Neznámé „dvoupatráky“ 90. let

I když je dnes budoucnost velkokapacitních čtyřmotoráků stále více nejasná, což dokládá nízký zájem o Airbus A380 i Boeing 747, a mnohdy se mluví o konci jejich éry, v minulosti přemýšlely aerolinky a výrobci letadel odlišně. Všichni předpokládali masivní využívání velkokapacitních dvoupatrových vícemotorových strojů, které by cestující dopravovaly na dlouhé vzdálenosti a spojovaly by světová centra. Odtud by pasažéři létali menšími letouny do svých cílových destinací.

Jediným skutečně velkokapacitním strojem však po dlouhou dobu bylo pouze americké Jumbo, a tak se i ostatní producenti letadel snažili získat svůj podíl na trhu. Mimochodem i na tom japonském, protože právě tato asijská země je známá velkým využíváním velkokapacitních strojů jak na mezinárodních, tak i na vnitrostátních letech.

Avšak další roky ukázaly, že letecká doprava se vydala trochu jiným směrem, a tak i plány nových „obrů“ často neopustily ani rýsovací prkna. Připomeňme si alespoň tři méně známé projekty letounů z 90. let, které dnes mohly tvořit konkurenci „á-třistaomsdesátce“ a nestárnoucímu Jumbu.

Boeing 747-8

McDonnellova „dvanáctka“

V roce 1991, zhruba tři roky poté, co práce na megalineru Airbus A380 zahájil titulní evropský výrobce, započal svou studii obdobného projektu i americký McDonnell Douglas. V jeho případě šlo o snahu zastavit propadající se prodeje typu MD-11 a zároveň se zamýšlel i nad narušením Boeingovy dominance v tomto segmentu, kterému se – jak už víme – věštila velká budoucnost.

Pod označením MD-XX LR a MD-XX Stretch chtěl McDonnell Douglas aerolinkám původně nabídnout vylepšenou verzi osvědčené MD-11, avšak zároveň v roce 1992 odhalil i projekt čtyřmotorového velkokapacitního stroje, který byl až nápadně podobný prvním návrhům evropského konkurenta.

Foto Mcdonnelldouglas.weebly.com

S úvodním vzletem nového typu s označením MD-12 se počítalo přesně na polovinu 90. let a k prvním zákazníkům se pak měl dostat o další tři roky později. Podle předběžných plánů se počítalo dokonce se čtyřmi verzemi – dálkovou (pro 430 cestujících), vysokokapacitní (pro 511 cestujících), cargo a combi (pro 430 cestujících).

Žádná z nich však nikdy nevzlétla, protože projekt začaly stíhat problémy. Spolupráci například vypověděl asijský partner Taiwan Aerospace, do nějž se vkládaly velké naděje s ohledem na možný zájem aerolinek z tohoto kontinentu. McDonnell musel řešit i finanční problémy, které nakonec vyústily v roce 1997 ve sloučení s konkurenčním Boeingem. Díky tomu byly veškeré plány zajímavého letounu uloženy „k ledu“.

Foto Up-ship.com

Spolupráce Boeingu s Airbusem

Pro mnohé možná překvapivě se také firma Boeing v 90. letech minulého století zamýšlela nad projektem nového megalineru a údajně na něm spolupracovala i s evropským Airbusem. Společná koncepce měla být podobná klasickému Jumbu, ale jeho kapacita se měla zvýšit až na údajných 800 míst s doletem až 19 000 kilometrů. Zásadní výhoda pro oba výrobce z obou stran Atlantiku pak byla v úspoře financí.

Avšak jak se dalo předpokládat, velcí hráči mají často problémy s kompromisy. Odlišné představy o podobě nového letounu tak nakonec vyústily v ukončení spolupráce a oba rivalové se zaměřili na vlastní projekty. Američané měli dokonce dva. První spočíval v modernizaci a prodloužení osvědčeného Jumba, druhý s projektovým označením New Large Aircraft NLA, pak v jeho zcela nové verzi, kde by horní paluba byla prodloužena až k ocasní ploše. Tento letoun měl mít kapacitu 625 sedaček ve třech třídách s doletem necelých 15 000 kilometrů. K prvním zákazníkům se měl dostat v roce 2002 a podle návrhů připomínal i MD-12.

Stejně jako u „dvanáctky“ k tomu však ve skutečnosti nikdy nedošlo. V roce 1995 Boeing práce na letounu NLA ukončil, aby se o pár let později mohl soustředit na shodou okolností také neúspěšný projekt rychlého dopravní letounu Sonic Cruiser. Později se alespoň vrátil ke dřívější první variantě modernizovaného Jumba a představil pokračovatele úspěšného typu, který dnes známe pod názvem Boeing 747-8.

Foto Skyscrapercity.com

Dokonce větší než Mrija

Paradoxně ve stejné době historie světového letectví zaznamenala i pokus o velkokapacitní čtyřmotorový letoun z Ruska, kde bychom to v 90. letech asi moc nečekali. A co víc, nový dvoupatrový stroj s označením Suchoj KR-860 (později SKD-717) měl své konkurenty hravě strčit do kapsy. Jen jeho kapacita měla být v rozmezí od 860 do neuvěřitelných 1000 míst. Vlastně, pokud by došlo k jeho výrobě, stal by se vůbec největším letadlem světa, protože by svými technickými parametry překonal i obří Antonov An-225 Mrija.

Foto Avia.pro

Práce na projektu KR-860 započaly v turbulentní době 90. let s předpokládanými obrovskými náklady. Velmi optimistické plány počítaly s tím, že by měl být letoun postaven ještě před rokem 2000. Kromě přepravy pasažérů se zvažovalo jeho využití jako létajícího tankeru, přičemž se zvažoval zájem o až 300 kusů. Velmi zajímavé pak byly údajné plány na využití alternativního pohonu, kdy by letoun jako létající tanker místo klasického leteckého paliva létal na LNG neboli zkapalněný zemní plyn.

Avšak k naplnění plánu nikdy nedošlo. Model ambiciózního, avšak možná trochu snového letounu ve velikosti 1/24 byl sice představen na Pařížském aerosalonu v roce 1999, tím však veškeré práce na jeho vývoji skončily.

A mnoho dalších…

Ještě nutno dodat, že i dříve se letečtí výrobci na obou stranách Atlantiku pokoušeli vyrobit velkokapacitní dvoupatrové letadlo.

Podobný projekt v minulosti například připravoval Douglas a Lockheed dokonce zamýšlel vyrábět civilní verzi obřího stroje C-5 Galaxy pod označením L-500 a s neuvěřitelnou kapacitou až 1000 míst.

Na druhé straně Atlantiku se nechtěli rozhodně nechat zahanbit ani evropští producenti. Například inženýři francouzské firmy Aérospatiale v 80. letech pracovaly na projektu Ultra High Capacity Aircraft (UHCA), který byl označován jako ASX500/600, německá firma DASA (Deutsche Aerospace AG) projektovala letoun DASA 2000 a britská British Aerospace letoun AC14.

Všechny tři neúspěšné a neuskutečněné projekty pak dohromady tvořily předlohu pro dnešní Airbus A380.