Ti, co nedoletěli… IX. Případ Nějlubov a spol.

Hlášení rozhlasu: „Hovoří Moskva, hovoří Moskva. 12. dubna roku 1961 byla Sovětským svazem jako prvním na světě vyvedena na oběžnou dráhu Země kosmická loď Vostok s člověkem na palubě. Pilotem-kosmonautem je občan Svazu sovětských socialistických republik, letec, kapitán Grigorij Grigorievič Něljubov. Poslechněte si jeho provolání: ‚Drazí přátelé, známí i neznámí. Za několik okamžiků mne mohutný kosmický koráb vynese do vesmíru… V souladu se zadáním udělám vše, abych splnil úkol stanovený Komunistickou stranou a sovětským lidem… V tomto okamžiku chybí do startu jenom minuty. Vše, co jsem doposud dělal, vše, co jsem prožil, bylo děláno a prožito pro tento okamžik…‘“

Tato slova Grigorije Grigorieviče Něljubova byla zaznamenána na magnetofonou pásku 14 dní před prvním letem člověka do vesmíru, tedy 29. března 1961. Stejné prohlášení nahráli i German Stěpanovič Titov a Jurij Alexejevič Gagarin. V té době ještě nikdo s určitostí nevěděl, který z nich bude tím vyvoleným – prvním kosmonautem světa.

Grigorij G. Něljubov, kosmonaut č. 3

Bylo jich dvacet

Když vyšlo v roce 1959 nařízení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR o výběru kandidátů na kosmický let, vybíralo se ze tří tisíc špičkových pilotů. Po nejrůznějších zdravotních prověrkách a „morálně-politickém prosévání“ zůstalo 200 nejnadějnějších kandidátů. Do finále jich postoupilo pouhých 20. Do tohoto výběru se dostal i Grigorij Něljubov, výtečník a absolvent Jejského vyššího vojenského leteckého učiliště, který v té době sloužil v Kerčském pluku námořního letectva.

Členy Prvního oddílu sovětských kosmonautů se stali tito vyvolení: Ivan Nikolajevič Anikejev, Pavel Ivanovič Běljajev, Valentin Vasiljevič Bondarenko, Valerij Fjodorovič Bykovskij, Valentin Ignaťjevič Filaťjev, Jurij Alexejevič Gagarin, Viktor Vasiljevič Gorbatko, Jevgenij Vasiljevič Chrunov, Anatolij Jakovlevič Kartašov, Vladimir Michajlovič Komarov, Alexej Archipovič Leonov, Grigorij Grigorjevič Něljubov, Adrian Grigorjevič Nikolajev, Pavel Romanovič Popovič, Mars Zakirovič Rafikov, Georgij Stěpanovič Šonin, German Stěpanovič Titov, Valentin Stěpanovič Varlamov, Boris Valentinovič Volynov a Dmitrij Alexejevič Zaikin.

Pořádně si prohlédněte tuto fotografii. Jsou na ní i tváře, které postupně mizely nejen z I. oddílu, ale i z oficiální sovětské historie pilotované kosmonautiky.

Památeční fotografie: I. oddíl sovětských kosmonautů po letu Jurije Gagarina v květnu 1961 v Soči.
Dolní řada zleva: Popovič, Gorbatko, Chrunov, Gagarin, S. P. Koroljev, Nina I. Koroljovová (s dcerou Pavla Popoviče Natašou), náčelník I. oddílu kosmonautů Karpov, trenér výsadkářů N. K. Nikitin a lékař J. A. Fjodorov. Prostřední řada zleva:Leonov, Nikolajev, Rafikov, Zajkin, Volynov, Titov, Něljubov, Bykovslij a Šonin. Horní řada zleva: Filaťjev, Anikejev a Běljajev

Zatímco z prvního amerického výběru astronautů – „Sedmičky Mercury“ – se do vesmíru podívali všichni, byť Donald Slayton (ze zdravotních důvodů) až v roce 1975 v rámci letu Apollo-Sojuz, v Sovětském svazu se osudí řady elitních pilotů-kosmonautů točilo poněkud jinak. Z dvaceti mladíků vybraných v SSSR do tzv. I. oddílu se totiž do vesmíru podívalo jen 12.

