Před 105 lety byl poprvé přímo ve vzduchu úspěšně vyzkoušen autopilot. Patrick N. L. Bellinger vzlétl ve Spojených státech s hydroplánem Curtiss C-2 vybaveným autopilotem k vydařenému zkušebnímu letu dle řady zdrojů právě 30. srpna 1913. Se zařízením použitým pro stabilizaci letounu a udržování jeho kurzu a výšky, které pro svou činnost využívalo gyroskop, do letectví vstoupil Lawrence Burst Sperry.
Jako syn vynálezce zabývajícího se vývojem a výrobou gyrokompasů měl Lawrence Sperry příhodné zázemí. Navíc se sám zajímal o létání tak intenzivně, že si spolu s bratrem už jako teenageři postavili – inspirováni zhlédnutým létajícím aparátem – vlastní letadlo. Nepřekvapí tak, že letectví o autopilota obohatil právě Lawrence Sperry. Byť mu v době prvního úspěšného Bellingerova zkušebního letu s jeho novým zařízením na palubě bylo teprve 20 let a sám ještě neměl pilotní průkaz.
Ten získal v říjnu 1913 poté, co na letecké samostudium navázal získáváním dalších dovedností v letecké škole Glenna Curtisse. V červnu 1914 tak mohl osobně předvést svůj vynález v Paříži jako jeden z více jak 50 účastníku soutěže o největší přínos v oblasti bezpečnosti letectví. Jelikož byl ve Sperryho domovských Spojených státech autopilot přijímán spíše vlažně, mladý vynálezce si od cesty do Evropy navíc sliboval zvýšení zájmu o něj.
Puštění řízení a pokračování v letu stejným směrem a ve stejné výšce bylo jen zahřívacím kolem pařížské ukázky nové technologie. Při dalším průletu pochodoval mechanik po křídle a Sperry nechal letadlu volnost, aby pomocí autopilota samo vyrovnalo klonění a vrátilo se do původního kurzu. Pro ujištění obecenstva, že pilot opravdu neřídí, nakonec Sperry opustil kokpit, ponechal řízení na autopilotovi a přemístil se také na křídlo. Stroj letěl spolehlivě dál.
Lawrence Sperry po takovém představení obdržel v Paříži první cenu. Autopilot vzbudil pozornost a jeho další vývoj mohl pokračovat. A že se nejednalo o krok do slepé uličky, demonstruje více jak sto let jeho používání.
