Jang Li-wej. Rodák (*1965) z Chu-lu-tao, města na jihozápadě provincie Liao-ning na západním pobřeží tzv. Pochajského moře. V letech 1995–1998 prošel výběrem budoucích tchajkonautů. Už tehdy měl slušné skóre v počtu nalétaných hodin na různých typech letadel – přes 1 350 hodin. I Jang Li-wej prodělal v rámci výcviku stáž v ruském Hvězdném městečku.
Go, tchajkonauti, go!
Kolem letu Jang Li-weje, trvajícím jedenadvacet hodin (14 obletů Země) sice bylo plno slávy po celé Číně, nicméně z hlediska čínské cesty do vesmíru šlo o pouhopouhý zkušební, byť pilotovaný let. „Úspěšná mise Šen-čou 5 je jen prvním krokem čínského vesmírného programu,“ nechal se tehdy slyšet muž číslo dvě v Čínské kosmické agentuře Čang Čchin-wej. Další léta a lety to jen potvrdily.
Autor s prvním čínským kosmonautem Jang Li-wejem (Praha, 2009)
Vyhodnocování prvního pilotovaného letu Šen-čou trvalo dva roky, vylepšovala se i raketa, neboť Jang Li-wej si stěžoval na velké vibrace při startu. Takže tchajkonauti Fej Ťün-lung a Nie Chaj-šeng (druhý náhradník Jang Li-weje) se podívali na čtyři dny do vesmíru až 12. října 2005 v Šen-čou 6. Orbitální modul už tradičně zůstal na oběžné dráze půl roku, zanikl v atmosféře Země až 1. dubna 2008.
|
První Číňan ve vesmíru? Mimochodem, Jang Li-wej nebyl prvním etnickým Číňanem ve vesmíru, byť občanem ČLR ano. Americký vědec a astronaut čínské národnosti Taylor Gun-Jin Wang (Taylor Wang), rodák ze Šanghaje (*1940) se už v létě roku 1985 zúčastnil sedmidenního letu v raketoplánu Challenger (STS-51B). Do USA se dostal s rodiči přes Tchaj-wan a v té době už byl deset let americkým občanem. Z Šanghaje také pocházela Shannon Lucidová, která se v létech 1985–96 podívala do vesmíru na palubách raketoplánů celkem pětkrát, přičemž při posledním letu strávila na ruské stanici Mir 188 dní. A v Honkongu se narodil i astronaut William Anders, člen legendární posádky Apolla 8 (první oblet Měsíce v roce 1968). Americký fyzik a astronom Edward Tsang Lu je sice etnický Číňan, ale už se narodil v USA (*1963, Springfield). Má za sebou tři kosmické lety včetně šestiměsíčního pobytu na ISS a celkově strávil ve vesmíru bez 40 minut 206 dní. A ještě jeden Číňan, Leroy Chiao (*1960 v Milwaukee), pobyl ve vesmíru až 229 dní. Navíc při šesti výstupech poletoval ve volném kosmu téměř 37 hodin (mimochodem byl i dvakrát v Praze, v letech 2009 a 2016). |
Fej Ťün-lung a Nie Chaj-šeng – posádka Šen-čou 6
Posádka otestovala nové lehké skafandry a pravda, prováděla vědecké experimenty, převážně lékařsko-biologické. Podrobněji se však o nich neinformovalo – byly totiž vojenského či špionážního zamění, včetně multispektrálního snímkování Tchaj-wanu. Takže nejzajímavější zprávou asi bylo, že prověřili funkci toalety umístněné v orbitálním modulu, ve kterém oba tchajkonauti čtyři dny pracovali a spali. Dnes můžeme usuzovat, že šlo především o prověrku systémů pro budoucí ministanici Tchien-kung.
Několik dní na to pak čínská média citovala šéfkonstruktéra Sie Ming-paa, který upřesnil čínské náklady na pilotovanou kosmonautiku. Start a let Šen-čou 6 údajně přišel na 110 milionů dolarů a dosavadní náklady na celý projekt 912.1 za uplynulých 11 let měly dosáhnout pouhých 2,3 miliardy dolarů. Což je o mnoho méně, než stály obdobné kosmické projekty SSSR a USA. Tato částka je sice až neuvěřitelně nízká, nicméně musíme vzít v úvahu, že Čína už do velké míry kráčí po vyšlapaných cestách.
