Ti, co nedoletěli… X. Případ Nějlubov II.

Jeden z nich měl být první: zleva Gagarin, Titov a Něljubov na Rudém náměstí - březen 1961. Ještě nevěděli, který z nich poletí...

Gagarinův náhradník, kapitán Něljubov, měl startovat v říjnu/listopadu 1961 v kosmické lodi Vostok 3. Od 30. září do 2. listopadu už procházel poslední intenzivní fází přípravy ke startu. Jeho let měl prověřit, jak dlouho může kosmonaut pracovat v beztížném stavu. Vostok mohl zabezpečit životní podmínky pro člověka na deset dní. Grigorij měl létat ve vesmíru tři a více dní. A tak se výcvikové středisko (CPK) zaměřilo na přípravu Něljubova a vše už pokročilo do takového stadia, kdy byl představen speciální skupině novinářů, pořizovali se i fotoreportáže z výcviku a také rodinné fotografie, filmové dokumenty. Dokonce mu už nechali ušít parádní důstojnickou uniformu s hvězdou majora sovětského letectva. Grigorij Něljubov byl opravdu jen kousíček, krůček, od naplnění svého velikého snu – startu do vesmíru.

Nikdy (do období Gorbačovovy „glasnosti“), pokud byly tyto a podobné záběry použity, včetně březnové procházky po Rudém náměstí z jara 1961 s Gagarinem a Titovem, nebylo jméno Něljubov vysloveno. Je to ale pochopitelné – protože v opačném případě by bylo nutné mluvit i o tom, že v legendárním, elitním prvním oddíle kosmonautů, nebylo vše v pořádku.

Hra na nervy

Ovšem svět měl být šokován něčím jiným, než byl plánovaný třídenní let. Vostok byl uschován na rok 1962, neboť sovětské vedení podpořilo myšlenku na tzv. skupinový let dvou kosmických lodí s kosmonauty různých národností. Není jasné, kdy se tento nápad zrodil, faktem je že 17. února 1962 volá Hlavní konstruktér Koroljov generálu Kamaninovi, vojenskému veliteli kosmonautů, že ministr Dmitrij Ustinov (měl pod palcem raketovou techniku, a tudíž kosmonautiku) nařídil připravit v roce 1962 let dvou kosmických lodí. I stalo se. Ještě do května to měl být Něljubov, kdo bude pilotovat Vostok 3. Ale pak se něco zvrtlo. Zapracovaly snad zákulisní intriky?

Grigorij Něljubov ve skafandru při přípravě na let Vostoku 3

11. a 12. srpna 1962 úspěšně odstartovaly z Bajkonuru dvě kosmické lodě s Ukrajincem a Čuvašem na palubě k tzv. skupinovému letu. Ale jméno Záporožce Grigorije Něljubova v posádce chybělo. S Valerijem Bykovským tvořili jen dvojici náhradníků…

Na třídenní výpravu na oběžnou dráhu Země se vydal ve Vostoku 3 Adrian Nikolajev čuvašské národnosti, druhý den následoval Pavel Popovič národnosti ukrajinské v lodi Vostok 4. Měli reprezentovat „družbu národů Sovětského svazu“.

Grigorij Něljubov to opravdu těžce nesl. Místo něj, rodilého Záporožce (ovšem z ruské rodiny), letí jako Ukrajinec jeho nejlepší přítel, Pavel Popovič! A jeho start se opět ztrácí v nedohlednu, protože ve Hvězdném se objevily ženské-kosmonautky, a ty mají přednost nejen ve výcviku. Kdy asi poletí ON, Gagarinův náhradník? Kdy? Že by s některou z „labutí“, jak přezdívaly děvčatům?

Něljubova řada jeho kolegů charakterizovala jako mimořádnou osobnost. Ovšem psychologové u něj nacházeli jednu „úchylku“ – snahu být co nejvíce ve středu pozornosti a jistý egocentrismus, který mu bránil plně sladit osobní zájmy s pracovními. Přesto, jak jsme už psali v minulém díle, perfektně zapadnul do kolektivu a uměl vycházet i s lékaři či s ostatním personálem Hvězdného. Mezi jeho blízké přátele patřili mimo Pavla Popoviče a Juru Gagarina i Adrian Nikolajev, Georgij Šonin a Boris Volynov.