A co těch zbývajících osm? Podíváme se po jejich osudech, po osudech těch, kteří nedoletěli… Ještě jednou si pořádně prohlédněte onu fotografii z května roku 1961. Jsou tam téměř všichni, kterým Sergej Koroljov sliboval – poletíte! Ale dvacítky „kosmonautů“ se už nedopočítáte. Parta na snímku totiž během pár měsíců docela prořídla. Už v tomto případě nejsou na fotografii Valentin Bondarenko (zahynul 23. března 1961 při požáru v barokomoře), ze zdravotních důvodů už vyřazení Anatolij Kartašov a Valentin Varlamov, chybí také Vladimír Komarov, který byl na služební cestě).

Dlouho se v Sovětském svazu hrálo na to, že všichni kosmonauti byli velcí kamarádi, výborná parta. Že všichni hlasovali pro Gagarina jako jedničku. Dnes víme, že se (přirozeně) našli tací, co na kolegy v první elitní šestici žárlili, protože jim bylo jasné, že mezi prvními ve vesmíru nebudou… Slečna Závist šla ruku v ruce s intrikami nejen v později vzniklém „ženském oddíle“, ale i mezi vzorňáky-kosmonauty. To se podepsalo na osudu řady z nich. Ale nepředbíhejme.

Například kapitán Grigorij Něljubov. To prý byl přímo famózní pilot. A také cílevědomý, ctižádostivý mladík se silnou vůlí. Ostatně, obdivovali ho nejen prezident AV SSSR Mstislav Keldyš či akademik Boris Raušenbach (zodpovědný za orientační systémy kosmických lodí a sond), kteří jej nominovali jako kandidáta na první kosmický let místo Gagarina, ale tohoto kosmonauta si vysoce cenil i Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov. Fandil mu i náčelník Prvního oddílu sovětských kosmonautů, plukovník zdravotní služby Jevgenij A. Karpov. A Jurij Gagarin či Pavel Popovič byli jeho blízkými přáteli.

Ano, pilota námořního letectva Grigorije G. Něljubova měl poznat celý svět. Nicméně od roku 1963 záběry, na kterých byl kosmonaut zachycen, zmizely z filmových kronik i dokumentů. Jeho podobiznu retušovali na fotografiích a jméno Něljubov bylo vymazáno ze soupisky oddílu kosmonautů i jeho historie.

Umění retuše: vpravo První šestka-Gagarinovská v původní sestavě (s Koroljovem, Karpovem a Nikitinem). Vlevo už Něljubov chybí…

V těch dobách se v SSSR nemohl stát hrdinou jen tak někdo. Hrdinou byl člověk jmenován. Tak tomu bylo i u kosmonautů, kde každý z nich byl elitním vojákem země. Jak jinak tomu mohlo být v zemi, kde se kosmonautika stala předmětem státního zájmu, neoddělitelného od vysoké politiky? Taková byla pravidla hry. Kdo vybočoval – byl eliminován…

Husarská jízda Gríši Něljubova

Grigorij Něljubov se narodil v ruské rodině 31. března 1934 ve vesnici Porfirjevka, v Jevpatorijském okrese Krymského poloostrova, ovšem podle jiných údajů (viz Kosmická encyklopedie) ve vsi Vesoloje v Záporožské oblasti. Nicméně školní docházku absolvoval právě v Záporoží. Za války byl jeho otec komisařem Rudé armády a když odešel v roce 1947 do zálohy, byl za svou službu odměněn. Stal se ředitelem velkého gastronomu a rodina se přestěhovala do Záporoží, kde koupili dům se zahradou na břehu Dněpru. Mladší bratr Grigorije, zasloužilý mistr sportu ve sportovní gymnastice, Vladimír žije ještě nyní v tomto městě – učil tělovýchovu v jedné ze škol.