Na další kosmický let tchajkonautů jsme si museli počkat tři roky. Ovšem let Šen-čou 7 s posádkou Čaj Č’-kang, Liou Po-ming, Ťing Chaj-pcheng byl podstatným krokem vpřed. Když 25. září 2008 vynesla raketa CZ-2F loď se třemi tchajkonauty, bylo známo, že se něco nového chystá. 27. září v 8:38 UTC, po téměř dvoudenní aklimatizaci na stav beztíže, vystoupil do volného vesmíru plukovník letectva Čaj Č’-kang a pobýval v něm 22 minut. Risknout už při třetím pilotovaném letu výstup do volného prostoru vyžadovalo jistou troufalost, nicméně se ukázalo, že Číňané opět velmi dobře zhodnotili získané poznatky zejména z ruských zkušeností. Čaj Č’-kang měl dokonce na sobě skafandr čínské konstrukce Fej-tchien, pilot Liou Po-ming, který se pouze z poloviny vysunul z průlezu orbitálního modulu a Čaj Č’-kanga jistil a natáčel, pak zase ruský typ pro pohyb ve volném kosmu Orlan. Zřejmě pro srovnání. Nebo pro jistotu?
I když se tchajkonauti vyhnuli průvodním potížím prvovýstupů, viz např. problémy Leonova a později i Cernana, nešlo vše zcela jednoduše. Dosti dlouho se trápili s poklopen výstupního otvoru, který ne a ne se otevřít. K potupnému neúspěchu nakonec nedošlo a Čaj Č’-kang se proletěl kolem lodi s rudou vlaječkou ČLR.
Čaj Č’-kang zdraví celý vesmír
Po skončení výstupu se od lodi oddělil mikrosatelit Pej-sing (Souputník) určený ke snímkování lodi. Přistání 28. září pak už proběhlo standardně, v cílové oblasti Vnitřního Mongolska.
Nebeský palác
Číňané se netajili tím, že vyvrcholením Projektu 921 je vybudování stálé družicové stanice. A podobně jako v případě Šen-čou kráčí k tomuto cíli postupnými strategickými kroky. Prvním počinem v tomto směru byl start malé experimentální stanice Tchien-kung 1 (Nebeský palác 1), létající na oběžné dráze ve výšce cca 345 km nad Zemí. Do vesmíru ji vynesla nosná raketa Dlouhý pochod 2F (CZ-2F) – tedy stejná, jako vynáší lodě Šen-čou, 29. září 2011 z kosmodromu Jiuquan Space Center. Poeticky nazvaný modul o hmotnosti 8,5 tuny přes své poměrně malé prostory o délce 10,4 m a vnitřním prostorem cca 15 m3 ovšem umožnil čínským konstruktérům ověřit si řadu prvků budoucích stanic a pověřit možnosti spojení kosmických objektů. V servisní části modulu proto byl instalován onen androgynní spojovací uzel (viz APAS-89) a záhy došlo k jeho prověrce při bezpilotním letu Šen-čou 8 se stejným spojovacím zařízením.
Na zádi služebního úseku ministanice pak byly umístěny i dva hlavní korekční motory o tahu 2 × 490 N. A na vnější straně modulu přibylo ještě 24 motorů pro menší korekce dráhy, systému orientace a stabilizace.
Nebeský palác 1 – dobře je na zádi vidět prstenec spojovacího uzlu
Následující let ke stanici lodi Šen-čou 9 16. června 2012 přinesl další potvrzení promyšlenosti koncepce čínské pilotované kosmonautiky. Nejenže šlo o pilotní prověrku tchajkonautů při spojovacím manévru se stanicí (nejprve automaticky, posléze ruční pilotáží), ale na palubě „devítky“ byla první čínská kosmonautka, Liou Jang. Shodou náhod (?) proběhl start v den 49. výročí letu Valentiny Těreškovové, první ženy ve vesmíru vůbec (Vostok 6).
Zajímavé je i rozdělení funkcí tříčlenné posádky. Velitelem byl Ťing Chaj-pcheng (2. start), Liou Wang zastával funkci tzv. operátora (pilota?) orbitálního modulu a byl zodpovědný za setkávací a spojovací manévry. Tchajkonautka Liou Jang zastávala funkci tzv. operátora návratového modulu a vědeckého programu mise. Nicméně jde zřejmě jen o specifické čínské pojmenování členů posádky na rozdíl od Rusů, kde se užívají tituly velitel, palubní inženýr a kosmonaut-výzkumník…
Liou Jang v trenažéru stanice Tchien-kung 1
Mise trojice z Šen-čou 9 netrvala dlouho, po 13 dnech v kosmu se loď odpojila od stanice a na druhý den, 29. června 2012 v 2:03 UTC úspěšně přistála. Svůj úkol však zřejmě splnila a prověřila nejen spojovací systémy lodí, ale i funkci systémů stanice.
Nebeský palác pracoval v automatickém režimu a čekal na další návštěvu. Mezi experimentální zařízení na jeho palubě nechyběla ani multispektrální kamera pro snímkování zemského povrchu s prostorovým rozlišením 10 m, aparatura pro výrobu krystalů v beztíži či soubor detektorů pro měření kosmické radiace.
Druhá pilotovaná mise ke stanici Tchien-kung 1 v lodi Šen-čou 10 následovala po roce, 11. června 2013, a na její palubě byla ta tříčlenná posádka, která rok před tím tvořila posádku záložní pro Šen-čou 9. Tomu tak bylo i v dalších případech a je vidět, že Číňané se drží podobných pravidel, jako kdysi Američani, nikoliv jako Rusové, kteří s posádkami z různých důvodů stále míchali. Tedy – pokud jsi v záložní posádce, příště poletíš…
A ještě jedno pravidlo se snaží dodržovat – velitelem už bývá zkušený tchajkonaut. V tomto případě Nie Chaj-šeng, účastník letu Šen-čou 6 (2005). Operátor Čang Siao-kuang byl nováček a nechyběla ani žena – pilotka Wang Ja-pching (nálet přes 1 600 hodin především na vojenských dopravních letadlech). To jen potvrzuje čínský názor na ženy ve vesmíru – jsou údajně flexibilnější a prý by mohly dostávat přednost i před muži. Něco může být i na tom, že jsou fyzicky menší než muži a mají menší spotřebu vody i kyslíku…
Za 15 dní posádka splnila řadu technologických i vědeckých experimentů, prověřovala palubní systémy a Wang Ja-pching mimo jiné předváděla čínským školákům pohyb a chování předmětů ve stavu beztíže.
Wang Ja-pching při přednášce školákům na palubě Nebeského paláce a následně po přistání 26. června
Čínská experimentální stanice Tchien-kung 1 překročila svoji plánovanou životnost minimálně o dva roky a byla v automatickém režimu aktivní ještě 15. září 2016, kdy se s ročním zpožděním dostala na oběžnou dráhu její zdokonalená sestřička Tchien-kung 2. Záhy se však „jednička“ vymkla kontrole řídícího střediska a má se pravděpodobně rozpadnout a shořet v atmosféře koncem tohoto roku.
Přímý tah na branku
Nový Nebeský palác je rozměrově i pohledově prakticky stejný jako předchůdce, ale vnitřní prostory byly optimalizovány pro delší a pohodlnější pobyt posádky. CNSA také připravila mnohem více vědeckých experimentů. Několik týdnů pracovala Tchien-kung 2 v automatickém režimu a po ověření funkce palubních systémů ji první dvoučlenná posádka osídlila 18. října 2016. Dopravila ji tam kosmická loď Šen-čou 11 se dvěma tchajkonauty – velitelem byl veterán dvou kosmických letů (Šen-čou 7 a 9), devětačtyřicetiletý Ťing Chaj-pcheng, a operátorem Čchen Tung, nováček z výběru čínských kosmonautů z roku 2010. Bylo před nimi 30 dnů práce v nové laboratoři, když měli prověřit systémy podpory života a technologie, které mají už příští rok (2018) umožnit postupné budování stálé čínské družicové stanice.