Byl ovšem mezi kosmonauty jistý závistivec, který donášel načalstvu a který hrozně toužil být v první šestici. Nedostal se do ní – místo něj byli místo Kartašova a Varlamova, kteří odešli ze zdravotních důvodů, zařazen Něljubov s Bykovským. Dotyčný intrikán měl pifku zejména na Grigorije. Podle svědectví historika kosmonautiky Alexandra Gluška (syna generálního konstruktéra V. P. Gluška), který se „Případem Něljubov“ zabýval celých pět let, začal Gríšu pomlouvat. Dělal, co mohl, aby se mu za to „předběhnutí“ a jeho oblíbenost v kolektivu pomstil; a zřejmě nebyl sám. Když se stal Něljubov náhradníkem Gagarina, tak neměl šanci. Pochopil ale, že se nedostane mezi první, pokud tam tento „husar“ bude. A tak vyčkával na vhodný okamžik.

Když Nějlubova pošlou „na nucenou nemocenskou“, aby si odpočal od pokračujícího výcviku bez perspektivy blízkého startu, je to jakási podivná záminka, navazující snad na „přátelskou kritiku“ stranické skupiny za jeho fanfaronství už před tzv. skupinovým letem jeho kamarádů.

Viktor Gorbatko, člen prvního oddílu, to líčil takto: „Pravda, ti kdo Gríšu ‚vylili‘ z první šestky – to jsme byli my, členové oddílu. Měli jsme stranickou schůzi a kritizovali jsme Něljubova za jeho chování. Vystupoval vůči nám tak, jako by už letěl, tak nějak povýšeně, jakoby mu už budoucí sláva vlezla do hlavy. A tak jsme na schůzi doporučili náčelníku střediska přípravy, vyjmout jej z první šestky…“

Dny se táhnou, vlastně mu nic není, jen ten smutek na duši, ta tíže zklamání... Faktem je, že kdyby se u něj, podobně jako u některých jeho kolegů, opravdu objevily zdravotní problémy, byl by automaticky z oddílu vyřazen. Ale to se nestalo. Byl prostě na čas osvobozen od výcviku. To ovšem u něj trauma jen podpořilo – lodí bylo málo, ke startu se chystala smíšená dvojice, muž a žena, a on náhle ztrácel perspektivu.

Srážka s blbcem

Osudného dne, 27. března 1963, pár dní před jeho 29. narozeninami, se zhroutil jeho celoživotní cíl. Ještě to netušil, když řekl manželce Zině, že si skočí pro pivo...

Zinajda Ivanovna na ten den vzpomíná takto: „Víte, ve Hvězdném byl ‚suchý‘ zákon – zákaz prodeje alkoholu. A kdo jej chtěl obejít, šel čtyři kilometry na železniční stanici Čkalovskoje. Tamní nádražní bufet byl častým místem záskoku těch, kteří si přeci jen chtěli dopřát (nebo donést domů) nějakou tu sklenku…“

Železniční stanice Čkalovskaja na rozmezí stejnojmenného vojenského letiště a Hvězdného městečka

Grigorij, který nebyl ve službě, vyšel z domu jen ve sportovní kombinéze, přes kterou hodil civilní bundu a v letecké čepici. To je dost důležitý fakt pro to, co se dále odehrálo. Verzí je několik, ale jisté je jedno – potkal v bufetu kolegy Ivana Anikijeva a Valentina Filaťjeva. 

A Zina pokračuje: „Anikejev a Filaťjev přijeli z Moskvy a tak zašli do bufetu na pivo. Pravda, byli v uniformách, tedy ve službě… Gríša, který byl v civilu, si k nim přisedl. A dali si lahvičku vodky – tak jak je u nás zvykem – jedna pro tři. Nevím, jak přesně to bylo, jak dlouho tam poseděli a kolik vypili, než obsluha zavolala hlídku…“

Valentin Filatjev jako major letectva

Kosmonauti už zůstali v bufetu sami a servírka nevraživě pokukovala po hodinách, protože už chtěla odběhnout domů a ti tři letci ji jen zdržovali. Anikijev s Filatjevem ale potřebovali vypustit páru – začali se předvádět a zkoušeli tzv. páku – kdo druhému dřív položí ruku na stůl. Grigorij je mírnil, ale kolegové už byli v poněkud povzneseném stavu. A převrhli sklenici či slánku a začalo dohadování se s rozčílenou servírkou. Ta na ně začala křičet a nejstřízlivější Něljubov se kolegů zastal. Bohužel, tentokráte mu nepomohla jeho výřečnost, servírka se ještě více rozpálila. V tom dorazila vojenská hlídka. Náhoda?

