Singapore Airlines se v říjnu spojením Singapuru a New Yorku zařadily na první místo mezi provozovateli nejdelších komerčních linek realizovaných bez mezipřistání. Pasažéři jejich Airbusu A350-900ULR stráví na palubě letadla více než 18 hodin a pro řadu z nich je to zážitek dosti těžko stravitelný. Ovšem, v dřevních dobách dálkových letů trvaly cesty dokonce mnoho dní, a přesto to byla zdaleka nejrychlejší alternativa. O komfortu v podobě palubního občerstvení, zábavního systému či alespoň toaletě, si přitom mohli tehdejší cestovatelé většinou nechat zdát.
Jednou z takovýchto „dálkovek“ je Kangaroo Route (či Kangaroo Service) neboli Klokaní stezka. Tato dvojice slov označuje dálkové lety spojující Austrálii s Velkou Británií (přes Asii), dvou historicky propojených oblastí, které vykonává jeden dopravce. Konkrétně tento název linky správně může využívat pouze přepravce Qantas, najdeme jej ale příležitostně i ve slovníku jiných dopravců, či dokonce jako obecné označení pro linky spojující Austrálii či Nový Zéland s destinacemi v Evropě či na Středním Východě.
Chcete-li letět, vezměte si dovolenou
Od roku 1770, kdy po třech letech své slavné objevitelské cesty zabral proslulý mořeplavec James Cook pro Velkou Británii východní polovinu Austrálie, uplynulo dlouhých 165 let, než byly obě oblasti spojeny leteckou linkou. Historie dálkového leteckého spojení Velké Británie s Austrálií se začala psát 13. dubna 1935 kdy tehdejší Qantas Empire Airways a Imperial Airways společnými silami zahájily provoz na lince Londýn-Brisbane. Nešlo však o klasickou „klokaní linku“ v pravém slova smyslu, protože byla provozována více společnostmi. Nicméně i tak se jednalo o revoluci v cestování.
Let přes půl světa trval 12 dní a cestující během něj překonali vzdálenost 20 525 kilometrů, přičemž navštívili čtyři kontinenty. Vykonali na nich celkem 31 zastávek (jen úsek Brisbane-Singapur trval tři dny a měl deset mezipřistání) a do pasu získali takový počet razítek, že si po příletu mohli jít vyřídit nový. Pokud si myslíte, že trasu zvládli na palubě jednoho letounu, mýlíte se. Vyzkoušeli celou paletu strojů od velkých po malé, méně pohodlné, což je vzhledem k jejich rozdílné kapacitě paradoxní.
Zajímavostí je, že úsek cesty mezi italským Brindisi a Paříží absolvovali nikoliv ve vzduchu, ale ve vlaku. A rozhodně se nejednalo o levnou záležitost. Nicméně oproti šesti týdnům stráveným konvenčním cestováním po moři bylo 12 dní ve vzduchu legrací. Navíc tehdejší pasažéři byli spíše z vyšší společnosti, boháči, celebrity, či dokonce členové britské královské rodiny.
Rychlejší, ale dražší
I když druhá světová válka zastavila jakékoliv snahy o rozvoj leteckých tras prakticky na celém světě, dosažený technologický pokrok během krvavého konfliktu změnil mnohé a přispěl k rozvoji řady odvětví, letectví nevyjímaje. Znovuzrozený segment letecké dopravy využil přebytku na svou dobu moderních strojů a začal se opět rychle rozvíjet.
Provoz originální Kangaroo Route pouze v barvách australských Qantas byl zahájen již dva roky po skončení války, 1. prosince 1947, a to ve směru ze Sydney do Londýna. Lockheed Constellation se odlepil od země s celkem 29 pasažéry a 11 členy posádky na palubě a cesta mu trvala „pouze“ čtyři dny. Cestující strávili 55 hodin ve vzduchu, a logicky se snížil i počet zastávek na sedm. Zajímavostí je, že v Singapuru a Káhiře byla pauza poněkud delší a cestující zde strávili noc, než mohli pokračovat dále. A zvýšila se i cena letenky, prý šlo o částku, která by v přepočtu na dnešní ceny odpovídala více než 20 tisícům liber. To byl skoro dvojnásobek ceny letenky z roku 1935 a mnohonásobně více, než za kolik můžete letět dnes.