Ťing Chaj-pcheng, a Čchen Tung při TV přenosu z Nebeského paláce 2
Tchajkonauti tudíž provedli řadu technologických, biologických a lékařských experimentů. Mezi nejzajímavější vybavení na palubě Nebeského paláce 2 patří atomové hodiny (měří čas na základě rezonanční frekvence atomů) šanghajské výroby, které se za miliardu let opozdí o pouhou sekundu. Jde o první atomové hodiny na světě pracující ve vesmíru. To má logicky vojenské i civilní uplatnění, podobně jako další zajímavý experiment – prověrka tzv. kvantové komunikace s družicí, kterou Čína jako první na světě vypustila v srpnu 2016. Satelit nese zařízení schopné kvantové kryptografie a má tak zabezpečit komunikaci před hackery a odposloucháváním. Na využívání této nové technologie ovšem pracují také Spojené státy, Japonsko a další země zřejmě včetně Ruska. Jeden z expertů, kteří se na vypuštění nového satelitu podíleli, Pchan Ťien-wej, prohlásil, že Čína „očekává vytvoření globální sítě kvantové komunikace do roku 2030“. No, uvidíme…
Astrofyziky jistě potěší výsledky práce s třicetikilogramovým gama detektorem POLAR, který vznikl ve spolupráci čínských, polských a švýcarských vědců. Ten má umožnit sledovat stále ještě tajemné gama záblesky ze vzdálených galaxií, vznikající při explozích hvězd a vznik neutronových hvězd či tzv. černých děr.
Posádka Šen-čou 11 přistála po 33 dnech ve vesmíru. Podle oficiálních zpráv splnila své úkoly na výtečnou a stanice čeká v automatickém režimu na další návštěvy v letošním roce.
Pokud se nestane nic překvapivého, hodlá Čínská kosmická agentura vyslat na oběžnou dráhu už příští rok základní modul permanentní družicové stanice. S tím souvisí na duben letošního roku plánovaná velmi důležitá mise zásobovací lodi Tianzhou-1 (Tchien-čou i chao). Ta na rozdíl od ruských progresů není odvozena od pilotované lodi a konstrukčně přímo vychází z modulů Tchien-kung. Vynese ji nová raketa Dlouhý Pochod 7 (CZ-7, 13,5 tuny na LEO), která si svoji premiéru odbyla v červnu loňského roku. Byl to mj. první start z nového kosmodromu Wenčang na ostrově Hainan a CZ-7 vynesla zmenšenou maketu návratové kabiny budoucí čínské kosmické lodi (!).
Simulace spojovacího manévru Tianzhou-1 a Tchien-kung 2
Zůstaňme ale u stanice Tchien-kung 2 a plánované Tianzhou-1. Náklaďák o nosnosti pět tun by se měl ke stanici připojit v plně automatickém režimu a mimo jiné vyzkoušet doplňování zásoby paliva do jejích motorů. Letos, zřejmě až ve druhém pololetí, po odpojení Tianzhou, by také měla ke stanici Tchien-kung 2 odstartovat další posádka v lodi Šen-čou 12.
Nejdříve stanice a pak – na Měsíc a Mars!
Poklud tyto technologické prověrky dopadnou dobře, dočkáme se údajně už v příštím roce startu tzv. základního modulu první stálé čínské družicové stanice. To jen potvrzuje racionální a efektivní přístup čínské vlády a její kosmické agentury k průzkumu a – nebojme se to říci – ovládnutí blízkého vesmíru. Všimněme si jen toho faktu, že např. sovětská cesta k permanentní družicové stanici Mir (start základního modulu 19. února 1986) trvala 15 let od vypuštění Saljutu 1 (duben 1971) a byla vykoupena i smrtelnými nehodami. Američané po úspěšné stanici Skylab (1973-1974) pak od 80. let spoléhali na moduly integrované s raketoplány (SPACEHAB a Spacelab) a permanentní stanici hodlali vybudovat až v 90. létech – posléze s mezinárodní, zejména pak ruskou účastí. Ostatně, prvním, základním kamenem nynější ISS byl ruský modul Zarja se spojovacími uzly a´la Mir (listopad 1998). Velmi podobně ovšem vypadá i čínský základní modul Tchien-kung 3, byť je o něco delší a hmotnější (22 tuny, délka 18 m, maximální průměr 4,2 m) než ruská Zarja (21 tun, délka 13,13 m, maximální průměr 4,15 m, 5 uzlů na kulovitém přechodovém úseku, šestý na zádi).
