Organizovat jarní soustředění v době divoké termiky je již celkem rutina. Naše letiště sice zrovna v tomto období mohlo využít dočasného uzavření dráhy 24 na Ruzyni, ale dva volné dny ve dvou týdnech po sobě jdoucích rozhodly o přesunu do pro nás netradiční lokality. Tedy ne zcela netradiční, byli jsme tam létat před mnoha roky, ale studiem možností jsme na Vlašim přišli hlavně proto, že je blízko a nad sebou má strop TMA Praha až ve FL 75. To je pro nás zajímavé.
Co nebylo zaběhnutou rutinou a díky čemu jsem na Petra měl opravdu minimum času byla skutečnost, že po dlouhé době jsme jarní soustředění otevřeli opravdu všem kategoriím našich letců. Chtěli jsme vyzkoušet, zda jsme schopni fungovat dle programu: ráno žáci, v období termicky vhodném pokračováci a sportovci, až je žáci svezou z polí, zase základní výcvik. Tato krásná vize se však po čerstvých zkušenostech do budoucna jeví stále poněkud odvážnou.
Po rekognoskaci u vlašimáků, kde jsme domluvili základní provozní a ekonomická pravidla bylo zahájení soustředění zcela bez problémů. Prostě jsme určili den „D“, rozdělili úkoly pro přesun a pak je naplnili. Sobota 28. dubna byla od rána ve znamení činnosti, jejímž výsledkem byl přesun dvou Blaníků, dvou Vos, jednoho Orlíka a jednoho Cirruse a dalšího příslušenství do místa určení. Kolegové v letové směně se rozhodli převézt Blaníka a Vosu vzduchem volným přeletem. Jeden Blaník se vezl na Patranu, Vosa s Orlem ve futrálech za soukromými vozidly, vlečná dvěstěpětka vzduchem. Tak odpoledne skládáme Blaníka, Orlíka a Vosu ve Vlašimi, jen letadla odvážných přeletářů zase rozebíráme na různě vzdálených polích. Nevyužití kolegové, kterých zbylo celkem málo létají do západu výcvik, na večeři už není síla. Jdeme spát. Postupně už je nás tu 25 a další přijíždějí.
Od soboty až do čtvrtka létáme každý den. Nejlepší výkon 420 km s Cirrusem, několik dvoustovek, něco polí, jeden Všechov, plocha Kámen. Probíhající vojenské cvičení, které v pracovních dnech zabralo velký kus republiky, nám tolik nevadí. Co nakonec paradoxně vadí je jarní počasí. Věčný vítr, bezoblačné nebe, tudíž spálené nosy, rozpraskané rty a ta zima v noci! Další problémky, si děláme šikovně sami.
Vlašimští letci občas vrtí hlavou, kde se nás tu tolik vzalo a to ještě netuší, že je nás ve skutečnosti dvakrát tolik. Jenže s davem přicházejí ty problémky. Cestou za lidskými potřebami potkám tolik dotazujících se kolegů na něco, že jsem málem nestihl. Jednou jsou žáci letecky neukojeni, podruhé nepozorností davu dojde k vyčerpání jediné studny a přeplnění původně prázdné žumpy, následkem je problém s hygienou a zadřené čerpadlo, naviják nearetuje řazení bubnů z důvodu vypadlého kolíčku, když je opraveno, autoškola si odveze traktor, když už se zdá, že je všechno vyřešeno, odjedou kolegové instruktoři do práce. Cítím se najednou sám a osamělý. Petr přijel zrovna v takový den.
Tak vypouštíme všechny, kteří mohou do termiky, Petra posadím ke kolegovi Pepovi, ať si chlapec užije. Hned, jak mám střídání na AFISU, létám co snesu se žáky. Desetiletý syn se mi mezi tím zabouchl na věžním ochozu, o čemž jsem díky poloze v letadle nevěděl a když chtěl slézt po hromosvodu, kolega Jarda jdoucí náhodně kolem ho káral slovy. „Kdyby tě tak viděl táta!“ Pak dlouho poslouchám, jak by mě synek zrovna v tu chvíli viděl opravdu rád, abych ho vysvobodil.
No a k Petrovu letu. Odřídil prý všechno v Blaníku sám, termiku vytočil, vývrtku zopakoval a večer, večer nám před západem předvedl naprosto profesionálně motorovou krosnu. Dost mi z té ukázky trnulo, nemám to v oku a netuším, co si může všechno dovolit. Kamarádi dokonce kladli otázku, co to ten člověk provádí, když vypadal docela rozumně. No, nemohu hodnotit, krosnit neumím a viděl jsem to z blízka prvně v životě. Bylo to hezké, ale pevná křídla jsou pevná křídla, zvláště ta štíhlá …
Statistiku pěti letových dnů nemám zpracovanou. V zápisníku přibylo 47 vzletů, jejichž náplň byla pestrá a různorodá. Od seznamováku, přes kontrolní lety se sólisty, nepodařený pokus o navigační vývoz proti svižnému větru, vyhlídkový let až po několik utržených navijákových lan při vzletu. S úlevou předávám soustředění na druhý týden kolegovi Honzovi a jen mě mrzí, že jsem na Petra Dvořáka ten večer už opravdu neviděl. Napsal totiž:
Na plachtařský společenský večer jsem se těšil nejvíc. Jenže když jsme se vrátili z Vlašimi z večeře, posedávali letci na klubovně již v polospánku. Všichni byli po celém náročném dni unavení a zábava uvázla na mělčině.
Opravdu nejsme u nás v Letňanech nespolečenští. Jen jsme chtěli využít přátelské pohostinnosti kolegů z Vlašimi, za což jim všem upřímně děkuji, hlavně za vyřešení námi způsobených „drobností.“ Jak jsme tak tu pohostinnost využívali a využívali, trochu, ale krásně nás to unavilo.