Jedna z verzí tvrdí, že hlídku zavolala ona otrávená a rozčílená ženská, ale po létech se zdá pravděpodobnější, že ji tam nasměroval onen závistivec z oddílu. Tak nebo tak, hlídka se hbitě vrhla k „opilcům“, začala dávat provokativní otázky a chtěla je zadržet. Ti dva, bohužel nachmelení, se rozčílili, co jim má kdo vykládat, že oni jsou přeci kosmonauti!

Grigorij se opět kolegů zastal a snažil se hlídku uklidnit, vždyť se přeci nic tak strašného nestalo! Ale velitel patroly trval na svém s tím, že odvede Anikijeva a Filaťjeva na velitelství a Grigorije jako svědka. Něljubov šel tedy s kolegy na velitelství dobrovolně. Na něj samotného, protože byl mimo službu a v civilu, hlídka právo neměla. Bohužel, tam se konflikt vyhrotil a Něljubov se neudržel a začal se s dozorčím důstojníkem dohadovat, a jak dodává Zinajda, „asi je poslal někam…“

Jak se později vyjasnilo, dozorčí důstojník byl zamindrákovaný neprůstřelný tupec a s radostí se po (nelétajících) kosmonautech vozil. Kdo byl na vojně, zná tyto typy, a v hlídkách bylo i v sovětské armádě dostatek buranů, kteří rádi někoho zadrželi, jen aby dostali opušťák.

A v Něljubovově případě hrála úlohu i řevnivost jednotlivých složek letectva. Hlídka byla od útvaru zkušebních letců z letiště Čkalovskoje. Ti často žehrali na výhody „těch z Hvězdného“, a mimo jiné jim záviděli i nové byty ve středisku přípravy, na které „obyčejní“ letci pořád jen čekali a tísnili se po čtyřech či s rodinou v jedné místnosti. Takže viděli příležitost to těm kosmonautům vytmavit.

Kapitán-kosmonaut Ivan Anikijev

Srážka kosmonautů se „zeleným mozkem“ na posádkovém velitelství nemohla dobře dopadnout. A když Něljubov vytáhnul průkaz kosmonauta č. 3, dozorčí se ještě více nasrdil. Znáte to – já jsem tady úřední/vojenská osoba a já ti chlapče z moci své funkce ukážu! Soustředil se na Něljubova a snad došlo k opravdové hádce. A protože zde byly i ony výše uvedené důvody, bylo velení Hvězdného hned uvědomeno o „chuligánství“ třech podnapilých kosmonautů… Rozumní lidé z velitelství CPK se snažili celou záležitost vyřešit bez skandálu, přímo s dotčeným dozorčím posádky.

Hned druhý den zašel k Něljubovovým zástupce velitele pro věci politické a domlouval Gríšovi s tím, že dozorčí důstojník je ochoten hlášení stáhnout, pokud se mu všichni tři osobně omluví. Něljubov argumentuje, že on se přeci ničím neprovinil a tudíž se nemá proč omlouvat. Byl mimo službu, v civilu a pouze obhajoval své kolegy! Nicméně politrukovi slíbí, že se omluví. Bohužel, hrdost mu to nedovolila, neudělal to. A tentýž den odpoledne měl na stole hlášení Kamanin.

Nikolaj Petrovič Kamanin. Většina kosmonautů jej právě nemilovala...

Gagarin i Popovič se mu snažili pomoci, ale celý incident se odehrál opravdu v nevhodnou dobu. Především hlavní konstruktér Sergej Koroljov, který si Něljubova oblíbil, byl služebně mimo. Vojácký Kamanin, Gríšův vzor z mládí, sice velel jako zástupce vrchního velení letectva kosmonautům, rád se s nimi vystavoval na veřejnosti a jezdil po světě, ale pro privilegia této skupiny je jako takové příliš rád neměl. Navíc mu ti, co už letěli, podle jeho názoru moc přerůstali přes hlavu. A speciálně u Něljubova mu nevoněla jeho silná osobnost i oblíbenost u většiny mužstva. A hle, máme tu příležitost ty frajírky trochu zkrotit! 

