Ti, co nedoletěli... VII. Kosmonauti číslo nula III – Reutovští

„Jsem ochoten nasadit to, co mám nejdražšího – svého vlastního syna – na jakékoliv experimenty, posadit ho do techniky, kterou konstruuji, a poslat do vesmíru,“ říkal Vladimír Nikolajevič Čelomej, velký to rival Sergeje Pavloviče Koroljova, šéf OKB-52, později přejmenované na CKBM (Centralnovo Konstručnovo Byro Mašinostrajenije). A Sergej Vladimirovič také v oddíle Reutovských kosmonautů byl a s nimi se připravoval. Bohužel právě on se stal jednou z obětí tvrdého výcviku...

Reutovští... „Záložní“ posádka Almazu po dlouhodobém pobytu v tzv. analogu; zleva Romanov, Sarafanov,  Preobraženskij – tři, co málem dostali šanci

Vladimír Čelomej, muž pronikavých vizí a šikovný diplomat-intrikán (zaměstnával i syna prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova – Sergeje) prosazoval pro družicové stanice Almaz (krycí jméno Saljut) své lidi. Založil už v roce 1966 vlastní „oddíl“ kosmonautů, který neoficiálně krylo ministerstvo strojírenství (Mašinostrajenije), což byl apokryf pro zbrojní průmysl.
 
Když bylo konečně 27. března 1967 vydáno rozhodnutí o výběru a přípravě kosmonautů-výzkumníků (isledovatělej) a kosmonautů-zkušebních letců (izpitatělej), tak už v konstrukci Čelomeje šel na plný plyn vývoj stanic Almaz a jejích modulů (některé i dnes pracují na ISS), určených k dlouhodobým letům. Běžela i příprava vybraných lidí. Ti ovšem postrádali výhody, které měli chlapci z prvního oddílu a „Koroljovci“. Nikdy také tito „pokusní králíci“ neletěli – maximálně byli tzv. dubljory.

Konstruktér V. Čelomej a prezident AV SSSR M. Keldyš

Náročné síto

Mustr na výběr kosmonautů-kandidátů byl převzat z let 1959/60. Z dvou tisíc zájemců vybrali k dalším testům pět set. Ti pak procházeli komplexními zdravotními prověrkami na specializovaných pracovištích v místě bydliště. Pak zůstalo deset lidí. Mezi nimi i náš „starý známý“ Leonard Smiričevskij (viz předchozí díl seriálu). Časem však přibyli další. Když jim podrobně vylíčili, co je čeká, jeden z nich to vzdal.

Další testy probíhaly v Ústavu lékařsko-biologických problémů. Jakým způsobem, na to si dobře vzpomíná právě Smiričevskij: „Například vestibulární ústrojí nám testovali na houpacím křesle, které se otáčelo ve třech osách (tzv. multi-axis - tříosá houpačka). Prostě se to točí, nekontrolovatelně motá... Drželi nás tam třeba hodinu dvě. Minutu na jednu stranu, minutu se točíte na druhou… Lékař seděl vedle za zdí, kde ale slyšel zvuk otáčejícího se křesla a i jemu to lezlo na mozek, málem z toho onemocněl sám,“ usmívá se. „Pak jsme např. museli běžet po čáře, po značkách na chodníčku a zkoušeli udržet rovnováhu…“

Na tříosé „houpačce“

Ti lidé nebyli vymakaní sportovci ani výkonní letci, byli to normální lidé. Ale vybrali z nich ty, kteří se jejich měřítkům rovnali nebo blížili. A dávali jim zabrat ještě víc. Na centrifuze je trénovali na desetinásobné přetížení, katapultáž na věži byla normálním prvkem výcviku. Hodiny je nechali viset hlavou dolů v sedmnáctikilových skafandrech,  zavírali je do kovové koule a na tři dny je házeli do moře, vysadili je v horách prakticky bez jídla a pití… Trhali jim zuby, které měly sebemenší kaz – z obavy, aby neonemocněli v kosmu (až později, počátkem 80. let, se je naučili léčit tak, že posádky  mohly odlétat bez obav…).

Ovšem Valerij Romanov, jeden z první desítky kosmonautů-výzkumníků CKBM k tomu podotýká: „To nás nemohlo vystrašit. Pokud své práci věříte, proč to nevyzkoušet na sobě?“

Ale jedno zůstávalo stále stejné: kosmonauty tvrdě prověřovali na morálně-politické vlastnosti, což potvrzuje člen skupiny čelomejských kosmonautů ing. Vladimír Gevorkjan: „Vše bylo nutno objasnit jak ze strany matky, tak otce… Kádrovali nás až do třetího kolene, včetně příbuzných.“ A jeho kolega Romanov to konkretizuje: „Například bylo třeba najít a prověřit otce mé ženy, který zmizel od rodiny, když jí byly dva měsíce! Nikdo nevěděl, kde a co od té doby dělal...!“

Valerij Romanov

Dlouhé, dlouhé čekání…

U „Podlipských“ byla průměrná doba čekání na start pět let a z první vlny letěli všichni. A do začátku 80. let pobývali ve vesmíru pouze oni. „Reutovskije“ nedostali šanci. Přitom pamětníci z odborné komise si dobře vzpomínají, že Vladimír Čelomej se neustále rval o právo svých lidí také letět do vesmíru – byť jen v rámci vojenských programů.

