Jako mladý poručík letectva – pilot proudového MiGu 15 – nastoupil do Čáslavi k 28. bitevnímu pluku mladý kluk, absolvent leteckého učiliště v Košicích. Po nějaké době zde prošel bojovým výcvikem, a to v létání za ztížených povětrnostních podmínek, v létání v noci, slétanosti v roji, střelbách na vzdušný terč i na zem či výcvikem v bombardování. Zkrátka tak, jak to nařizovala osnova té doby. Celkem normální průběh výcviku pilota.
U tohoto pluku byl výcvik zaměřen hlavně na bombardování a střelby kanonem ráže 23 mm a 37 mm a raketami 55 mm a 130 mm. Jako střelnice pro trénink se používaly Malacky, Leština u Čáslavi a Bělečko u Hradce Králové. Nemusím připomínat, že to nebylo vždy bez průšvihů. Párkrát chytla na zemi tráva, v lese začalo hořet, jednou také po vybrání zteče na Leštině npor. Honza Daněk zachytil o vrcholky stromů a musel se katapultovat. Někdy pumy létaly také pár stovek metrů za terč, což nebylo zvláštností. Byly z betonu a železa, nebyly ostré, ale vážily 250 kg a zasáhnout živý cíl na zemi, kde se pohybovalo mnoho houbařů, bylo vždy dosažitelné.
Běžně se v sólu bomby házely ve výšce 300 m a při rychlosti 600 km/h. Každý z nás jsme měli vyhlídnutý svůj strom, u kterého jsme mačkali tlačítko odhozu. Bylo to přesnější než odhoz dle zaměřovače. Jak jsme se sami mohli sestřelit při odhozu ostrých pum v roji na střelnicí Jince, popisuji v jednom ze svých starších článků. Abych připomněl pointu, po přistání jsem měl v křídle pěkně velkou díru od střepiny pumy. Odhodili jsme nízko.
Dokonce nám jednou nařídili házet bomby systémem Tops-bomb, což spočívalo v rozehnání letounu v malé výšce na maximum, po přeletu 50m kruhu na Bělečku prudce stoupat do výšky 2 000 metrů, před dokončením překrutu odhodit pumy a překrut dokončit a zdrhat pryč. Nebo po překrutu z opačné strany od města převést letoun při rychlosti 600 km/h do zteče, zaměřit v kurzu 090°, odhodit dvě betonové 250kg pumy a trefit se do terče a střílet kanony. Nic příjemného to nebylo a měli jsme toho plné zuby. Vždyť kolem byly samé vesnice, Bělečko, Roudnička, Vysoká nad Labem i Třebechovice.
Také už jsme na tyto lety museli používat anti-G kalhoty proti odkrvení mozku při velkém přetížení. Bylo to na pokyn z velitelství, napodobovat západní piloty při možném útoku s jadernými pumami. Dlouho jsme to pak necvičili, jelikož to bylo strašně nebezpečné jak pro nás piloty, tak pro civilní obyvatelstvo na zemi. Přesnost vždy nebyla dobrá.
Takže to jen na vysvětlenou, jak se létalo u bitevního pluku v Čáslavi, v Pardubicích a v Hradci Králové. Vraťme se ale na letiště do Čáslavi.
Ten den, na který teď vzpomenu, jsme měli zvláštní předběžnou přípravu na další letový den. Měli jsme létat v noci, a to střelby na Bělečku s ostrými raketami ráže 55 mm, které byly upevněny v hranatých kovových boxech pod křídly, a to na každé straně trupu po 10 kusech raket. Boxy byly čtyři. Šla z toho hrůza – rakety byly ostré a už při zkouškách ve dne s těmito závěsníky bylo zjištěno, že se párkrát uvolnily a otočily. To se stalo npor. Vaškovi Paličkovi a zablokovalo mu to otevření podvozku. Boxy nemohl odhodit.
Předběžná příprava skončila, přezkoušení na učebně dopadlo dobře a druhý den jsme měli jako vždy odpolední povinný spánek. Přišlo pozdní odpoledne a odjezd na letiště. Večeře, doktor, meteor, pokyny velitele a šlo se na věc. Noční lety jsem měl docela rád, létalo se třeba po půlnoci až do rána a při návratech na základnu byla nádhera vidět z výšky východ slunce.
