Indické kosmické agentuře ISRO se totiž podařil husarský kousek – tři dny po ostudné havárii ruské sondy Lna 25 (k tomuto tématu se ještě vrátíme) posadili indičtí odborníci, poučeni nezdarem Čandráján-2 z roku 2019 svůj pokročilejší automat do oblasti lunárního jižního pólu – konkrétně u kráteru Manzinus U. Do míst, kam ještě žádný lidský výtvor nedosedl. Samo přistání sice proběhlo poměrně hladce, podle plánu – až na podstatnou maličkost, když sonda nad původně vypočteným bodem chvíli manévrovala, neboť kamery zachytily nerovnosti povrchu, které by mohly přistání ohrozit. A pružně sama vybrala místo poblíž. To je rozhodně výkon, na který mohou být v indickém řídícím středisku hrdi. A je třeba znovu připomenout, že Indie se stala teprve čtvrtou zemí v historii kosmonautiky, která dokázala měkce posadit svého robota na Měsíc.
Pragvan už jezdí!
Necelý den poté sjel z rampy mateřského landeru Vikram (což je sanskrtský výraz pro chrabrost) malý šestadvacetikilový rover Pragyan (v sanskrtu Moudrost) a vydal se na první okružní jízdu po místě přistání. Jde o vozítko, které je zřejmě odvozeno od prototypu, který byl původně (kolem let 2007-08) připravován pro ruský program Luna Glob, jehož hubeným výsledkem pak byla nešťastná Luna 25.
Pragyan má hmotnost 26 kg a poměrně malé rozměry 0,9 m × 0,75 m × 0,85 m. Jeho provoz zajišťují pouze solární články s výkonem 50 wattů. Rover se pohybuje na šesti výkyvných kolech rychlostí 1 cm za sekundu. Jeho aparatury provádí analýzu na místě a data odesílá do svého přistávacího modulu Vikram, který je přes orbiter pracující u Měsíce jako pozůstatek předchozího pokusu o přistání Čandrájan-2 přeposílá na Zemi. Vzhledem k fungujícímu orbiteru nemusela ISRO zatěžovat "trojku" novým orbitálním modulem a o to více se věnovat vědeckým aparaturám a landeru. Tedy, spolehli se na to, že orbiter Čandrájan-2 bude pracovat i po 4 letech. A vyplatilo se to.
Vozítko Pragyan nyní stráví dva týdny zkoumáním okolí místa přistání a studiem chemického složení měsíčního prachu a štěrku. Jižní pól Měsíce se v posledních letech stal středem pozornosti globální měsíční vědecké a průzkumné komunity, protože se předpokládá, že tato oblast obsahuje značné množství vodního ledu v prostorách trvale zastíněných polárních kráterů. Vědci se domnívají, že tato voda by mohla být extrahována a využívána budoucími lidskými posádkami, což by snížilo náklady na průzkum Měsíce, protože by nemusela být dopravována ze Země. Naleziště by také mohla být zdrojem vodíku i kyslíku a používána k výrobě paliva pro rakety, které by mohly v budoucnu startovat z Měsíce. Astronomové také pokukují po těchto zastíněných a tepelně stabilních kráterech jako po možném místě pro dalekohledy příští generace, které by jim umožnily nahlédnout daleko hlouběji do vesmíru, než je v současné době možné.
Bohužel, nepočítá se s tím, že by Pragyan, poháněný pouze solární energií, a jeho společník Vikram přežili příští lunární noc, dvoutýdenní mrazivé období bez slunečního svitu. Nemají totiž energetický zdroj, který by zařízení ohříval. Přežijí-li, bude to technický zázrak.
Jak se rodila čtvrtá kosmická velmoc
Pro Indii je středeční přistání prvním krokem z plánů na dobytí Měsíce, ke kterému už v roce 2008 vyslala družici Čandrájan-1. Ta pracovala rok a později byla prohlášena za ztracenou. Součástí prvního Čandrájanu byla i tzv. dopadová sonda, která se, pravda, podle plánu nárazem o měsíční povrch zničila. Nicméně "jednička" pomohla ověřit teorii o existenci vodního ledu na lunárním povrchu. Jak už bylo řečeno, orbiter Čandrájan-2 vyslaný v roce 2019 obíhá kolem Měsíce dodnes, i když přistání jejího landeru u jižního pólu se nezdařilo.