Aby toho nebylo málo, nedlouho před tím vystřídal tolerantního náčelníka přípravy Jevgenije Karpova ambiciózní Michail Odincev. Letec, generál, pro kterého byla disciplína nadevše. Pamětníci říkají – další „zelený mozek“. I od tehdy už slavného plukovníka Gagarina, velitele oddílu, vyžadoval, aby se mu vždy hlásil podle předpisů. A jako úkol si předsevzal zavést mezi kosmickou elitou, kde si už ti, co letěli, dělali téměř, co chtěli, opět tvrdou vojenskou disciplínu. A v tom nalezl pochopení u Kamanina.

Potřebovali ale exemplární případ. Případ „Něljubov“ jim tedy přímo spadnul z nebe! Odincevovo rozhodnutí bylo rychlé a jasné – všechny tři pro „narušení vojenské disciplíny a konflikt s vojenskou hlídkou“ vyloučit z oddílu.

Anikijev a Filaťjev nebyli v první šestici, tedy mezi nejlepšími. Neměli v přípravě tak dobré výsledky. Na poradě velení navrhuje Kamanin vyloučit Anikijeva a Filaťjeva (kteří se sice omluvili), Něljubovovi ještě domluvit. Gagarin navrhuje vyhodit pouze Filaťjeva, který byl zřejmě ve sporu s hlídkou agresivnější, osud Anikijeva ještě zvážit a Něljubova pardonovat (s podmínkou omluvy dozorčímu důstojníkovi). Byl přeci v civilu a jeho vina nebyla závažná, bojoval Gagarin za svého náhradníka. Na jeho obranu vystoupili podle některých pamětníků i Titov a Nikolajev.

Pavel Popovič, který tehdy zastával funkci předsedy stranické skupiny, se ještě jakožto nejbližší přítel pokusil Něljubova zachránit tím, že svolal stranickou skupinu (Komunistické strany), aby mu na ní domluvili. S tím, že provede na schůzi sebekritiku. Ale Grigorij se už zaseknul – nic neprovedl, omlouvat se nebude a nebude. Stále věřil, že přeci musí uznat jeho nevinu! Bohužel se tak nestalo, a tak prý byl straníky jednomyslně vyloučen z oddílu kosmonautů. Jednomyslně? „Vždyť i oni sami hlasovali za své vyloučení!“ tvrdil i po létech Alexej Leonov.

Velcí kamarádi - Popovič a Něljubov

Obhajoval svou pravdu, ale podcenil Grigorij Něljubov jednu věc: kosmonauti, kteří ještě neletěli, žili ve velmi tvrdých podmínkách kasárenského drilu. Gagarin a další, co už byli v kosmu, se ovšem stali nepostižitelnými. Což se ovšem jeho, byť měl průkaz číslo 3, netýkalo (např. Valentina Těreškovová už po svém letu spolu s Nikolajevem „vyrobili“ v opilosti daleko větší skandál s policií, ale nic se jim nestalo). Pro Kamanina a Odinceva pořád byl jen „řadovým“ důstojníkem letectva.

Kde lišky dávaly dobrou noc…

Ke dni 19. dubna 1963 všechny tři, Grigorije Něljubova, Ivana Anikijeva a Valentina Filaťjeva oficiálně vyloučili z I. oddílu kosmonautů. Pak následovaly sankce. Nejprve je vyhodili z třípokojáku. Poté je rozeslali k různým útvarům. Anikejeva do Tverské oblasti, Filaťjeva do Orla. Do měsíce je vyloučili i z Vojenské letecké akademie Žukovského, kde všichni končili druhý ročník! To znamenalo jediné – konec kariéry.

A pořád nad sebou cítili zvýšený „dozor“. Například když Filaťjev dorazil ke svému novému útvaru, zjistil, že ho během cesty stačili degradovat z majora na kapitána… Za rok mu sice vrátili ztracenou hvězdičku, ale on už stačil pochopit, že vojenskou kariéru se mu udělat nepodaří. Sloužil ještě rok a pak odešel do zálohy. Anikijev z nich byl nejtrpělivějším. Rozhodl se sundat důstojnické nárameníky až v září 1975. Ovšem! Odešel do civilu ve stejné hodnosti, v jaké k pluku nastoupil. V hodnosti kapitána…

Něljubovovi se mstili nejvíce. Pravda, ještě po stranické schůzi, kdy byl vyloučen, pozval generál Kamanin Něljubova k sobě a nabídnul mu, aby zůstal ve Středisku přípravy kosmonautů v oddělení výcviku kosmonautů. Ale ten nepřestal být hrdý a nabídku odmítnul. Navíc se mu nechtělo zůstat ve Hvězdném v roli jakéhosi „suspendovaného“ kosmonauta.
„Chtěl bych pokračovat ve službě jako stíhací pilot,“ reagoval na Kamanina. 
„Dobře, budeš sloužit rok, půl druhého a pak tě vezmeme zpět do oddílu,“ zněla odpověď. 
Něljubov si tuto větu dobře zapamatoval. Nepochopil, že to byla generálská lest. Ani tehdy, když byl odvelen tam, kde lišky dávají dobrou noc, na letiště Kremovo na Dálném východě, v ussurijském kraji na hranicích s Čínou, kam se většinou chodilo za trest.