Bylo něco po půlnoci a do letounů nastoupily osádky roje mjr. Franty Komžáka. Starty byly jednotlivě po sobě v intervalech asi 30 minut. Řídicí létání byl mjr. Emil Orság a na střelnici Bělečko byl řídicí střelby mjr. Vašek Roškaňuk. Let značil: po vzletu zatáčka doprava na kurz 055° k vesnici Bělečko, zařadit se do okruhu střelnice, najít malý hořící kruh, zažádat do zteče, provést dvě zteče z výšky 1 500 m, odpálit rakety do kruhu a vrátit se do Čáslavi.
Trefit se v noci nebylo zrovna jednoduché. Začaly se courat mraky, světel na zemi ubývalo, a tak hledání a zacílení znamenalo značnou preciznost a soustředění. Zteč se vybrala ve 200 m a zem nebyla vidět. Kdo šel níže, měl průšvih a snížené hodnocení. Jak už jsem říkal, na Leštině se pilot por. Honza Daněk musel katapultovat a zde na Bělečku se mnohokráte stalo, že letoun zavadil o vrcholky stromů, ale pilotům se potom naštěstí podařilo nastoupat.
Kolem 02:00 startuje poslední pilot roje. Už na něho doléhá únava z nevyspání odpoledne, navíc tuto střelbu v noci provádí poprvé, a tak by už rád měl vše za sebou. U Chlumce nasazuje směrem na Hradec Králové domnívaje se, že tak velké město půjde každou chvilkou vidět. Ale ouha, zapomněl, že v tuto pozdní dobu už i v Hradci Králové jdou spát a světla pomalu zhasínají. Také nějaká malá mlha se musela na potvoru přidat.
Po pár minutách uviděl pilot přeci jen město, i když trochu menší, než předpokládal, a tak malinko opravil kurz doleva a ohlásil řídicímu střelnice, že se k němu blíží. Ten povolil, ale hlásil, že zatím nevidí. Jak by také mohl, když pilot byl nad Jaroměří, kterou zaměnil za Hradec Králové!
V ten moment se to pilotovi přestávalo zdát. Pro pomoc zavolal pardubický pozemní zaměřovač o vektor a ten byl dobrý. Zaměřovač dával „zaměření sever“. Po dolétnutí do domnělého prostoru střelnice ale terč na zemi neviděl. V tom mu došlo, že kurz na střelnici byl přece jen menší, než měl být, a tak stočil letoun doprava a nasadil na jih, jak mu dal zaměřovač. Po pár minutách vystoupilo z mlžného oparu větší město. To byl ten správný Hradec Králové!
Vzápětí pilot uviděl na zemi malý světelný kruh, který skoro vyhasínal. Hnal se rychle do zteče, protože se bál nedostatku paliva. Řídicí střelby, mjr. Roškaňuk, už ho viděl, pilot měl brzy odstříleno bez závad a i návrat domů byl OK. Ta navigační chyba a možná záměna cíle střelby ho ale dost hlodala a bál se, co přijde.
A skutečně, ranní poletový rozbor nebyl vůbec příjemný. Řídicí střelnice Vašek Roškaňuk zapnul magnetofon a zahájil výslech, kde jako pilot bloudil atd. Naštěstí, i díky tomu, že zásahy byly dobré, dostal pilot za uši, ale trest byl relativně mírný.
Málokoho už teď asi překvapím, když dodám, že oním pilotem, který tak zakufroval v navigaci, jsem byl já. Na ten let jsem nebyl vůbec pyšný a trochu nerad na to vzpomínám dosud.
Na závěr už jen doplním osudy obou zmíněných řídicích. Mjr. Emil Orság se jednou na střelnici v Malackách musel vypálit z nadzvukového letounu Su-7 BM, protože mu před přídí letounu ve zteči vybuchla raketa. Nic se mu nestalo, jen se katapultoval. Krátce předtím ukončil v Brně vysokou školu a dostal funkci velitele čáslavského pluku. V Brně při studiích se seznámil s dívkou, měl s ní dítě, ale ta dívka později utekla do západního Německa. Když se dozvěděla, že Emil je velitelem, tak vše ohlásila a žádala zřejmě nějaké odškodnění a výživné. V době před rokem 1989 to však nebylo jen tak; velitel Emil dostal okamžitý vyhazov – nejen z funkce, ale i do civilu.
Druhý řídicí Vašek Roškaňuk dopadl ještě hůře. Aby se dostal na divizní funkci, šel studovat do SSSR. Po návratu funkci dostal, ale nějak se mu nedařilo v rodině, rozvedl se, nakonec si pustil doma plyn a otrávil se.
Čest nejen jejich památce!
