha se potom využila jako část dálnice (aeroklubové letiště je nyní travnatý pás paralelně s bývalou betonovou dráhou), zrovna pod námi stály kamiony v zácpě a my si libovali: „Dobře vám tak, máte si udělat piloťák a ne trávit drahocenný čas v kolonách na dálnici.“ Jenže pokaždé, když mám takovéto povýšenecké kecy, se něco stane. Tady byla trochu turbulence, takže mi lítala ruka, potřeboval jsem naladit vyškovskou frekvenci, úplně to neklaplo, naladil jsem o kousek vedle. Slyšeli jsme polštinu, říkal jsem si, že si asi Poláci do Vyškova přijeli udělat výcvik. Předpisově jsem se hlásil, žádná odezva, pořád polština. Přistál jsem a hned dostal kartáč od náčelníka, jestli nemám rádio?!
Eva: Mně se to stalo v Hradci Králové, že jsem se taky přetočila a utla ve frekvenci, komunikuju, mám naladěno, asi na rádiu nikdo není… Najednou kousek přede mnou cessna! Říkám si – tady je asi něco špatně. Dívám se na displej, přeladila jsem, omluvila se věži, odkud se s úlevou ozvalo: „Já měl strach, že se srazíte.“ Nebyla to úplně bezpečná situace, chyba byla na mojí straně, od té doby to několikrát kontroluji.
Petr: Taky se mi jednou stalo, když jsem vezl klučinu ze ZŠ, co se chtěl stát dopravním pilotem, že jsme chtěli cestou dotankovat, na letišti ale nikdo nebyl, takže jsme letěli fakt na doraz, přistáli v Rakovníku, uklízíme letadlo, otevřeli jsme nádrže a já říkám: „Vidíš tam nějaké palivo?“ On lakonicky odpověděl: „Ne.“ Tam snad nebyly už ani výpary.
Eva: Já mám dodnes na talíři jedno přistání po svém sólo letu, kdy vedoucí výcviku tankoval poté mé letadlo a do nádrže na 90 l natankoval 87 l. Za trest jsem vyfasovala hodinu nouzáků navíc s mladým sympatickým instruktorem. (smích) Ale od té doby jsem vyučená.
Jaké jsou vaše letecké sny?
Eva: Plním si je. Mým leteckým snem je létat. Samozřejmě čím víc se učím, tím víc zjišťuji, jak málo vím a mám touhu se posunovat a učit víc a víc. Sen, doufám, že splnitelný, je létat v nějakém Jetu. Už loni jsem si dala závazek, že na jaře v něm budu létat. Je to dřina, ale postupně za svým snem jdu.
Hodně mě inspirují letecké osobnosti, na každém rohu letiště potkáváš super piloty, machry, kteří mají odlétáno, odžito a jsou pro mne velikou inspirací. Vím, že je nikdy nedoženu. Jsou to obrovské osobnosti, o kterých se nemluví a mě baví je propagovat, prezentovat, ukazovat, jak moc jsou to zajímaví lidé.
Petr: Mým snem je létat širší okruhy třeba, i na to sousední letiště si případně zaletět (smích). Vzhledem k věku už nechci létání jako profesi, chci si pohodově lítat a mít z toho radost. Což asi není sen, spíš normální přístup. Velikým snem je letět do vesmíru. To se mi zcela jistě nesplní, leda, že by někdo chtěl zkoumat, jak působí kosmické záření na starého člověka (smích). Nevím, kdo by mi to zaplatil, jako vesmírnému turistovi, ale dostat se tak na oběžnou dráhu… Elon Musk teď sice plánuje let kolem Měsíce, ale vybral si Yemiho, nevím tedy, proč ne mě.
Jestli ty ses přihlásil?
Petr: Nepřihlásil. Na tenhle rozhovor jsem se taky nehlásil. Musk by si mohl víc všímat, ne?
Tedy závěrem: „Pane Musku, přečtěte si bedlivě tento rozhovor, dočtěte ho do konce a tam naleznete nejdůležitější informace, tj. chtěl bych letět k Měsíci. A já bych o tom pak natočil nějaký Blogísek. Nebo spíš velký Blog, Vočko jak to na Měsíci vypadá.“