V dalších letech se místa mezipřistání často měnila, stejně jako ke Qantas přibyly i další aerolinky, které podobné trasy začaly provozovat. V roce 1958 si tak zájemci o letenku mohli vybrat z pestré palety 11 letů týdně, a to mezi různými body v Austrálii či na Novém Zélandu a Londýnem (4x Qantas, 4x BOAC, 1x Air India), Amsterdamem (1x KLM) a Paříží (1x TAI). Byly na ně nasazovány zejména tři typy letadel – Super Constellation, Bristol Britanny a DC-6. Nejrychlejší doba letu se pohybovala stále v řádech desítek hodin, a to mezi 50 až 60 hodinami.
Revoluce přišla s příchodem proudového věku. Spolu s nasazením moderního Boeingu 707 v barvách australských Qantas se doba letu snížila až na 34 hodin (dvojnásobek dnešní doby letu), ale cestující stále museli vykonat osm mezipřistání. Nicméně v následujících letech se zejména australským průkopníkům optimalizací letových tras a technických postupů dařilo postupně snižovat letovou dobu i počet nutných zastávek. Propojení Klokaní trasy se západní trasou přes Jižní kříž (Southern Cross route a později Fiesta route) navíc vytvořili trasu, na níž pasažéři mohli teoreticky obletět doslova celou Zeměkouli.
I v dalších desetiletích se technologický rozmach letectví zrcadlil v civilní dopravě. Zavedení legendárních strojů Boeing 747 v 70. letech minulého století dovolilo Australanům minimalizovat počet mezipřistání na dvě. Na konci 80. let Boeing 747-400 s „klokanem“ na kýlovce (City of Canberra, Boeing 747-438, reg. VH-OJA) dokonce uskutečnil rekordní let z Londýna do Sydney bez mezipřistání. Vzdálenost 18 001 kilometrů zvládnul letoun za 20 hodin a 9 minut.
Pět let spolupráce Qantas a Emirates
Jedním z nejpohodlnějších spojení mezi Austrálií a Velkou Británií byly mezi roky 2013 až 2018 lety z Londýna přes Dubaj v podání aerolinek Qantas a Emirates. Obě začaly spolupracovat v závěru března 2013 a na dalších pět let se z dubajského letiště stala základna australského národního dopravce mimo domovskou zem. Ze spojení měli přínos zejména cestující, jelikož kombinací obou aerolinek si mohli nově vybrat z 98 letů mezi Velkou Británií a Austrálií týdně. Účinek se dostavil velmi rychle a prodeje letenek na nové spojení dvou velmi kvalitních dopravců strmě rostly. Nic však netrvá věčně a po pěti letech Qantas ohlásil, že své lety mezi Austrálií a Evropou bude nadále směrovat přes dříve využívaný a roky prověřený Singapur.
Kangaroo Route v čase
| 1947 | 2018 |
|---|---|
| Lockheed Constellation | Boeing 787-9 Dreamliner |
| 7 zastávek | non-stop |
| max. 29 cestujících | max. 236 cestujících |
| 10 členů posádky | 16 členů posádky |
Dnes i non-stop
Až do letošního roku bylo standardem na linkách mezi Austrálií/Novým Zélandem a Evropou jedno či několik mezipřistání. Avšak dnes bychom mohli říci, evoluce „Kangaroo route“ je již završena. Z historické dvanáctidenní anabáze v roce 1935 je od konce března letošního roku opět díky australským Qantas 17 hodin trvající non-stop let z Perthu do Londýna. Ty na takřka 15 tisíc kilometrů dlouhý let (QF9 / QF10) nasazují upravený Boeing 787-9 Dreamliner, který na své palubě nabízí „pouze“ 236 míst ve třech třídách (42 Business, 28 Premium Economy, 166 Economy). Podle dostupných informací jsou lety velmi oblíbené a co je důležitější, přinášejí aerolinkám zisk a průměrná obsazenost je více než 90 %. Qantas chce navíc hranice posunout ještě dále a s výrobci letadel vede jednání o úpravách dopravních letadel tak, aby zvládnuly lety delší než 20 hodin. Bez zastávky by tak mohly spojit třeba Sydney či Melbourne s Londýnem nebo New Yorkem.
Závěrem nutno dodat, že na přímou linku mezi starým kontinentem a Austrálií si brousí zuby i známý miliardář a vlastník letecké společnosti Virgin, Richard Branson. Uvedl, že by chtěl linku otevřít co nejdříve, přičemž v případě směrování do Perthu by cestující mohli těžit z návazných letů spřátelených Virgin Australia. Uvidíme, zda je tedy vývoj přímých spojení mezi Evropou a Austrálií již skutečně završen, anebo se jeho hranice v budoucnu ještě posunou. Těžko posoudit, kde jsou limity, a to jak technické, tak i lidské. Logicky lze předpokládat, že technologickým pokrokem bude vyvíjen tlak na snížení doby letu.
