Dnešní doba stresu, profesních vyhoření, závislosti na stálém příjmu z důvodu rodiny, hypotéky nebo jakéhokoli zadlužení, je smyčkou k civilizačním chorobám, přepracování a ztrátě zájmu vydržet. Jak situaci řešit, by jistě doporučil odborník, tedy nikoli já, ale za sebe se musím podělit o několik pocitů, jak to může fungovat s aktivitou ve výcviku plachtařů.
Nový instruktor, po získání kvalifikace, je aktivním a někdy až moc. Zájem učit lidi létat, za létání neplatit, létat více a častěji může být docela kvalitní motivací. První sezóna je tedy vždycky nejsilnější. Jen musí nějak vyřešit vlastní sportovní ambice a nepodlehnout jen chtivosti svých žáků. Od toho má většinou kolegu instruktora staršího, se kterým lze leccos naplánovat. Navíc létá „pod dozorem“, takže někdo nad ním bdí. Druhá sezóna je ta, kdy si začne uvědomovat, že je to vlastně odpovědnost, létá se i za počasí jiných než přeletových, v zimě, horku a že je to vlastně stále stejné. Mění se jen osoby na sedadle předním, které brzy důvěrně rozlišuje podle tvaru hlavy zezadu sledované, často vlastností a nadání různých. Jen touhou létat motivovaných.
Když vydrží sezónu třetí, začne se poohlížet po potenciálních typech na nového kolegu a začne buď zase vážně inklinovat k vlastním přeletům, nebo už u toho základního výcviku zůstane. Na delší dobu. U takových ale hrozí časem ztráta zájmu, vyhoření, stávají se protivnými, jen nevědí, jak se z kruhu bludného osvobodit. Na mysli mám instruktory v aeroklubech, aktivisty. U profesionálů, kterých je pohříchu strašně málo, to bude asi trochu jinak.
Jak tedy udržet pozitivní motivaci aktivistického instruktora dlouhodobě? Patent na rozum nemám, ale za sebe jsem na to po mnoha letech přišel. Instruktor plachtový musí částečně žít z úspěchů svých bývalých žáků. To proto, že se na jejich vývoji podílel, zná je, oni po prvních krocích vzduchem s ním, které společně „přežili“, pokračují sami na získaných základech někam dál, výš a rychleji. Tam ten čas a energie vynaložená na jejich výcvik má smysl. Není promarněnou energií. Ta vynaložená se neztratila.
Proč o tom tak rozvláčně píši? Lidičky do výcviku přicházejí s různými představami. Někteří chtějí závodit, jiní se jen kochat, další to berou jako přípravu na další letecké kvalifikace, někteří jen nevědí, ti starší třeba hledají kolektiv stejně postižených, některé žákyně budoucí manžely… Je to pestré.
I já jsem vyhořel a již vícekrát. Primární snahou našeho aeroklubu je vychovávat plachtaře pro sport. Je až s podivem, kolik z nich se za ty roky dostalo do kokpitů dopravních letadel. Poměr ke kvalitním sportovcům hovoří v prospěch těch druhých jmenovaných. Tady naše motivace tak nějak trochu kulhá. Oni se sice povedli, ale nepřinášejí klubu výkon sportovní. Kde nastala chyba? Odpovím si sám. Ona to tak zase velká chyba není. Jen cíl mají jiný. Ale proto to přece neděláme a už vůbec ne aktivisticky.
Potom ale jaksi znenadání přijde rána, kterou nikdo nečekal, neplánoval ani moc nepodporoval. Ne sice z oblasti výkonného plachtění, tedy ne tolik, ale z oboru hodně příbuzného a snad i náročnějšího. Bezmotorové akrobacie.
Letos proběhlo mistrovství světa v bezmotorové akrobacii na půdě domácí. Ve Zbraslavicích. Jeden z našich členů, instruktor, nijak zvlášť klubem nepodporovaný se umístil na třetím místě na světě v jednotlivcích a zároveň byl platným členem vítězného týmu, týmu zlatého, českého. Co je to za člověka, který se dostal až tak daleko?
Když jsem s ním začínal základní plachtařský výcvik, ještě jsem nevěděl, že se staneme přáteli. Přátelství u malého létání je sice jakýmsi základním předpokladem, ale s ním to bylo trochu jinak. Naše struny nějak souzněly. Tak jsem mu asi při třetím letu předvedl vývrtku, aniž bych ho chtěl vyděsit, snad ani ne proto, abych ho motivoval. Jen asi po hodinovém letu v termice bylo potřeba střídat posádku.
