Zde již zmíněný článek:"Jak jsem oral"
Tento příběh se stal loni na podzim. S výcvikem jsem začal sice v sezóně 2004, ale pilotky jsem dělal až v roce následujícím. Nedlouho po tom jsem začal létat termicky a v srpnu si odletěl pětihodinovku. Víc mi bohužel počasí nedovolilo. Letos na jaře jsem začal místní termikou a piloval vytáčení stoupáků.
Vrátil jsem se tedy na chvilku k pilování odchodu na trať a k trénování přeskoků.
Pár latí (kterých loni moc nebylo, ale i Termoska měl své dny) jsem taky promeškal vlastní blbostí, když jsem si šel zalítat a nevzal si s sebou báro a rozkaz, holt smůla. A najednou kde se vzalo, tu se vzalo září, konec prázdnin, nástup do školy. Už jsem si přestával dělat naděje, že letos stříbro ulítnu, ale přece jen jsem vysedával u telky a poslouchal předpovědi. Na jedničce totiž rosničky vyprávěly nádhernou pohádku o přecházející studené frontě a nástupu tlakové výše. Říkal jsem si, že je to asi poslední šance do té Jihlavy dolítnout. Celý týden jsem sledoval, jak rosničkám ta pohádka vyjde a kupodivu se jejich sliby plnily. V pátek jsem si přichystal mapu, GPS a plno jiných zbytečností. Zavolal jsem kamarádům, že dneska hospůdka nebude, že musím jít po Večerníčku na kutě. Byli moc rádi… , jó, tak už to někdy bývá. Spát jsem šel ale opravdu brzy.
Ráno jsem se probudil do vlezlého podzimního rána.
Na obloze byla vrstva „alťáků“ , zbytků nočních bouřek nad Německem. Hodil jsem do sebe snídani a kafe a vyrazil na letiště. Dopoledne jsem zaskakoval za kolegyni AFIS a tak jsem měl dobrou možnost sledovat, jak se altokumuly částečně rozpouští a odplouvají daleko na východ. Začaly se lítat aerovleky, vyhlídkové lety a výcvik. Kamarádi po rádiu hlásí, že to hodně kope. Kolem 10 hodin naskakují neuvěřitelnou rychlostí první kumuly a ihned rostou do poměrně velkých rozměrů. To není dobré znamení. Základny jsou 800m AGL, stoupání 2m/s. S troškou štěstí by to stačilo na místní polítání. Vzduch je hodně vlhký, nebyl bych zrovna nejradši, kdyby se mraky slily a zadekovaly celou oblohu.
V poledne se ale děje zázrak, základny kumulů jsou 1200m AGL a pomyšlení na stoupání 3m/s mi zvedá náladu.
Kolegyně Veronika konečně přišla a převzala AFIS, volám kluky na startu aby nechali Blaníka na dráze. V poklusu ještě zařizuji poslední drobnosti (transportní družstvo atd.). „S tim si nelámej hlavu, já ti někoho seženu, hlavně tam dolítni a opovaž se zase přijet po zemi“ povzbuzuje mě Veronika. Jdu k Blaníkovi a mám chvilku na zklidnění nervů. Jaký rozdíl oproti minule, pomyslel jsem si. Když jsem se do Jihlavy chystal naposled, měli jsme na letišti ULL soutěž a výročí 60 let od založení letiště. Všude plno lidí, práce s výročím, nejisté a zákeřné počasí- to všechno mělo podíl na tom, že jsem byl nervózní a udělal jsem několik opravdu velkých chyb, které mě dovedly na pole 15km od letiště. Musím ještě počkat na poslední výcvikový let. Žák se učí zatáčky a nechtěně vytáčí sem tam nějaký stoupáček.
Pak ale přistáli, instruktor uvázal éro na sólo.