Indové si však vzali poučení a pečlivě studovali data z havárie. Následně provedli řadu simulací, aby odstranili případné vady u Čandrájanu-3.
Jak uvedl bývalý ředitel ISRO Surendra Pal pro Hindustan Times, ve srovnání s Čandrájan-2 bylo provedeno na "trojce" mnoho změn, došlo i ke změnám mnoho algoritmů. Byla provedena absolutní kalibrace aparatur a jak jsme už zdůraznili, lander dostal schopnost vznášet se nad cílovým místem. A přistávací plocha byla zvětšena z 2,5 km na 4 km. Operace Čandrájan-3 Indii přišla na 6,1 miliardy rupií, v přepočtu 1,6 miliardy korun, což zase není mnoho.
Měkké přistání sondy na Měsíci je pro Indii velkým technologickým vítězstvím. Ono to totiž není vůbec jednoduché a odborníci tvrdí, že je jednodušší dostat sondu na Mars, než na našeho souputníka. Mimochodem, letos se přistání nepovedlo už dvěma robotům – v dubnu to byla japonská sonda Hakuto-R s malým roverem ze Spojených arabských emirátů a o Luně-25 není třeba se nyní šířit. Připomeňme i neúspěšný pokus Izraele z roku 2019, jehož sonda Berešit (Beresheet) přistání na Měsíci také nezvládla.
Indie, země tzv. třetího světa, už dávno není technologickým a průmyslovým outsiderem a dává to znát i ve vesmíru. Pravda, její první družice Aryabhata byla vypuštěna sovětskou raketou 19. dubna 1975 ze střelnice Kapustin Jar, pomocí nosné rakety Kosmos-3M v rámci programu Interkosmos. V roce 1984 se na palubě sovětské lodi podíval do vesmíru i první indický kosmonaut Rákeš Šarma. Nicméně v té době se už snažila Indie ve výzkumu vesmíru osamostatnit.
Dnes má ISRO největší konstelaci družic dálkového průzkumu na světě a provozuje satelitní navigační systémy GAGAN a IRNSS (NavIC). Programy ISRO hrály významnou roli v sociálně-ekonomickém rozvoji Indie a podporovaly jak civilní, tak vojenské oblasti v různých aspektech, včetně vzdělání, sledování katastrof, telemedicíny a navigačních a průzkumných misí.
Od října roku 2003, kdy konkurenční velmoc Čína vyslala do kosmu svého prvního astronauta (Jang Li-wej, Šen-čou 5) rozhodla indická vláda zaměřit vědecký výzkum i na technologie pro přistání lidí na Měsíci a brzy zahájila programy pro lunární, planetární a pilotované mise. Připomeňme – ISRO vypustila Chandrayaan-1 v roce 2008, snad první sondu, která ověřila přítomnost vody na Měsíci, a Mars Orbiter Mission v roce 2013, první asijskou kosmickou sondu, která vstoupila na oběžnou dráhu Marsu. Mimochodem, Indie se tak stala první zemí, která uspěla na první pokus!
V současné době se Indie připravuje na svou vůbec první misi ke studiu Slunce, jejíž start je plánován na začátek září. Observatoř nazvaná Aditya-L1 ("Aditya" znamená v sanskrtu "Slunce") už dorazila na místo startu na ostrově Sriharikota na východním pobřeží Indie.
Co je však pro Indii prioritou, je pilotovaný kosmický let.
Od roku 2014 testuje svoji vlastní kosmickou loď Gaganyaan (v sanskrtu: gagana, "Nebeské plavidlo"), jejíž první orbitální let je plánován na léta 2024/25. Epidemie Covidu 19 program opozdila o dva roky.
Kosmická loď Gaganyaan, tvarově něco mezi kabinou ruského sojuzu a americkým Apollem, je navržena pro tříčlennou posádku. Hmotnost pilotní (návratové) kabiny má vážit cca 5,3 tuny, servisní, tj. motorická sekce pouze 2,5 t. Hmotnostně by spíše odpovídala Sojuzu či čínské Šen-čou. 1. pilotovaná mise Gaganyaan-1 na orbitě s apogeem cca 400 km má trvat 7 dní. Minimálně 4 astronauti jsou už v dlouhodobé přípravě k letu. Otázkou zůstává, jak dlouhá bude indická cesta z oběžné dráhy kolem Země k výsadku lidí na Měsíci, kde začne být koncem desetiletí pěkně těsno. Zatím tam tedy sedí Vikram a jezdí Pragyan.