Zapadákov Kremovo

Chalupa Něljubovových

„Plakala jsem,“ vzpomíná Zinajda Ivanovna. „Ale Gríša byl tak nějak klidný… To není konec světa, řekl...“

Ale byl.

Kremovo. Pár chalup a kasárna, letiště. Kolem pole, tajga. Nehostinná oblast Michajlovského okresu Primorského kraje. Do nejbližšího města 50 kilometrů. K bydlení chalupa. Žádné ústřední topení – obyčejná kamna. Vodu je třeba nosit z mrznoucí studně… A zde je rozmístněn 224. letecký stíhací pluk. Co do technického vybavení a letadel patřil k těm lepším v sovětském letectvu, nicméně klimatické podmínky a ubytování měly na míle daleko od standardu Moskvy. Zejména pro Zinu to byla příliš prudká změna. Navíc se musela v říjnu vrátit do Moskvy, aby uzavřela ročník na univerzitě. Půl roku byl Grigorij v Kremovu sám.

Vypadalo to ale, že létání Něljubova vyléčí. Do dvou měsíců byl nejlepší ze všech. Jednička. „Opravdu létal nejlépe ze všech,“ vzpomíná podplukovník Vladimír Danilovič Upyr. „Když startoval, všichni se chodili dívat. A jako první zalétal tehdy nejmodernější stíhačku MiG 21.“ Pilotní umění Něljubova potvrzuje i Valerij Šumal, mechanik MiGů 21: „Nikdo neuměl tak startovat, jako on. Perfektní pilot…“

V kasárnách, ani ve vsi nebyla žádná kultura, ani restaurace. A tak se piloti večer co večer scházeli v klubovně a bavili se, hráli na gramofon, i tančili… Nebo se šlo do bytu k Něljubovovým a Gríša bavil partičku. Zpívali, četli básně, zejména Gríša rád recitoval Jesenina. Za pár týdnů se stal duší pluku.

Léto na Dálném východě: Grigorij se Zinajdou

Posléze dostali jiný byt, kde udělal rekonstrukci. Po půl roce došel nábytek z Hvězdného… Vypadalo to, že Grigorij svůj život jakž-takž stabilizoval.

Po více jak půl roce, na výročí Komsomolu, přilétlo z Chabarovska pro Něljubovovy letadlo. Poslal je pro ně Pavel Popovič, který přiletěl jako člen delegace ÚV Komsomolu na oslavy výročí. „Požádal jsem speciálně velitele leteckého okruhu, aby Gríšu přivezli… Delegaci přijímali na nejvyšší lokální úrovni,“ vzpomínal Gríšův nejlepší kamarád.

Popovič se v rámci banketu snažil Grigoriji pomoci – seznámil jej s místními významnými celebritami, funkcionáři z Komsomolu, dokonce i hosté z ÚV mu navrhovali, že by mu pomohli zpět na vojenskou akademii…

Ale on nemiloval protekci – byl moc hrdý… „Dokážu to i bez vás…!“ měl prohlásit. Popovič se ho pak mezi čtyřma očima snažil přesvědčit, že si tak za svoji situaci může sám, svou tvrdohlavostí… Asi to pochopil až později.