Fotografie rodiny Něljubových: Gríša (v uniformě námořního letce) s rodiči, sestrou a mladším bratrem

Gríša studoval v záporožské střední škole číslo 50. Matematika, astronomie a kreslení – to byly jeho oblíbené předměty. Sám dobře kreslil a s bratrem, oba manuálně zruční, si vyráběli periskopy nebo dalekohledy. A sportovali. Grigorij se stal výborným sportovcem, za pár let celé město znalo jméno Něljubov a předvídali mu skvělou sportovní budoucnost.
 
Ale on nechtěl být jenom prvním, chtěl být elitou, vůdčí osobností. Jeho vzory se stali letci jako Valerij Čkalov, Michail Vodopjanov, či Nikolaj Kamanin – Čeljuskinovci… A co je důležité pro jeho další směrování - od dětství miloval fantastiku. „Moc bych chtěl být na Měsíci,“ říkával zasněně bratrovi.
 
Začal tím, že po absolvování deváté třídy vstoupil do aeroklubu, kde trávil veškerá školní volna a prázdniny. „Všichni jsme byli tři měsíce na letních prázdninách a Gríša na letišti," vzpomíná mladší bratr Vladimír. „Byl opravdovým leteckým fanatikem a dělal všechno pro to, aby si svůj cíl splnil.“ Gríša opravdu výborně létal, a tak když si měl vybrat povolání, bylo jasno – stal se vojenským letcem! V jednom náboru s Grigorijem byl tenkrát i Jurij Ivanovič Kovalenko, také vojenský a později i civilní pilot.

„Instruktoři aeroklubu chodili do škol, agitovali žáky vyšších ročníků, aby k nim vstoupili,“ vzpomíná Kovalenko. „S Gríšou Něljubovem jsme se dobře znali, i když kamarády jsme měli každý jiné. V desáté třídě jsme začali létat na dvoumístném cvičném letadle Jak 18, předpokládal se nálet alespoň 50 hodin. A co je zajímavé – více než 40 kluků, kteří tenkrát skončili aeroklub, pak nastoupilo do Jejského leteckého učiliště námořního letectva!“ Učiliště v Jejsku končí Grigorij s červeným diplomem! A jako výtečný – „otličnik“ si může vybrat místo působení. „Po ukončení učiliště jsem nastoupil službu v Oděse, Gríša v Sevastopolu, potom v Kerči,“ říká krajan Kovalenko. „Více jsme se už nesetkali, ale zvěsti o tom, že se dostal do oddílu kosmonautů, se nám donesly, přesto že to bylo utajováno…“

Grigorij se brzy etabluje jako výborný pilot a také svým vystupováním si rychle získává přátele. V Kerči se seznamuje s pěknou tmavovláskou Zinajdou a v roce 1957 se berou. Dva roky na to navštívila útvar „komise“ hledající dobrovolníky na „novou techniku“. Zina to vidí jako dnes: „Přišel domu jakýsi nervózní. Prý – představ si, objevila se komise z Moskvy, vybírá lidi na jakousi ‚novou‘ techniku… Co když ženaté neberou? trápilo ho.“

Ale dotaz na rodinu byl jen součástí psychotestu. Piloti neměli tušení, že jde o výběr dobrovolníků-kosmonautů.

Grigorij s milovanou Zinou

Z Kerčského leteckého pluku, kde sloužili, bylo mezi kandidáty do oddílu kosmonautů vybráno osm pilotů. Prvotním výběrem prošli i Něljubov a Leonid Gončarov, oba ze Záporoží. Brzy je pozvali k další lékařské komisi, která vydala konečné dobrozdání. Když se piloti připravovali k přesunu do podmoskevského vojenského městečka Čkalovskij, kde si měli osvojit „novou techniku“, těžce onemocněla matka Leonida Gončarova. Jít do nového místa, kde bylo možné riskovat i život, Gončarov v této situaci odmítl. Samotný generál Kamanin, nám známý jako velitel kosmonautů (a Gríšův vzor), jinak to zástupce vrchního velitele vzdušných sil pro kosmos, Gončarova přemlouval, aby si to rozmyslel. Nepřemluvil jej… Něljubova přemlouvat nemuseli – jemu se moc a moc chtělo do vesmíru.

Přišly závěrečné, tvrdé prověrky. Zejména lékaři jim nic nedarovali. Někteří to odnesli i zdravotně, jiným něco našli a ti pak do konce života litovali, že se dostali do spárů této „komise“, protože jim třeba i zakázali létat.

Grigorij to velmi prožíval. „Psal mi každý druhý den,“ vzpomíná Zina. „Například: zůstala nás jen třetina…“

Lékařka Ada Kotovská, která připravovala k letům do kosmu už psí posádky, konstatovala: „Ti chlapci chtěli být hlavně letci a vlastně vstupovali do neznáma. Tím prostě určili svůj osud. Více méně si byli podobní, i co se týče vzrůstu a váhy – lékaři měli svá kritéria – to aby se vešli do kosmické lodě…“

Ano, výběr byl opravdu tvrdý, z 206 letců úzkého „moskevského“ výběru zůstalo 20. Kosmonaut č. 4 Pavel Popovič pak s úsměvem tvrdil: „Spojovala nás ještě jedna věc – v té době jsme byli ti nejzdravější lidi v SSSR, snad na celé planetě."

Začátkem 60. roku byl Něljubov s ostatními z definitivního výběru odvelen do Moskvy. Gončarov, který jej spolu s jinými piloty vyprovázel, vzpomíná, co jim Grigorij řekl na nádraží: „Víte přátelé, vím, že je to nebezpečné. Já ale žiji podle principu: ‚Gruď v krestach ili golova v kustach‘ což znamená zhruba ‚Hruď plná vyznamenání, nebo hlava v křoví‘." Jde o ruské přísloví, které lze vyjádřit stručně česky jako „Hop, nebo trop“.

Sedm z vyvolených kandidátů-kosmonautů ubytovali na Leninském prospektu a shodou okolností Něljubovovi a Gagarinovi žili v jednom „komunálním“ bytě (každý jednu místnost, společné příslušenství), vedle pak Popovičovi. „V místnostech bylo prosté zařízení – stůl, skříň, železná postel (kavalec), ale byli jsme mladí, nevadilo nám to,“ tvrdí Zina.

A Marina Popovičová to potvrzuje: „Ano, železné postele, černý nábytek – prostě jako v kasárnách.“ Popovičovi, Gagarinovi a Něljubovovi se brzy spřátelili. Marina se při vzpomínce usmívá: „On byl námořní letec, perfektní pilot, nádhernej, veselej kluk a Zina – krásná ženská, výkonná parašutistka. Byl to pěkný pár.“

Na Koroljova tlačili. Musíme být první, před Američany! První kosmonaut měl původně startovat už v říjnu 1960! Ale kosmické „koráby“ a nosná raketa R7 ještě zdaleka neposlouchaly a Koroljov odmítal riskovat. Potřeboval alespoň dva úspěšné lety za sebou s psíky na palubě. Pak, tvrdil, pak teprve může letět člověk. Také metodika výcviku kosmonautů se teprve tvořila za pochodu, trenažéry vlastně žádné nebyly, kořistné německé centrifugy, na kterých si lidé zvykali na přetížení, podle lékařky Ady Kotovské vydržely často méně než člověk.

Nebylo možné řádně připravit celý výběr kandidátů. A tak bylo z časových důvodů pro první let vybráno pouhých šest mužů, preferovaných především v intenzitě výcviku. Tato šestice byla později nazvána gagarinovskou: Gagarin, Titov, Něljubov, Popovič, Nikolajev a Bykovskij. To bylo její definitivní složení pro první kosmické lety na lodi Vostok.

Když začala intenzivní příprava, tak jejich manželky bývaly dlouho samy. Zabíjely čas, jak se dalo, ne každá měla práci. Bohužel, ani pro profesionálního pilota Marinu Popovičovou se v Moskvě vhodná práce nenašla. „Zina jako strojní inženýrka dostala práci ve Středisku přípravy,“ říká Marina. „A nás ženské ‚živila‘. Jednou mužští odjeli na paravýcvik a my zůstaly bez peněz… Trvalo to asi měsíc, tak nás Zina založila, i když žádný velký příjem neměla.“ I tak žily rodiny kosmických průkopníků...

Když byla z dvacítky vybrána „elitní“ šestice, začal – co si budeme povídat – i skrytý boj o prvenství. Popovič to nepopírá: „Každý chtěl být první. Já taky, Titov, Něljubov i Gagarin…“ Každý z nich byl rád, že se dostal do první šestky. A dostávali do těla více než ostatní. A jejich manželky, mimo Ziny, často netušily, jak tvrdá ta příprava je. „To víte, že mi ho bylo líto, když jsem viděla, jak vylézá zmučený z tepelné či tlakové komory, natož z centrifugy… Po velkých dávkách přetížení se necítil právě nejlépe,“ přiznává Zina.

Nicméně podle vzpomínek svědků těch dávných událostí byl Grigorij Něljubov opravdu mimořádný člověk. Pilot bez bázně a hany se brzy propracoval mezi elitu Prvního oddílu. Když došlo v lednu 1961 na lámání chleba a výběr se opět z praktických důvodů zúžil (např. odborníci byli schopni do jara zhotovit pouze tři kusy skafandrů a to na tři konkrétní muže), stal se spolu s Gagarinem a Titovem jedním ze tří kandidátů na první kosmický let.

Grigorij byl člověkem veselým, optimistickým a společenským a dobře tušil, že právě proto si jej oblíbil i Hlavní konstruktér Sergej Koroljov. Jeho přirozený šarm a inteligence mu pomáhaly vytvářet si přátele na každém kroku. Vtipálek, smíšek, k jehož kladům bylo nutno přičíst také bleskové reakce, sportovní výkony a vynikající pilotní schopnosti. Ovšem mělo to jistou skvrnu na kráse – Něljubov byl také přes své nesporné kvality poněkud namyšlený a občas to dával ostatním najevo.

Právě jeho „fanfarónství“ (rusky gusarstvo) a sebestřednost mu v očích některých hodnotitelů ubíralo hodně bodů. Nepochyboval totiž o tom, že právě on je ten správný adept na první let ve Vostoku a byl přesvědčen, že kosmonautem číslo 1 bude on. Pamětníci tvrdí, že Gagarin jej přeskočil mj. právě svou skromností.

Frajer Něljubov – zapálil si i ve skafandru. Tenkráte se to ale tak nebralo… Tuto fotografii má Zina nejraději

Říká se – šance všech byly naprosto stejné. Kosmonauta číslo jedna vybírala státní komise. Jaroslav Golovanov z Komsomolské pravdy o tom napsal: „Raušenbachovi se líbil Něljubov, Karpov si cenil Něljubovovu rychlou mysl, temperament a umění dodržet slovo.“ Jako prvního kosmonauta ale vybrali Gagarina, Grigorij se ke svému zklamání stal po Titovovi až druhým náhradníkem Jurije. Karty osudu tak byly rozdány a kapitán Něljubov dostal průkaz kosmonauta číslo 3. Příbuzní Grigorije jsou i dnes přesvědčeni o tom, že 12. dubna měl letět on, a že teprve na poslední chvíli komise změnila názor a letěl Jurij Gagarin.

