Druhá katastrofa v Malackách

17.06.2017

Budu vám vyprávět druhý smutný příběh z běžného leteckého výcviku, který jsme prováděli každý rok na polygonu v Malackách.

Druhá katastrofa v Malackách
Druhá katastrofa v Malackách (Zdroj: Aeroweb.cz)

Před dvěma lety jsem zde vyprávěl smutný příběh ze střeleb na pozemní cíle v Malackách. Dnes bych rád vzpomněl na druhou tragédii z téhož místa, který souvisí se střelbami na tzv. čerty.

Co to byli čerti?

Abych vysvětlil tohle označení, vypůjčil bych si pro ilustraci pár slov kamaráda pilota, majora Ivoše Pěčka.

„Po vyřazení z leteckého učiliště v Košicích jsem zůstal dva a půl roku u školy. Kantořina mně moc neseděla, a tak jsem šel k vlekařům. Vlekali jsme pro letectvo v Malackách a pro protiletadlovce v Kežmarku a v Líních u Plzně.

V Plzni jsme vlekali terče, tzv. čerty, za vidu. To se střílelo ostře na terč, který jsme měli odvinutý na skoro dvoukilometrovém laně. Po splnění úkolu jsme svinuli lano na 150 metrů a odhazovali jsme čerta na travnatý pás vedle dráhy. Tyhle lety už nebyly tak zábavné, ale určité kouzlo to taky mělo. Hlavně se muselo všechno dělat dosti přesně a s citem, aby čert neupadl někam, kam neměl. Ale i to se stalo. Na to se nerado vzpomíná. Jednou jsme dokonce zachytili terčem o vysoké vedení a přerušili přívod elektrického proudu do celého okresu.

 
Vleční kluzáci neboli „čerti“, Malacky

No a v Malackách jsme vlekali pro československé letectvo. Tam jsme se potkávali se všemi stíhači u nás a pochopitelně s klukama z ročníku. Já jsem tam býval často s Tondou Buksou a Pavlem Šrotýřem, který sloužil u letky vlekařů. Rád na něho vzpomínám, bohužel už dlouho není mezi námi.

Byl to můj dobrý kamarád, mnoho jsme spolu prožili, a tak bych jeho osud rád připomněl. V tu dobu, v šedesátých letech, se mu právě narodil kluk, a přesto byl Pavel v roce 1963 odeslán na detašmán do Plzně-Dobřan na vlekání čertů, jelikož pilotů pro tyto účely nebylo dost vycvičených. Po týdnu odloučení od rodiny se Pavel těšil na návrat do Košic. Odstartovali. Pavel letěl jako číslo 3 v roji. Vedoucí byl kapitán Dostál, na čísle 2 byl kapitán Franta Beran. Počasí hrozné. Psa bys nevyhnal, ale letět domů bylo přednější.

Po startu všichni museli nasadit trať do Košic až z bodu Nepomuk, aby se nepletli ostatním letounům toho dne létajících; byl letový den v Líních. U tohoto MiGu, který byl uzpůsoben pro vlekání terčů, nebylo ARK (radiokompas), a tak museli letět pod oblaky za VFR. Pospíchali domů, „píchali“ mraky, ale snažili se zůstat pod nimi. Snad měl vedoucí nesesouhlasený kompas, nebo na něm měl závadu, ale místo na východ nasadili více na jih a dostali se do Německa. Když to zjistili, tak se rychle chtěli vrátit, ale při tom kličkování mezi kopci narazili kapitán Dostál s Pavlem Šrotýřem do kopce Roklan-Lužný na Šumavě. Oba zahynuli. Franta Beran se ve skupině neudržel a sám doletěl do Košic.

I jeho další příběh byl ale stejně smutný. Přeškolil se na MiG-19 a při jednom návratu z letu mu vysadil jeden motor. Řídicí létání mu sice vydal pokyn, aby zůstal na větší výšce a podvozek vysunul až po čtvrté zatáčce. Franta to nějak přeslechl, točil okruh na pěti stech metrech a vysunul podvozek dříve. Jeden motor to neutáhl, a tak padal Franta k zemi. Katapultáž byla pro malou výšku neúspěšná. Zemřel.“

Smutná nehoda

Tolik vyprávění Ivoše Pěška o pilotech – vlekařích čertů. Ale vraťme se do doby, kdy jsme s naším plukem právě působili v Malackách, kde se udál onen smutný příběh při střelbě na čerta. Zahynul při něm můj kamarád, major Franta Klejna.

Ten srpnový den bylo nádherně, Letka vlečných terčů měla za úkol tahat terče a my jsme se na ně učili střílet. Aluminiový terč měřil osm metrů a byl připevněn za letounem na laně. Nahoru se dostal tak, že startoval s MiGem-15 společně na laně, ale ne úplně rozvinutém. Už to bylo nebezpečné. Ve vzduchu pilot na výšce 4 500 metrů odvinul lano na délku 800 metrů a čekal na piloty ve dvojicích, kteří odstartovali, nastoupali výšku 4 500 m a hledali cíl – čerta s MiGem-15. Létali jsme rychlostí 600 km/h.

Je poledne a pozoruji oblohu, kde naši kluci honí čerta. Je z hliníku, ale po zásahu kulkou z kanonu je díra zabarvena barvou. Každý pilot má různě barevné náboje, a tak se na zemi pak pozná, kolik kdo měl zásahů. Jednoduché to nebylo.

Ve 12:05 startovala dvojice mjr. František Klejna – vedoucí a na čísle mladík, npor. Jirka Pražák na střelbu vlečného rukávu. Ve 12:15 dostoupali na výšku 4 500 m a začali hledat MiGa s terčem na laně. Museli spěchat. Ten den na zemi čekalo hodně dalších dvojic na tento úkol. Konečně cíl spatřili. Terč byl vlevo od nich a směřoval na severovýchod podle hor. Jirka na čísle, vpravo od Franty, ale dostal rozkaz zahájit zteč a střelbu jako první.

Bylo to atypické, protože vždy zahajuje střelbu vedoucí, jelikož je blíže k cíli. Franta ale vydal tento rozkaz z důvodu, aby později Jirka cíl neztratil. Náhle, jak sledoval Jirka terč, při přechodu do levé zatáčky Frantu přestal sledovat, jelikož se věnoval terči, a v levém náklonu při přechodu do zteče do něho narazil. Nastala obrovská rána a výbuch. Oba padali k zemi. Franta spadl do ploché vývrtky, protože měl jedno křídlo utržené. O katapultáž se ani nepokusil, byl mrtvý hned po nárazu. Jirka narazil do kabiny a tím Františka okamžitě zabil. Jirkův letoun při pádu prováděl rychlou rotaci kolem podélné osy, ale v 500 m se mu podařilo letoun katapultáží opustit. Dopadl na padáku 30 metrů od letounu. Byl nezraněn, ale v šoku. Na zemi nastal poprask. Další kamarád od našeho útvaru je mrtev. Výcvik byl okamžitě přerušen.

To všechno se stalo 10. srpna 1969. Vyšetřování bylo složité a dlouhé. Řídicí létání a další velitelé dostali od generála Remka vyhazov od létání a odchod do civilu. Jirka pak odešel létat na vrtulníky. Já to tehdy pozoroval ze země, jelikož ten den jsem nelétal.

Náš výcvik byl zase jednou velmi smutný. Čest Františkově památce.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář