My jsme po velmi dlouhé době letos letecky metodické jaro vyzkoušeli a doufáme, že nebude poslední. Disciplínu, která se dnes moc neprovádí. Vyzkoušení ostrého přistání do terénu a následný vzlet za vlečnou z pole. To je ta metodická vlaštovka.
Mladší piloti vzlety z polí příliš necvičí. Nemají k tomu tu správnou motivaci. Transport větroně z pole za autem je mnohem lacinější. Každé éro má svůj transportní vůz a díky šikovným pomůckám je k rozebrání a uložení potřeba minimum rukou. V dobách dávno minulých tomu ale bylo jinak. Na letišti byl zpravidla jen jeden transporťák, univerzální, a pokud bylo po polích letadel více, byla dlouhá noc. Rovněž typů a kusů motorových letounů, které směly s oprávněným pilotem sebrat větroň z pole, bylo více. A na některých závodech byly ceny vleků z polí ošetřeny finančně přijatelně. Jen k tomu musela být v zápisníku potvrzena ta schopnost pilota větroně k provádění vzletů z polí. Tak se dříve trénovalo, přezkušovalo a zapisovalo. Posledním, komu jsem mohl tuto kvalifikaci zapsat, byl kolega Michal. To když pro nás přiletěl Brigadýr na pole u Kumburku, když jsme v rámci Safari poháru boha termosku už neukecali.
Náš kolega, sběratel motorových leteckých kvalifikací, letos zatoužil získat oprávnění pro vleky z polí. To je chvályhodné rozhodnutí, ale k tomu ještě potřebuje kromě motorového instruktora také větroň s pilotem, vhodnou plochu se souhlasem jejího majitele, slušné počasí a trochu odvahy. Když s tím přišel za kolegou Petrem, věděl zcela jistě, že se setká s pochopením. No a Petr přišel za mnou, co já tedy jako na to. O odpovědi nebylo nutné příliš přemýšlet. Tak jsem s utajovaným nadšením souhlasil s podmínkou, že mne vezmou s sebou.
V plánovaný den normálně poletujeme, jen není mnoho zájemců o disciplinu polní. Jsme tři stárnoucí instruktoři a máme právě tři zájemce. Škoda. Když přiletí polní posádka s benešovskou Maulí, velí školící instruktor ještě k několika startům z letiště. Na polní ploše již byli, souhlas majitele telefonicky získali. Ptám se, jak je tam vysoká tráva, v těch Jiřičkách, a dosud nevím přesně, kde bývalá práškařská plocha leží. No přece u Košetic a tráva je vysoká asi jen jako kolo od vlečné Maule.
Koukám na to kolo. Je to bantam s průměrem nad mé koleno a to jsem trochu zaváhal. Nejsem žádný čahoun, ale půl metru vysoká tráva? Provádíme poradu, výškovka Blaníka je poměrně nízko, kdyby šlo o jedno přistání a jeden vzlet, tak v nouzi asi ano, ale my těch vzletů a přistání potřebujeme více. Tak po domluvě necháváme kolegu Pavla létat ty vleky z letiště a s Petrem a dvěma svěřenci vyrážíme klubovým Fordem na plochu s tím, že to posoudíme a zavoláme telefonem konečné rozhodnutí.
Jsme tam za chvíli. Travnatý pás tak 600 metrů, mírně z kopce proti větru, okolo posekaná obilná pole dost rozrytá od kombajnů, kolmé stromořadí a nikde ani živáčka. V ATZ polního letiště Jiřičky jen provoz několika skřivanů. Necháváme auto na kraji a s Petrem procházíme plochu. Je to vysoké a husté. Na západní straně je ale vyježděná cesta od traktorů. Nemusíme na sebe mluvit, oba víme, že pokud bude dostatečně rovná, máme kam přistávat a odkud startovat. Jdeme po celé délce a sledujeme hloubku vyjetých stop od kol strojů. Nikde zásadní výmol. Tak voláme na letiště, ať přiletí.
Mezitím se naši dva svěřenci zkušeně rozhlédli po okolí. Našli dva stromy s krásně červenými třešněmi. Jenže na ně nedosáhnou. Nedalo mi to, vylezu na jeden strom, ale ty nejlepší jsou na koncích tenkých větví. Zase téměř beze slov stavíme Forda pod strom, posádka se vyhoupne na střechu a jsou v dosahu. Jen občas chtějí o metr, dva popojet. Děláme to tak, že velím: „Lehnout!“ Oni se přitulí ke střeše dodávky a já opatrně popojedu. Už plní igelitku s vizí, že upečeme bublaninu. Třešně jsou výborné.