Průkaz kosmonauta č. 3

Cesta k zapomnění

Přišel 12. duben 1961. Ke startovací rampě č. 1 na Bajkonuru míří autobus s kosmonauty. Dva muži jsou ve skafandrech – Jurij Gagarin a jeho první náhradník, German Titov. Samozřejmě že tam je i Něljubov, ovšem jen v uniformě. Dnes opět můžeme vidět na filmových záběrech, jak dává usměvavému Jurovi do úst bonbon, jak kolem panuje slavnostní, vzrušující nálada. Dlouhá léta byl muž s bonbonem pan „Nikdo“.

Bonbon na dlouhou cestu

Nejen celý svět, ale ani manželky kosmonautů nic netušily. „Myslely jsme, že muži jeli na obyčejnou služební cestu,“ vzpomínala Marina Popovičová. „Až když se ozvalo – člověk je ve vesmíru! Každou napadlo, že to je ten náš. Já, že Popovič, Vlaja, že Gagarin, Zina, že Nějlubov, Tamara doufala, že Titov. A bum ho! Gagarin! A major! Hrdina SSSR!“

„Ale nikdo nečekal, že to bude takový triumf, taková sláva. Že Juru budou doslova na rukách nosit,“ říká Zinajda. „To si nikdo nedokázal ani představit…“

Celou první šestici vyznamenávají Řádem Rudé hvězdy. A stěhují je do prostorných, na tehdejší dobu luxusních třípokojových bytů v nově postaveném domě vznikajícího Hvězdného městečka, nedaleko letiště a železniční zastávky Čkalovskoje. A všichni si musí podat přihlášku ke studiu na Žukovského vojenské letecké akademii! Jsou zase pospolu, na jedné chodbě, v jednom domě. Nicméně je dělí od Gagarina neviditelná čára – Jura už se zapsal do historie. A ostatní se tam teprve měli zapsat…

Už léto roku 1960 a posléze i 1961 strávil Vladimír Něljubov u staršího bratra v Moskvě a pak ve Hvězdném městečku. „Seznámil jsem se tam Jurou Gagarinem, Germanem Titovem, Valerou Bykovským a Pašou Popovičem. Bylo báječné být mezi nimi. Vzpomínám si, jak se Jura Gagarin nadšeně dělil o první dojmy z krátkodobého beztížného stavu, když tužka z jeho dlaně místo dolů plula nahoru…“

Ve volném čase spolu hráli fotbal, volejbal, šachy, jezdili na závodních kolech Šampión. Zašli i do lesa na piknik, a protože ve Hvězdném byl tzv. „suchý zákon“, posílali Vovku jako nejmladšího do vesnice pro vodku a malinový nebo jahodový sirup (budoucí kosmonauti měli rádi vodku rozředěnou ve sladké šťávě).

12. dubna 1961 seděl student Záporožské metalurgické průmyslovky Vladimír Něljubov jako vždy ve škole, když vešla do učebny učitelka a vzrušeně sdělila, že do kosmu odstartoval člověk.
„Jurka?“ vyletělo z Vladimíra.
„Jaký Jurka?“ divila se učitelka.
„No přeci Jurij Alexejevič Gagarin, ne?“ sdělil šokované třídě a učitelce Vova.

O letu Titova se Vladimír Něljubov dověděl v srpnu téhož roku z veřejného rozhlasu, když se s dětmi vracel z pláže. „Kdy poletí bratr?“ ptali se přátelé, před kterými neměl tajemství. „Bude třetí!“ přesvědčivě odpovídal Voloďa.

