V době, kdy naše existence na domácím letišti v Letňanech byla nejistá – ona tedy byla vždy nejistá a pro plachtaře docela složitá – začali jsme se zabývat možností přesídlení někam, kde by nebylo výškových a prostorových omezení. Takových možností se naskýtalo více, jen jsme museli zkoumat prostředí, náklonnost domorodců a další okolnosti včetně vzdáleností. Jednou takovou lokalitou bylo letiště Vlašim. Nebylo by jistě dobré nějaké zbrklé rozhodnutí, tak jsme po dohodě s domorodým kmenem organizovali několik soustředění, většinou jarních.
Co k tomu dodat. Ve Vlašimi se nám zalíbilo. Věděli jsme sice, že letiště nemá vyjasněné pozemkové vztahy, ale z informací dostupných i přímo od pramene jsme slyšeli, že se řeší. Tak s flotilou větroňů, vlečným strojem a davem migrujících plachtařů zase jednou poletujeme ve Vlašimi.
Ne, že bych domorodce nějak zvláště zbožňoval. Oni, tedy někteří z nich, dokázali vymyslet, či spíše zorganizovat téměř cokoli. Příkladem mohla být noční oprava motoru traktoru, o který se aeroklub dělil s autoškolou a při našem navijákovém provozu proběhl tomu stroji píst hlavou. Tak jsme byli smutní… Jenže k večeru pár telefonátů, někoho přivezli a ráno jsme zase mohli traktor používat k tahání lan. To je ze spektra těch dobrých vlastností.
Horší bylo, když si tehdy technik aeroklubu Vlašim, dodnes dobrý kamarád, všiml našeho tehdy asi desetiletého synka, který na doporučení mé manželky trávil nějaký čas s námi. Ono užít si synka, kdy jsme se zabydleli na opuštěné věži místo na ubytovně, večer sledovali hvězdy a ráno jako první počasí, ono to mělo své kouzlo.
Do té doby, než si ho vzal pan technik stranou, ukázal mu splašené trubky, S 11 Stadion, motocykl kozí dech, roztlačil ho, ukázal mu řazení a do světa vypustil. Že chlapec nedosáhne na zem, a tudíž nemůže standardním způsobem zastavit, to nějak neřešil. Když asi po půl hodině, kdy syn kroužil na kozím dechu kolem letiště, jsem už začal být nesvůj, byl na místě dotaz, kolik tam má benzinu.
Nečekal jsem jinou než obdrženou odpověď. „Nech ho, má plnou.“
Tak jsme se věnovali svým záležitostem. Bylo potřeba vyndat i poslední letadlo z hangáru. Asfalt před budovou se plnil letadly a my tlačili a tlačili. Už i to poslední bylo venku, když mne otcovská odpovědnost nabádala ověřit synovu polohu. Mazal s motocyklem z konce dráhy po vyjeté cestě. Jenom lehce jsem zvedl ruce, na znamení, jestli nechce odchytit, ale asi jsem to neměl dělat. Na dvojku prokličkoval mezi letadly a řítil se do prázdného hangáru. Jakmile jsem se dal do pohybu za ním, vystřihl oblouk uvnitř, a to tedy jsem byl hrdý, že to otočil v tak úzkém prostoru a zabrzdil u jediného schodu uvnitř, na který nohou došlápl. S oroseným čelem jsem ho pochválil. Netuším, co by dělal, kdyby byla letadla uvnitř. A odevzdal jsem rozpálený kozí dech.
„Vždyť jsem ti to říkal, nech ho! A mladej, teď se pojď na něco podívat.“
S předtuchou čehosi nejasného jdu s nimi do garáže. Vytlačili nablýskanou Jawu 250. A to už ve mně bouchly saze. Nařídil jsem pouze dvojí. Tak k mé spokojenosti odjížděli na té těžké mašině spolu. Co si o mě říkali je mi celkem jedno, ale ten ingot by klučina sám určitě nezastavil bez následků.
No, vlastně tam bylo dobře. Poslední letový den, počasí nadějné, večer jsem plánoval odjezd domů, ale bylo potřeba letět navigační s téměř hotovým žáčkem, Milošem. Už vím, jak je to s návraty z přeletů, tak ještě před přípravou poskládám všechny své roztroušené věci do auta, abych se pak nemusel zdržovat. Tehdy jsem byl zaměstnán u malé soukromé společnosti a pro výkon práce i vlastní potřebu mi byl přidělen firemní automobil. Co automobil, skoro autobus. Citroën Xsara Picasso. Zvláštní věc. A nevím, co mne to napadlo. Auto na letišti většinou nezamykám. Tentokrát ale, snad ve spěchu, uzamknu všechno uvnitř. V kapse mám jen klíče od auta. Dokonce tam jsou i všechny doklady a peníze, což jsem do odletu nezjistil.