Já mezitím za letadlem úspěšně provedl vypuštění vodní přítěže usednul na přední sedadlo. Na koleno jsem si dal GPS, kterou jsem s sebou vezl v letadle vůbec poprvé. Začal jsem projíždět úkony, přede mě najela vlečná a zapnuli mi vlečné lano. Start bez problémů, stoupání a vypuštění na oběžnou dráhu taktéž, na váriu mi zůstaly dva metry nahoru a tak jsem se snažil se toho držet. Vypnul jsem se hodně nízko, 500m bylo v ten den naprosté minimum. Nad hlavou se mi začala dělat chmurka, která pořád houstla, s ní rostlo i stoupání. Brzy už jsem dotáčel základnu s ručičkou vária na 3m/s. Dotočil jsem základnu a ještě jsem prozkoumal pár mráčků v okolí letiště a vyrazil na trať. Asi na 25.km leží Kámen, jehož betonová plocha bývalého lampasáckého letiště svítila do dáli. K ní vedla nádherná plachtařská dálnice z řady kumulů. Zařadil jsem pětku a najednou se ocitám kousek od Kamene v 700m. Už vyhlížím plochu když tu najednou mi vleze do cesty dvoumetr a tak začínám znova točit a myšlenky na pole jsou tytam. U Kamene dálnice končí (Termoskovi se asi nevyplatilo udělat delší koridor :-)) a tak přemýšlím co dál. Kus za Pacovem začínají skákat chmůrky a tak se tam vydávám. Najednou ale vlítávám do velké oblasti ještě většího padání, s klesající výškou klesá i moje sebevědomí a já se už zase vidím někde na louce. Pod kumuly dolétávám s 500m nad zemí s očima upřenýma na nějaký plácek kousek od města. Opět však přichází úleva v podobě metříku, který po ustředění nakonec zesiluje na dvoumetr. Pokračuji tedy dál na Pelhřimov, zase dálnice a to doslova, cestou potkávám asi tři brusy.
U Pelhřimova končí řada, do Jihlavy vypadá nebe jak umyté Jarem.
Dotáčím tedy základnu a s tichým zasténáním ,,Ban-zai“ se vrhám do té díry. Letím na rychlosti nejlepšího kluzu a na displeji GPS hypnotizuju čísla zbývajících km. Matematicky to dává na dokluz s rezervou 300m nad městem, ale do tohoto výpočtu nemůžu zahrnout případné klesání někde po cestě nebo blahodárný vliv rozplizlých mušek na náběžkách na odpor kluzáku. Jihlavu už vidím pěkně zplocha a začínám opět hledat nějakou plochu. Snažím se letět nad lesy, které sice nosí, ale je to netočitelné a tak si aspoň prodlužuju klouzák. Nad město dolétávám s rezervou 250m rovnou na okruh když tu náhle do mě narazí třímetr, snad nejsilnější stoupák dne. Příkladový Murphyho zákon. Ještě si ho tedy dotáčím do základen a brouzdám kolem letiště a města, sem tam zamávám nějakému místnímu Blaníku. Pak kumuly kolem letiště skomírají a já se rozhoduju vytáhnout brzdy a hurá na zem. Přistání v pohodě stejně jako přivítání a první gratulace od místní elementárky čekající na startu. AFIS mi ochotně podepisuje a orazítkovává Rozkaz a tím tedy končí mé snažení o stříbrné C. Volám domů, aby pro mě doletěla vlečná. Asi jsem to měl posadit někde vedle letiště na pole, aby mě to tolik nestálo , ale to teď nevnímám. Jsem strašně rád, že jsem to doletěl.
V baru jsem si koupil Tatranku a obcházím kolem hangárů a pozoruju místní provaz.
Ruch je tu čilý – plachtařský výcvik, modeláři a ULL. Z Tábora mi volá Veronika, že vlečná už odletěl a tak se loučím a jdu se připravit na cestu domů. S vlečnou přilétá i můj instruktor Karel. Sedáme do větroně, někdo z místních přijel pomoct se startem a tak ho ještě využívám pro společnou fotku. Cesta domů je proti nízkému sluníčku otravná, ale pohled do stran na krajinu v západu slunce stojí za to. Vyprávím Karlovi jak to šlo s cestou tam a on mi zase vyprávěl, jak doma sledovali moje hlášení o postupu po trati. Pár lidí mě po éteru z domova povzbuzovalo, tak bych jim chtěl za to tímto poděkovat.
Doma jsme ještě udělali vítězný průlet a pak už byl dnešního lítání opravdu konec.
Teď už jen vyřídit formality typu Pilotní deník, vyvolání bára a zapsání trati do šmíráku. Najednou mě to celé zmáhá a jediné na co mám chuť je jít se vyspat. Jsem ještě probuzen rutinní koupelí v bazénu. Jelikož už padá tma a mě je fakt zima, vydávám se k domovu. Bylo to hezké poetické odpoledne jak by řekl pan doktor z Postřižin. Ten stoupák v Jihlavě byl nakonec opravdu posledním stoupákem, který jsem v roce 2006 točil, takže to bylo nádherné rozloučení s plachtařskou sezónou.