Ano, rozleželo se mu to a začal se zabývat návratem do oddílu kosmonautů. Proč by jinak všechno před tím absolvoval? Pořád ještě chtěl letět do vesmíru! A tak se po roce utrhnul a řekl ženě: letím do Moskvy. Vzpomněl si na Kamaninova slova otom, že odslouží půldruhého roku a pak ho vezmou zpět. „Stoprocentně mu to řekl - máš šanci se vrátit!“ tvrdí Zina.
Tak dorazil do Moskvy. Ve Hvězdném bydlel u Nikolajeva a Těreškovové a žádal o přijetí u Kamanina. „Bydlel u nás,“ vzpomíná Valentina, která na Grigorije trpěla. „Andrian i Gagarin se mu snažili pomoci – vrátil se tedy s nadějí, že zavolají, aby přiletěl…“

Ale marně. Kamanin se neozýval. Uteklo dalšího půl roku… Najednou jako by ho něco bodlo. Znovu a znovu ve volném čase cestoval do Moskvy, do Hvězdného. Stalo se také, že letenku nebylo možné sehnat – až když ukázal svou průkazku kosmonauta veliteli letiště v Chabarovsku, letenka náhle byla. „Byl jako umanutý. Zapomněl na lov, na rybaření, kamarády,“ říká Vladimír Upyr. „Všechen volný čas a peníze věnoval na lety do Moskvy a dělal vše, aby se vrátil do oddílu. Nebo alespoň na Žukovského akademii.“

Nadešel už rok 1965 a program Vostok už skončil. Na řadu přišly Voschody a do oddílu nabírali nové lidi, techniky, inženýry. Připravovali je pro program Sojuz, na lety k Měsíci… A z Hvězdného žádná potěšitelná zpráva. „Problém byl i v tom, že když na čas vypadnete ze hry, je velmi obtížné se do ní vrátit,“ říká na Něljubovovu adresu lékařka Kotovská.

I Grigorij si to uvědomoval.

Naděje umírá poslední

Do toho přišlo přeškolení na novou verzi MiGu 21 v Centrálním školicím středisku letectva v Lipecku. Samozřejmě že mezi prvními odjel z útvaru do Lipecka Něljubov. Tam se shodou okolností potkal s Marinou Popovičovou.
„Objali jsme se, přivítali ... Létáš?“ vybavuje se toto setkání Marině.
„Létám a jsem náčelníkem praoddílu!“ Grigorij na to.
„Ale jdi, tys to dopracoval!“
„No co, já jsem na to hrdý!“ tvrdil ale už nahlodaný Něljubov.

„Madam MiG“ Marina Popovičová. Ustanovila 102 leteckých světových rekordů…

Marina se jako už známý zkušební pilot připravovala v Lipecku na nový rekord na MiGu 21 (stala se první ženou na světě, která dvojnásobně překonala rychlost zvuku). Přitom Něljubov nelétal hůře než ona. „Z 25 lidí jsme jen my dva prošli přeškolením na výtečnou. Gríša měl techniku v rukách perfektně,“ tvrdí Marina.

A tak od ní dostal návrh – pojď do Čkalovského jako zkušební pilot! To byla nabídka, kterou nemohl odmítnout. Když skončili kurz, jel s ní do Čkalovského. Musel sice projít testy, ale zvládl je opět na jedničku. Odpověď přišla přímo od konstruktéra Stěpana Mikojana „Bereme vás!“ A od dotyčného útvaru došla bumaška: „Jste přijat, připravujte se na převelení!“

Zdálo se, že se na Grigorije opět usmálo štěstí. Něljubovovi už balili kufry a v Kremovu se s ním přátelsky loučili. Všichni věděli – bude zkušebním letcem. Na výročí VŘSR se sešli v důstojnickém domě, aby se s Něljubovovými rozloučili. Ale najednou přišel nečekaný vzkaz: „V rámci reorganizace jednotky není vaše přeložení možné…“

„Bylo to jako hrom z čistého nebe,“ povzdechne si Vladimír Upyr. I po létech se mu o tom těžko mluví. „Zamítnuto! Všichni jsme to těžce prožívali, ale nejhůře bylo Gríšovi. Nemohl pochopit, z jaké příčiny jej náhle odmítli přeložit, co se k čertu stalo?“

Napsal Marině a ta se dala do pátrání… Vyměnilo se totiž velení útvaru zkušebních pilotů a nový velitel znovu kádroval bývalého kosmonauta. Při návštěvě Hvězdného městečka se mimo jiné vyptával na Grigorije tehdy už známého kosmonauta (shodou okolností onoho „intrikána“).

„Jestli chceš mít problémy, tak si ho tam vejtahu vezmi,“ zněla odpověď. Zinajda Ivanovna to dosvědčuje: „Řekli mi pak, že se dotazovali jednoho z kosmonautů (já vím, kdo to byl, ale nechci jej jmenovat), zda Gríšu jako dobrého pilota doporučí do funkce zkušebního pilota. A on odpověděl – jestli chcete mít problémy s jeho charakterem, tak si jej vezměte…“ Po této „radě“ nový velitel píše Něljubovovi, že v souvislosti s restrukturalizací útvaru jeho přestup ztrácí smysl.