Naše historická první vývrtka
Odlétal základní výcvik, přeškolili jsme ho na klubové jednosedadlovky a začal létat přelety. Jako nadějného jsem jej vytáhl na první závody, Safari pohár, aby získal nějaké zkušenosti. Získal. Snad trochu i proti vůli vedení klubu a vlastní fázi mého momentálního částečného vyhoření jsem ho prosadil do instruktorského kursu hned, jak splňoval základní předpoklady. Stal se novým kolegou a následujících několik sezón jsme spolu vedli letňanské elementárky.
No, myslím, že to byly hezké časy, alespoň pro mne.
Pak se ale nějak vymkl. Začal v Benešově a posléze Moravské Třebové s akrobacií. Měl s elementárkou odslouženo, ale i tak občas docházel polétat základní výcvik. První akrobatické závody již zcela ve vlastní režii přežíval, pak prožíval, až se stal členem repre týmu ČR. Začal šířit bacil akrobatického létání i dovnitř klubu, stal se instruktorem akrobacie a odváděl občas jednotlivce z řad mladých pilotů k akrobacii. Nechtěl bych vypadat jako odpůrce kotrmelců. Je to disciplina královská a bez motoru zvláště. Jen pro náš aeroklub poněkud mimo základní zaměření a vlastní vybavení.
Ta cesta na mistrovství světa jistě nebyla snadná. Nemám na mysli jen finanční stránku věci, o té se lze dočíst v některých již publikovaných článcích na Aerowebu. Na mysli mám především míru zaujetí, které rozumím jen částečně. Po dlouhém, drahém a nezajímavém aerovleku tři minuty adrenalinu, přetížení, kalkulací s energií letadla, hlídáním boxu a výšky. Obdiv můj patří nezbytné koncentraci potřebné, preciznosti v provádění prvků, a hlavně naprostému soustředění. Jistě to není snadné. A trénovat? Pokaždé jinde. Tady základy získané předchozími zkušenostmi plachtaře jsou opravdu jenom základem. Už ne motivací.
Mohlo by se i zdát, že jde o „klikaře“, kterému to prostě vyšlo. I o tom jsem přemítal. On je opravdu tak trochu klikařem. Jednou jsem pro něj jel na pole, kam přistál z důvodu neproletitelných bouřek s kroupami. Celou cestu, asi 40 km, jsme se brodili přívaly vody a děsili se toho, že na poli zapadneme. No, Discus, se kterým ten den letěl nějakou mamutí disciplínu, stál na suchu, obklopen černými mraky a voda na místo přistání dopadla až v okamžiku, kdy jsme vjížděli s rozloženým letadlem na asfalt.
Nebo vymrštěný navijákový klíč do kabiny Blaníka prozazil přední plexisklo a jeho kousek se mu zasekl asi centimetr od oka. Nebo, jak nevyšel vzlet na navijáku a přiletěl k nám vrtulník Kryštof a unesl ho do Brna, nebo společný dokluz na závodech z přímého, kdy jsem na rychlosti nejmenšího opadání potil krev a vyšlo to, nebo když se nám ulomil datový kabel v posledním sektoru poslední disciplíny, nebo…
Tak se tedy nadějný plachtař a instruktor stal třetím nejlepším akrobatem na světě ve své kategorii a první místo mu bodově uniklo o fous. Ono ale nejde asi o to, v tak vyrovnané konkurenci světových pilotů, jestli bronz nebo stříbro. Ono jde hlavně o to, že se to dá dokázat, když se moc chce. Ono je to ale taky o tom, že nejbližší kolegové se zájmem sledují vývoj, fandí, někteří se snaží přispět k pohodě – o někom, kdo by přispěl finančně, opravdu nevím – a pak se na stole objeví ty medaile.
A jeho starý, první instruktor mrká na drát, závidí, přeje, poslouchá příběhy, poplácává ho po rameni, ví, že ho nikdy nepřekoná, tuší, že další sezóna je zase o jeho kotrmelcích, ale vůbec, opravdu vůbec ničeho nelituje. Pak večer, v klidu na posteli je vlastně docela šťastný. Protože to, co dělal a snad doposud dělá, má smysl.
Dovolil jsem si čtenářům Aerowebu představit svého bývalého žáka, sportovního pilota, instruktora, mistra světa v akrobacii družstev a třetího nejlepšího pilota větroňů v jednotlivcích na světě, svého přítele, Josefa Rejenta.