Ohlásil se nám rádiem vlek. Již je slyšíme. Volám Pavla, instruktora v Blaníku, že doporučuji přistát na tu vyježděnou cestu. Konečné rozhodnutí je ale na něm. Prohlížejí plochu, nasazují malý okruh, v cestě jim stojí vzrostlá bříza, která ale zcela bezpečně ukazuje směr větru. Sedají, s kopilotkou Terezkou dle instrukcí naprosto bezpečně. Jen Maule, která musí pojíždět vzrostlou trávou, provádí senoseč vrtulí. Jen ale do té doby, než odklidíme Blaníka. Pak odbočí na polní RWY a dojíždí k nám. Motor vypnut, posádka vystupuje a dochází ke krásnému setkání Petra s motorovým instruktorem Karlem, po létech…
Dostávají všichni třešně. Naštěstí mne nikdo nepodezírá ze symboliky starých časů a pořádků spojených s třešněmi. Na to není čas. Rozdělujeme si úkoly, posádky a začíná provoz na polním letišti. Provoz jednoho motoráčku, jednoho bezmotoráčku, vzlet, prohlídka plochy, bříza v cestě, přistání na polní cestu, střídání posádek a nádherná relaxace s příchutí třešní a vzpomínek na dávno prožitá dobrodružství.
Jen jedna komplikace nastala. Vlekař před přistáním musí odhazovat vlečné lano. Jak ale sledujeme přistání, nikdo si přesně nevšímá, kam dopadlo. Přerušujeme, neradi, krasojízdu a rojnicí pátráme. Dlouho. Napadá mne i možnost, že nakonec lano nenajdeme a co potom s Blaníkem? Pátrání však nakonec dopadlo úspěšně a můžeme pokračovat.
Letím s kolegyní Andreou a komentuji postupy potřebné pro bezpečné provedení vzletu. Souprava se dává do pohybu, vlečná nezvykle blízko na krátkém laně, držíme směr, zasunujeme klapky a začínáme stoupat. V okolí polního letiště je nádherný kraj lidmi neobydlený. Nejbližší vesnička asi tři kilometry východně, nádherná, taková osamocená mezi poli. Severně lesní komplex, jižně silnice do Pelhřimova. Po nastoupání okruhové výšky zahajujeme postup potřebný k prohlídce plochy, Andrea řídí a já mám náhle literární inspiraci. Možná i pro třetí knihu. Škoda, že je letík krátký…
Jsem tu ale od toho, abychom bezpečně nacvičili přistání. Po úkonech zase klapky ven. Nespustit plochu z dohledu, poslední zatáčka a v cestě stojí ta bříza. No, buď ji přeletíme a pak musíme prudčeji klesat, nebo se jí vyhneme a pak se dorovnáme na polní dráhu. Váhám chvíli a volím ten manévr s dorovnáním. Andrea mlčí, bříza se blíží. Tak po dorovnání krátký skluz a sedáme na cestu na kolo, to kvůli tomu porostu. Svět se zastavuje, Maule pojíždí proti nám a do kabiny se nabízejí třešně. Je to jiné než na letišti, je to mnohem krásnější.
Mezi lety kolegů vzpomínáme s motorovým instruktorem Karlem na dříve prožitá dobrodružství a já jen konstatuji, že stará garda instruktorů snad předá i své pocity těm mladším. A to mne naplňuje uspokojením. Den se nachyluje k večeru a je potřeba toho včas nechat.
Domů letíme zase s Andreou. Rozdíl jediný je v tom, že v Mauli sedí dva piloti a my jsme taky dva. No, moc to nestoupalo. Vymýšlím únikové manévry pro případ přerušení vzletu, ale za chvilku je to zbytečné. Let v podvečerním klidu, bez termiky, zajímavým krajem je opět inspirující. Najednou je Brod na dokluz, posádka Maule se loučí a my vypínáme. Vlečná točí na západ, my pokračujeme do Brodu. Poděkujeme polním pilotům za spolupráci a Andrea usazuje Blaníka bezpečně na brodské letiště. Já jen v závěru nemetodicky přebírám páky a dojíždíme se zastavením poblíž našeho hangáru. Mise ukončena, nic jsme nerozbili.
Tohle polétání není žádnou osnovou vyžadováno. Kromě dnes oprášených zážitků stárnoucích instruktorů bezmotorového létání spatřuji přínos hlavně pro ty, kteří těch polí ještě mnoho neokusili. Doufám, že to brzy zopakujeme i pro ostatní.