„Skandální je, že když onen kosmonaut-donašeč (šlo o stejnou osobu, který už na Něljubova a spol. poštval hlídku) letěl do kosmu, tak onen velitel hlídky na jeho přímluvu dostal byt!“ tvrdí historik Alexandr Gluško. Marina Popovičová rovněž tvrdí, že zná jméno člověka, který se takto na Grigoriji Něljubovovi podepsal, ale podobně jako Zinajda jej nechce jmenovat. 

Epilog

Práce zkušebního pilota – to byla pro Něljubova poslední šance vybřednout z bědy, z mučivého stesku po vesmíru a vlastních výčitek svědomí. Nevyšlo to. Začal pít a jeho světobol jenom sílil. Tedy – piloti pili všichni, ale prý tak nějak „normálně“. Jít podnapilý do MiGu 2l ? To nešlo. Přestali ho zvát na večírky, aby nepil.

„Ale on už tu láhev potřeboval,“ tvrdí Upyr. „V místním obchodě mu už vodku neprodali a tak chodil na železniční stanici Ipolitovka a tam si vodku kupoval.“ Když pak viděl v Izvěstijích, že ho vyretušovali i z fotografií, řekl Zině: „Už neexistuju…“

Koncem roku 1965 se rozhodl, že se obrátí na člověka, který ho nikdy nezklamal – Koroljova. Přestal pít, stal se zase společenským. Všichni se radovali – to je zase ten starý Něljubov!

„Začátkem prosince přijíždí Něljubov na návštěvu do rodiny budoucího generála Pačkajeva, tehdy náčelníka řízení letového provozu v Čkalovském,“ vyprávěl mi Alexandr Gluško. „Jeho žena byla tehdy nemocná, ale byli přátelé, ošetřoval ji a povídali si. Ráno odchází cosi vyřídit do Hvězdného a vrací se večer. A vypráví jí (sama reprodukovala Gluškovi!) že si počkal na onoho ‚intrikána‘ a namlátil mu. Za to, že mu definitivně zkazil kariéru. Cestou potkal Marinu Popovič a řekl jí, co se všechno stalo, a požádal ji, jestli by mu ona a Pavel Popovič ještě jednou nezkusili získat místo zkušebního pilota či zprostředkovat setkání s Koroljovem. Ale pak Pačkajevové říká – já jsem se už se všemi rozloučil…“ 

Na oslavách Nového roku byl Grigorij „tamadou“, ale nevypil ani sklenku šampaňského. Držel se, protože měl slíbenou audienci u hlavního konstruktéra a čekal jen, kdy dostane volno. Ale Koroljov 14. ledna umírá na pooperační následky. Jeho poslední naděje padla… Bohužel, Grigorij opět propadl depresím. Už ho nebavili ani přátelé, večírky. Náhle ho už nic nespojovalo s vesmírem.

V noci ze 17. na 18. února 1966 měl obrovský absťák. Zina tu noc, údajně ve snaze, aby nedostal šanci se napít, odešla spát ke známým. A tak přijal řešení – skočit pod vlak. V noci sousedi viděli, jak seskočil ze třetího patra a odešel podél trati ke stanici Ipolitovka. Ráno už se domů nevrátil… Podle oficiální zprávy spadnul v noci pod vlak.

Vzpomínky jsou závaží. Zina Ivanovna vypráví filmařům, jak to bylo... (2007)

„Bála jsem se tou dobou, že se něco podobného stane...,“ povzdechne Zinajda Ivanovna a je jí i po tolika letech do pláče.

Vladimír Něljubov, Gríšův mladší bratr, ovšem tvrdí, že legenda o sebevraždě Grigorije není pravdivá. V telegramu, který mu přišel k vojenskému útvaru v Oděse, kde tehdy jako důstojník sloužil, se pravilo, že „zahynul při plnění služebních povinností“. A Gríšova matka Darja Lavrentjevna údajně na pohřbu Grigorije uviděla jeho ohořelé ruce a strašlivé zranění hlavy, což prý nemohlo vzniknout při pádu pod vlak.

