Jenže pro bezpečné létání není důležité jenom mít zkušenosti, znát potřebné předpisy a uvažovat hlavou. Je nutné získat i kus intuice a mít trochu štěstí. Ani jedno ani druhé se však nedá naučit.
Dech intuice mne ovanul snad poprvé vážně při letu, kdy přítel Tonda, přivedl nějakého zákazníka jejich firmy, který byl do létání opravdu fanda. Snad jeho návštěva byla obchodní taktikou, snad jen náhodná příležitost cestou kolem. Nevím, ale není to důležité. Podle dohody měli přijet ve 14 hodin, ale přijeli v 16. Byli trochu uspěchaní, tak jako obchodníci bývají, zaparkovali trochu nevhod na kraji letiště, byli nevhodně společensky oděni a jejich saka kontrastovala s běžným svátečním oděvem mým i kamarádů. Nic méně byli tu a chtěli letět. Nic z uvedených skutečností mne nijak zvlášť netrápilo. Co ale nebylo úplně v pohodě byly tvořící se bouřky kolem letiště a nepřehlédnutelné kumuly s vysokým vývojem v začínajícím podvečeru. Byl jsem připraven, nastupujeme, pobízím staršího seriozně vypadajícího pána k dalšímu spěchu, chci splnit slib i kvůli Tondovi. Třeba je to důležité. Ale i tak, sliby se mají plnit. Letět se mi však už vůbec nechce.
Pán je docela příjemný člověk, ve stoupání se představujeme, povídáme si hlasem zvýšeným v šumu Blaníka, jedním uchem poslouchám radiostanici, jedním okem sleduji vývoj oblačnosti. Kdybych byl věřící, jistě bych mumlal motlitbu, aby bouřky ještě vydržely. Vypínáme ve 4000 stopách, navazuji ihned do slušného stoupání a ukazuji pánovi Konopiště, Bystřici, zvláštní hrádek , který je střediskem červeného kříže, Votice a pak to přišlo. Mraky bují, obrovské hrady oblačnosti uzavírají kruh. Vzduch je však zatím klidný, ale nějaký vnitřní hlas varuje, křičí, napovídá. Dolů! Přeruším exkurzi a ptám se, zda by pánovi nevadilo, kdybychom let přerušili. Nečekám ani odpověď, jsem rozhodnut a zahajujeme sestup.
Čas ubíhá nesmírně pomalu. Výškoměr i přes plné klapky otálí s pohybem dolů. Hlásím do rádia delší přistání.
"Když jsme konečně na finále, začíná se zvedat vítr a lomcovat s dlouhými křídly."
Postavičky na zemi vykazují horečnatou činnost. Uklízejí. Zvýšenou rychlostí dosedáme na zeměkouli hned vedle kotev. Okamžitě vyskakuji, žádám pána o pomoc a uvazujeme Blaníka k pevným kotvám. Když je hotovo, zavírám kabinu, větrání a v prvních kapkách, velkých jako rozlité půllitry utíkáme do dřevěné hospody. V okamžiku, kdy jsme pod střechou, dobíhá Tonda s několika kamarády a začíná konec světa. Tma, blesky, tuny vody a vichr jako v aerodynamickém tunelu. My jsme ale suší. Bylo to o fous!
V hospodě sedíme při kávě dost dlouho. Venku již stojí voda všude kolem a padající kapky vytvářejí velká kola. Do auta se suchou nohou přejít nedá. Povídáme, pak jíme, zase trochu pijeme a je tu večer. Prší. Celou tu docela příjemnou dobu se snažím společensky klábosit. Neodbytný pocit oslovení v čas nejvyšší však nemohu vstřebat. Nemohu ani přemýšlet, co by se stalo, kdybychom provedli pomalejší sestup nebo ještě několik zatáček. Snad proto, že jsem nebyl sám a nemohl rozklíčovat, jaký to hlas mne vlastně oslovil, snad proto, když hosté odjeli a já šel spát, byl jsem po dvou pivech unaven natolik, že už nebylo možné zjistit, co mne přimělo vysunout ty klapky. Tak že vlastně nevím, jak to mám udělat příště.
Vím ale, že jakékoli oslovení, i když mu docela nerozumím, nelze brát na lehkou váhu. A taky už vím, že o některých věcech se dodatečně nedá příliš přemýšlet.
