Jistě si ji zasloužila, blahopřejeme, ale při rozebírání toho dění mě napadla myšlenka, požádat ji o napsání svých pocitů bez mých nejapných otázek. Odpověď přišla právě dnes. Marcela napsala pocit, který mě zaujal a myslím si, že své místo na stránkách Aerowebu určitě má. Tady je:
To jste přiletěla vy?
Šplhám po točitém schodišti na věž. Ocelové stupně ještě duní v úzkém prostoru, když se před očima objevuje pracoviště dispečera AFIS. Mám ráda rituály po přistání. Řád. Ohlásit se na věži, popovídat si. Prošmejdit celé letiště, hangáry, poznat atmosféru, lidi, letadla… Zatímco se oči adaptují na světlo, slyším udivený hlas : „To paní přiletěla?“ Usmívám se, ale zároveň mě sevře lehká bezmocnost. Pánovi by se nikdo nedivil. Ale on to nemyslí ve zlém. Údiv je zde spíš kompliment? Ale ne vždycky tomu tak bývá….
...ptá se mě pilot právě vylézající z kabiny letadla. Ráda fotím létající stroje a tenhle jsem tu ještě neviděla. „Ano, vždycky.“ Na to se mě ještě nikdo neptal. Ale proč je tak nepřístupný? Jakoby s něčím nesouhlasil.
Na začátku nedůvěra a potom strašně dlouhá doba, než člověk pozná ostatní a oni zase jeho. Žádnou cestou nemůže jít sám. Potřebuje zázemí, zpětnou vazbu, kolegy pro sdílení společného zájmu, potravu pro přemýšlení a impulzy k pohybu. Jednou z radostí, kromě létání samotného, je pro mě i sdílení prožitých událostí, výměna názorů, vyprávění a zkušenosti druhých. A když takový správný kolega představí svou leteckou duši, pak teprve vidím, co to znamená zajímat se o letadla. Žasnu nad sílou a stabilitou nadšení, které v sobě má. Tak o tom kdysi mluvil ten tajemný pilot!
Uklidňuje mě vědomí, že už vím, kam přibližně směřuji. Přesně k takovému naplnění duše. Ta moje je zatím jako děcko, které objevuje svět, který ho sice vždycky zajímal, ale který si zatím jen zvědavě prohlíží. Teď ten svět dostává řád, přes který vidí všechno jako pod lupou a jasněji… fungující systém, co všechno může dělat a že zdaleka, jak tuší už dávno, nejde jenom o samotné létání.
Obávám se mnohem víc než objektivních hrozeb toho, že bych ztratila kamarádství, která mě vedou po cestách, jež bych sama těžko hledala. A tak během doby, kdy zrovna nejsem v kokpitu, potkávám jiné lidi, zvyklosti a letadla. Zrovna jednou… Přijela jsem doprostřed slavnostního ukončení sezóny. Sešlost byla veliká. S lidmi, které jsem neznala, jsme se představili. „Já jsem Marcela.“ A do ticha se ozvalo: „Marcela od koho?“ Jak od koho? Říkám si. „Marcela sama za sebe. Učím se létat…“.
Potom jsem pochopila a vzpomněla si na rozhovor s kamarádem, který mi kdysi řekl: „to víš, když sem přijdeš, všichni si řeknou „ženská!, kolik jich tu je… moc ne. Co tady chce?“ Dumala jsem, dumala, co bych asi měla chtít? Tak tohle si tehdy myslel ten tajemný pilot, když jsem fotila letadlo… Styděla jsem se zeptat. Byla jsem ráda, že mi vůbec něco řekl. Vždyť přece všichni vědí, že se učím létat jako ostatní, to je přece jasné! Ale protože v životě není nikdy nic jasné, pochopila jsem, že měl kamarád pravdu. Vše, co vychází z přírody, nelze bez následků překonat. Lze to jen přijmout a jednat v souladu s tím.
Nakonec otázka „Marcela od koho?“ není logicky nesprávná. Člověk „bývá od někoho“ a „někdo od něj“ i když jsou každý sám za sebe.
Marcelo, děkujeme a prosíme, piš častěji!