Něljubovovi kolegové pak měli razit jinou verzi jeho skonu, a to že zahynul při zkouškách prototypu letounu, který pak ani nebyl přijat do sériové výroby. To ovšem proto, aby zakryli skutečnou příčinu jeho skonu…

Kolem smrti Grigorije Něljubova se pak vyrojilo několik verzí, přičemž nejtužší život má ta Jaroslava Golovanova z Komsomolské pravdy, který poprvé v dubnu 1986 odkryl tajemství kosmonauta číslo 3. A to ta, že Něljubov, který se zpil na stanici Ipolitovka, nešťastnou náhodou spadl pod lokomotivu.

Zina to odmítá: „Prý že Gríša zpitý ‚jako husar‘ spadnul pod vlak. On pod vlak nespadnul – on si lehnul pod vlak! A to každý jen tak nedokáže…“ Grigorij si dobře vypočítal místo smrti. Úder přišel z levé strany přímo do hlavy. Rána jeho tělo odhodila několik desítek metrů…

Grigorije Grigorjeviče Něljubova pohřbili na hřbitůvku v Kremovu. Zina po jeho smrti poslala telegram do Hvězdného městečka, bohužel na jeho pohřeb nikdo z kosmonautů nepřijel… Ale Pavel Popovič vybral slušnou finanční sumu, z níž polovinu poslali vdově a druhou matce Darje Lavrentjevně, která za ni nechala postavit mohylu na synově hrobě.

Rodina Něljubovových nad čerstvým hrobem v Kremovu 21. února 1966

Zinajda Ivanovna se krátce po smrti Grigorije vrátila do Moskvy a řadu měsíců žila u známých. Jak mi vyprávěl Alexandr Gluško, lidé se zachovali různě. „Například Valentina Těreškovová byla velkou kamarádkou Grigorije. Zbožňovala ho,“ konstatuje Gluško. „A on u nich často přespával při svých návštěvách ve Hvězdném. Ale když se po jeho smrti na ni obrátila Zina, aby jí pomohla, tak ji nepustila ani přes práh… Hodně jí pomáhali Popovičovi. Pokud jde o Pavla Romanoviče, to byl výborný chlap a hodně se snažil Gríšovi pomoct. A moc dobře se zachoval i po Gríšově smrti. Byl jediný, kdo jí pomohl s bydlením a zaměstnáním, když se Zinajda vrátila do Moskvy.“

Dvacet sedm let pak Zina opět pracovala v různých funkcích ve Středisku přípravy kosmonautů. Svůj důchodový věk pak strávila v Soči. Ještě před tím ale odvezla do Záporoží prsť země, kterou sebrala na místě Gríšovy smrti (údajně i s jeho krví) a nechala mu vybudovat mohylu i v rodném městě. Dnes má kapitán Něljubov dva hroby a o oba se starají lidé, kteří si připomínají jeho památku.

Nový památník v Záporoží, kde je uložena i prsť z Kremova

A co jeho druzi v neštěstí? Anikijev s Filaťjevem se drželi. Neopíjeli se, nespáchali sebevraždu. Ale onu křivdu v sobě nesli celý život a hlodala v nich jako červ. To jejich zdraví neprospělo. Oba zemřeli na rakovinu. Nejprve Filaťjev v září 1989, poté i Anikijev. V srpnu 1992. Měsíc před smrtí se Valentinu Filaťjevovi v horečkách zdálo, že jej přišel navštívit German Titov, kterého měl ze všech nejraději. Bohužel, stejně jako Něljubovovi, tak ani Anikijevovi či Filaťjevovi nikdo z oddílu na pohřeb nepřijel.

Vzhledem k tragickému osudu Grigorije Něljubova zná dnes jeho jméno v Rusku téměř každý. Zeptáte-li se na jména těch, kteří jsou dnes ve vesmíru, na ISS, málokdo je vyjmenuje. Kosmonaut číslo 3 neupadl v zapomnění. Alespoň to mu přejme.

O tom, co se před sebevraždou dělo v jeho duši, se můžeme pouze dohadovat. V jednom z posledních dopisů příbuzným napsal: „Bolí mne, co se mnou udělali, mohl jsem být prvním. Já jsem byl čestný, jiní byli nestoudní.“

Koho měl Něljubov na mysli? Dnes to víme. Jméno dotyčného kosmonauta, který se výrazně podepsal na osudu kosmonauta č. 3, dnes velmi známého a váženého, bezesporu odvážného muže, je známo i autorovi článku. Ale stejně tak jako ony dvě dámy, Zinajda Něljubovová a Marina Popovičová, si jej nechá pro sebe. Čtenář snad promine…