Vladimír Něljubov, Grigorijův mladší bratr

Ano, třetím mužem ve vesmíru se měl ještě do konce roku 1961 stát právě Něljubov, náhradník Germana Titova, který strávil na oběžné dráze kolem Země 25 hodin a obkroužil ji 17krát. Šlo tehdy o rekordních 17 obletů, nedostižných pro USA, které ještě člověka na oběžnou dráhu nedostaly. Nicméně se ví, že German Titov velmi silně prožíval to, že nebyl první. A trápilo ho to celý život. I když už byl generálem, šéfem sledovacích stanic, stále na to myslel. Pavel Popovič to potvrzuje historkou, když Titova utěšoval, že poletí jako druhý. A ten mu opáčil: „A víš, kdo objevil Ameriku?“
Popovič na to: „No Kolumbus!“
"A kdo byl druhým?“
"Nevím...“
"Ha, tak jsi to pochopil?“

Jak asi bylo Něljubovovi, který stejně jako Titov chtěl být první? Co na tom, že Koroljov je utěšoval – dočkáte se, poletíte všichni!

Nicméně v létě, po úspěšném letu Titova, padlo rozhodnutí: třetí Vostok s Něljubovem vyzkouší, zda člověk vydrží ve vesmíru delší dobu. Grigorij zahajuje přípravu na říjnový třídenní(!) kosmický let. Pro budoucí kosmonauty, pro mladé chlapce, kteří dosud neznali nic kromě rodné vsi a kasáren, je let nejen splněním touhy, ale i šancí proslavit se po celém světě. A Gríša Něljubov ví, že nastal jeho čas.

Zina vzpomíná: „Moc jsem mu pomáhala, když jsem viděla, jak mu hoří oči, jak je tím nadšen…“ Pak přichází šok – v říjnu, před očekávaným startem, je let odložen a posléze zrušen. Koroljov chce udivit svět letem dvojice Vostoků, tzv. skupinovým letem, a tak byl 2. listopadu 1961 výcvik Něljubova k letu ve Vostoku 3 ukončen. Grigorij byl převeden na běžný výcvik. Nicméně ještě zůstával prvním v pořadí pro další kosmický let.

Nikita Chruščov i politbyro ÚV KSSS Koroljovovu myšlenku podpoří s tím, že by bylo dobré vyslat do kosmu „mezinárodní“ posádku, symbolizující družbu národů Sovětského svazu. Poletí tedy Ukrajinec a… třeba Čuvaš. Což je ovšem Adrian Nikolajev. Až do jara 1962 byl podle některých pramenů Ukrajinec Něljubov pořád ve skupině, připravované k letu na Vostoku 3 a Vostoku 4.

Pak je ovšem ze skupiny odvolán. Údajně pro své fanfarónství, že už se cítil být kosmonautem se vším všudy a také tak vystupoval. Takže jej takto „usměrnila“ stranická skupina. Další varianta říká, že jej nahradil jeho velký kamarád Pavel Popovič, Ukrajinec nejen místem narození, ale i původem z ukrajinských rodičů(!), kdežto Něljubov byl vlastně Rus, narozený v Záporoží…

Pak měl po roce následovat buď „ženský“ skupinový let, nebo start muže a ženy… Něljubov vidí: jeho let i sláva se odkládá na neurčito. Těžko, těžko se s tím smiřuje. Ada Kotovská to komentovala takto: „Bylo jen málo kosmických lodí. Plánováno bylo 10 vostoků, ale výroba nestíhala. A předost při výcviku dostávaly ženské…“

Něljubov tušil, že ani v šesté lodi pro něj nebude místo. Jeho nálada se mění, motivace uvadá. Poprvé dostane při výcviku „dvojku“. Jemu, výtečníkovi! Zarazí to i instruktory. Doporučí mu proto odpočinek s tím, že je přetažený. A dají mu pár dní „nemocenské“.

Tu ztrátu motivace vidí u Grigorije i konkurenti z řady těch, kteří se mezi prvních šest nedostali. A vytuší příležitost...