Základní modul čínské stanice Tchien-kung 3 ne nepodobný Zarje
Plán CNSA předpokládá postupné připojení dalších dvou laboratorních modulů, aby stanice mohla být v plném provozu zhruba v roce 2022. Vynášet je budou z kosmodromu Wenčang nejnovější, stavebnicové rakety CZ-5 v nejsilnější variantě s nosností 25 tun na nízkou oběžnou dráhu a 14 tun na dráhu přechodovou ke geostacionární (první start 3. listopadu 2016). Tím bude tento nosič konkurovat nejen ruskému Protonu či francouzské Ariane 5, ale i nejsilnější americké raketě současnosti Deltě IV Heavy. Není bez zajímavosti, že nová série čínských kosmických nosičů Dlouhý pochod, CZ-7 (viz Tiangong) a CZ-5, opouští kombinaci toxických pohonných hmot N2O4/UDMH a jejich motory spalují kerosin a kapalný kyslík, lehkou CZ-11 pak pohání motory na tuhá paliva.
Čínská superraketa CZ-5 má mít až šest různých modifikací s odlišnou nosností pro různé typy nákladu a postupně nahradí typy řady CZ-2, CZ-3 a 4
Stanici mají obsluhovat dopravní lodě Šen-čou a zásobovací moduly Tianzhou. Má být domovem zpravidla tříčlenných osádek, které se budou v pravidelných intervalech střídat. V zásadě jde o podobnou koncepci, jakou představuje ruský Mir, ale bude mít jen šestinu hmotnosti ISS. Vzhledem k tomu, že její životnost se plánuje na 10 let, může se stát, že po ukončení prací na ISS v roce 2025 bude jediným obydleným objektem na oběžné dráze kolem Země.
Pravda, poletují éterem informace, že Čína nabídne prostory své stanice i jiným, například evropským zemím z ESA, kde se už údajně někteří kandidáti na let učí čínsky. A vedou se i jednání o možném zásobování stanice Tchien-kung 3 pomocí nákladních lodí ATV a také o umístění evropských experimentů na její palubě. No, nechejme se překvapit…
Ostatně byl by to vůči USA skvělý return, protože právě na nátlak Američanů byla Čína vyškrtnuta z působení na ISS. Prý z obav vojenského charakteru čínského kosmického programu. Jistě, ani ČLR nezastírá, že její kosmonautika má vojenské aspekty, umí nakonec sestřelit i družici (zatím vlastní), ale která velmoc by je pominula?
Laboratorní modul Ventjan má dublovat některé funkce modulu základního včetně možnosti výstupu do prostoru
Nyní čínští odborníci, jak bylo ale u nich vždy pravidlem, sbírají zkušenosti, kde se dá. Mimo jiné navštívili Kanadu, kde studovali konstrukci známé robotické paže (viz raketoplány a ISS) a její obdobu použijí (2x) na své stanici. Moduly totiž budou vždy přistávat u hlavního uzlu (v podélné ose) a rameno je posléze přemístí na určený uzel boční. Italové jim zase měli odtajnit technologii „vyhlídkového“ modulu Cupola na ISS. S ní se zřejmě na Tchien-kung 3 nesetkáme, nicméně co je doma, to se počítá, že. A u této stanice Číňané určitě nezůstanou, protože jim prostě nejde jen o „nakouknutí“ do vesmíru.
Je otázkou, zda v polovině 20. let, po plánovaném ukončení prací na mezinárodní stanici, bude Rusko mít svou orbitální stanici (uvažuje se dokonce o osamostatnění ruského segmentu na ISS), ale rýsuje se i užší spolupráce v kosmu právě s Čínou. Nedávno to v souvislosti s upřesněním, zda je Čína pro Rusko rozhodující (ekonomický) partner uvedl prezident Vladimír Putin: „Máme velmi rozsáhlé společné projekty. Přemýšlíme o možné spolupráci a spolupracujeme ve vesmíru aktivně a dvoustraně, máme zde dobré vyhlídky."