Letíme. Stoupáme, zkoušíme dotočit základnu. Je sice již odpoledne, ale na navigační stovku potřebujeme s rezervou tři hodiny, tak odvážně velím. Na trať! Vlašim, Brod a zpět. Vítr zanedbatelný, dohlednosti skvělé a pro výkon dozorujícího instruktora na palubě nepotřebuji ani mapu. Znám to nazpaměť.
První a poslední krize začala. Beru si řízení a nepřipouštím si, že je krizí poslední. Jsme u Zruče, terén kopcovitý, slunce svítí, a to by nebylo, abychom něco nenašli. Tevar kmitá mezi nulou a metrem, jenže ne a ne to ustředit. Koukám kolem, co by kdyby, a nacházím zvláštní louku s posekaným pásem trávy značeným jako dráha letiště. Co to je? Kdybych přípravu neodbyl, asi bych věděl. Teď ale vím, že místo abychom směle stoupali, nesměle se pod námi ta louka zvětšuje. Tak po dvaceti minutách boje doporučuji utáhnout upínací pasy, pilot Miloš mlčí, já komentuji prohlídku plochy. Sedáme na vysekanou část, ale pak mne napadne, že bychom mohli bránit provozu, pokud by tu nějaký byl, tak v minimální rychlosti vybočuji do nevysekané trávy. Stojíme. Je hotovo.
Miloš je venku první, prochází kolem letadla, snad pro kontrolu, já aktivuji telefon a volám pro transport. Když je vše potvrzeno, volá mne kolega, který nějak zapadl v té nevysekané části. Jdu za ním a nevěřím, co je všechno na světě možné. V trávě je rozrytá díra, opravdu hluboká, jako od bagru a přímo pár metrů před čumákem letadla. Polil mne studený pot. Já totiž pečlivě prohlížel z výšky jen to posekané. Tím ale ta hlavní a nehojící se jizva, o které jsem se zmínil, ještě nevznikla.
Přijede bílá dodávka a pán se nám představuje jako majitel plochy. První, na co se oba ptáme, je původ té pasti. Je to prý od divokých prasat, která takto vyrývají ze země myši. Tak tohle jsem netušil. Klábosíme, stejně nemáme co dělat, povídáme s majitelem o tom, proč jsme ve Vlašimi. On nám nabízí, ať se přestěhujeme k němu, že bude dráhu prodlužovat; své letadlo provozuje ve Zbraslavicích. Asi po hodině odjíždí a my jdeme na rekognoskaci okolí. Nacházíme dokonce i vlakovou zastávku jednokolejky mezi poli. Komu tady staví vlak?!?
Den se pomalu nachyluje k večeru, tak mám další dobrý nápad toho dne. Rozebereme, co se dá, abychom se nezdržovali, až přijedou kamarádi s transporťákem,. Hledáme v letadle nářadí. Většinou v brašně s polními kotvami základní bývá. My ale nemáme nic. Jen klíče od služební Xsary v kapse. A to se stát nemělo. Vezmu klíč a snažím se odjistit přechodovou pásnici pravého křídla. Je tam docela silná pružina, je potřeba zabrat. Zaberu, ozve se cinknutí, pásnice povolí, ale v ruce mi zůstává jen plastový díl klíčku. Ta hlavní část s drážkami chybí. Vyloupla se.
Jdeme na všechny čtyři a hledáme v té vysoké trávě. Hledáme skoro hodinu a mě dochází, co jsem za pitomce. Zamčené auto na letišti, bez klíče, náhradní klíč je v trezoru ve firmě, tam nikdo není, v autě všechno včetně klíčů od domova, a do toho přichází zjištění nepřítomnosti peněženky a dokladů.
A je tu ta jizva. Miloš je kamarád, nevzdává hledání, lezeme intenzivně všude kolem, snad bychom klíč již i zadupali, když si všimnu Milošových silných brýlí. Proč mám ještě na očích ty své sluneční? Snad tohle naši situaci pomohlo vyřešit. Bez tmavých skel nakonec díl klíče nacházím asi tři metry od letadla, kam byl pružinou odmrštěn. Ta úleva…
Pak už konečně přijeli kolegové a ostatní byla technologie. Jen ve mně zůstal dodnes ten pocit beznaděje nad sebou samým a tím, co si člověk občas přivodí za problém sám, bez cizího přispění a zcela a úplně zbytečně. Klíč naštěstí fungoval.