Takto má vypadat kompletní stanice Tchien-kung 3 s připojeným Tianzhou a Šen-čou
CNSA, Čínská kosmická agentura, plánuje po roce 2024 dopravit prvního kosmonauta na Měsíc a na rok 2050 plánuje misi na Mars. Podle slov předsedy CNSA, profesora Sun Laj-jena, by ale mělo konečné rozhodnutí padnout až poté, co bude stanice v provozu několik let. V případě Měsíce uvažujme spíše o létech 2025–2030. Svůj lunární program myslí vážně a plánuje nejen výzkum automaty (viz vozítko Nefritový králík), ale i vybudování stálé základny či základen na „pólech“ naší přirozené družice.
Čína ovšem svým kosmickým programem sleduje víc než jen ukazování svalů a poučena z minulých desetiletí, plánuje v časovém horizontu několika dekád. Dnes, kdy NASA ani Roskosmos nemají jasnou koncepci rozvoje kosmonautiky, ať už z finančních nebo politických důvodů, má Čína díky koncepčnímu tahu na pomyslnou „nebeskou bránu“ šanci, že se stane lídrem v dobývání kosmu. Ovšem „dobývání“ je nepřesný termín. Číně totiž nejde jen o to stát se ve vesmíru stálým činitelem, ale také o šanci využívat v budoucnu zdrojů, které se nabízejí za hranicemi naší rodné planety.
Rozvířila např. novou debatu i na tak ambiciózní téma, jako je možné získávání solární energie z vesmíru a její distribuce na Zemi prostřednictvím mikrovln (o čemž se v SSSR či USA už dávno jen bájilo) nebo o dobývání nerostného bohatství z povrchu Měsíce (např. Helium 3, vynikající zdroj energie) či drahých kovů z asteroidů. Podobný zálusk ovšem mají i americké soukromé či nadnárodní společnosti, které upozorňují na fakt, že mezinárodní dohoda z roku 1967 zakazuje jakémukoliv státu přivlastnit si kosmická tělesa jakožto své suverénní teritorium. Ovšem dohoda je poměrně vágně formulována ohledně možného získávání zdrojů z kosmu a tendence k její novelizaci nejsou žádné…
Šéf Projektu 921, tedy pilotovaných letů, Chuan Čchun-pching nedávno prohlásil, že „lidstvo musí využít vesmírných zdrojů. Lidé ve vesmíru vytvoří nové životní prostředí nepředstavitelné na Zemi a získají neomezený životní prostor s novým životním stylem.“
Zatím jen představa: Tchajkonauti v základně na Měsíci…a na Marsu? 2020 zatím jen Marsrover
Pokud by se Američani do poloviny 20. let na Měsíc nevrátili (uvidíme, jak napraví Obamovy kopance prezident Trump) a nepřistáli tam i Rusové (kteří expedici stále odkládají), byl by to oběma mocnostem, které zatím slastně podřimují a tváří se, že je nějací tchajkonauti neohrozí, pořádný políček.
Pro Čínu to jistě nejsou jenom sny. Je jasné, že své kosmické plány myslí vážně, a že hodlá realizovat touhy průkopníků kosmických letů ze 60. let, Koroljova, von Brauna či jejich Čchien Süe-šena.
A v momentě, kdy USA a Rusko – či ostatní svět – vůbec pochopí, že let na Měsíc, pak k např. asteroidům a dál, na Mars, je jenom částí čínského „Dlouhého pochodu“ k podmanění blízkého vesmíru a využití jeho zdrojů nejen k mírovým účelům, se možná probudí a začnou jednat. Okolí Země například čínská generalita považuje mimo jiné za prostor, předurčený k vedení příštích válek. Ani to nejsou zbytečně vypuštěná slova.
A tak rukavice, kterou Čína vyzývavě hodila kosmickým mocnostem do tváře, by mohla nejen uspíšit návrat na Měsíc, ale třeba i realizaci mezinárodní expedice na Mars v příštím desetiletí.