Inženýr Vladimír Gevorkjan to potvrzuje: „Konečně se s podzimem (1970?) sešla ministerská komise, která vybírala kosmonauty a palubní inženýry pro projekt Almaz a určovala jejich zařazení do posádek z podlipské či reutovské skupiny. Podlipští ‚proskočili‘ velmi rychle, nevím, jestli tam měli protekci či co, ale my jsme tam seděli dvě tři hodiny jak pařezy a nikdo nás dovnitř nezval. Pak se strhla nějaká hádka mezi Mišinem a Čelomejem, bylo to slyšet až ven. Mišin (tzv. Hlavní konstruktér OKB-1 po S. P. Koroljovovi) vylítnul ven celý rudý jako rak a pohledem by nás nejraději rozmáznul po stěně. Prásknul dveřmi a odešel. Za nějakou chvíli nás začali po jednom zvát dovnitř, dávali nám jakési stupidní dotazy... Výsledek? Do dvou dnů vyšel rozkaz ministra obrany o začlenění lidí z naší skupiny do konkrétních funkcí a oddílů."

Mysleli si, že mají vyhráno. Ale jak se říká, panská láska po zajících skáče… Čelomej, byť se zdál nepostradatelný pro strategická raketová vojska, měl po sesazení Nikity Chruščova a nástupu Leonida Brežněva do čela KSSS úhlavního nepřítele v ministru, posléze pak maršálu Dmitriji Ustinovovi, který měl od Stalinových dob na starosti raketovou techniku. A Čelomejovi dost často házel klacky pod nohy, což pocítili i jeho „kosmonauti“. Ti ale s nadšením pokračovali v drsném výcviku.

Vladimír Gevorkjan vzpomíná: „Valerij Makrušin, Dmitrij Jujukov a Valerij Romanov, to byla první trojice, která byla v konstrukci vybrána už v první vlně. Ve druhé etapě pak já (Gevorkjan), Ljoša Kondraščanik, Suchanov či Tararin  a další chlapci. Prováděli jsme kompletní předletovou přípravu, často premiérově vč. barokomory, centrifugy či vodního výcviku.“

Vladimír Gevorkjan

Sergej Čučin, další z členů kosmonautů-výzkumníků CKBM ještě dnes s povzdechem konstatuje: „Od roku 1967 do roku 1972 letělo na dvacet kosmonautů-civilů z koroljevské konstrukční kanceláře. Konečně 27. března 1972 jsme i my, reutovští, také oficiálně obdrželi statut kosmonauta a do posádky byl jmenován první ‚náš‘ palubní inženýr, Valerij Makrušin. Valerij ovládal všechno perfektně, měl velké sebeovládání.“

A pak přidává úsměvnou historku: „Vykládá se to dnes jako vtip, ale stalo se to při lékařské prohlídce. Odebírali mu krev a  výsledky rozboru ukázaly, že jeden parametr (bilirubin) je vyšší než norma. Ale druhý den při kontrolním odběru bylo vše v pořádku. Tak se ho ptali: ‚Makrušine, jak jsi to udělal, že si to vrátil do normy?‘ ‚Normálně,‘ on na to. ‚Přemýšlel jsem nad tím, jestli ho potřebuji nebo ne, a řekl jsem si, že ne…‘“

Celý čelomejský oddíl, až 17 lidí, byl připraven ke skutečné práci v beztížném stavu. Ale k té nikoho z nich nepustili. Včetně onoho Makrušina.

Uniforma rozhodovala

V létě 1974, 25. června, vojenská stanice Almaz poprvé odstartovala – oficiálně jako Saljut 3. Almaz byl vojenský program, tak letěli vojáci.

Čelomej a jeho lidé to samozřejmě těžce nesli. A moc na tom nezměnilo ani to, že Vasilije Mišina vystřídal v květnu téhož roku v křesle Generálního konstruktéra NPO Eněrgija (dříve OKB-1) jeho přítel a spolupracovník, výtečný motorář Valentin Petrovič Gluško.

„Důvody byly velmi prosté – otec chtěl kosmonauty vypouštět ve své kosmické lodi (TKS) pomocí rakety Proton,“ říká Čelomejova dcera Jevgenije Talyzinová. „Ale to mu pro její údajnou nespolehlivost a toxičnost paliva zakázali už za Koroljovových časů s tím, že pilotované lodě může vynášet jen koroljovská raketa Vostok/Sojuz, létající na kerosen a kyslík.“ Mimochodem – Proton jako spolehlivý a dnes nejsilnější nosič létá stále.

Čelomejova kosmická kabina Merkur pro moduly TKS-Almaz

A tak nehledě na už oficiální statut reutovských kosmonautů letěli zase chlapci z prvního oddílu, Pavel Popovič a Jurij Arťuchin. U Čelomeje je zaškolovali v ovládání stanice a v zacházení se speciální (špionážní) technikou, kterou oni sestrojili a ovládali. Tak reutovským připadla zase jen úloha dubljorů-náhradníků.

Kterýkoliv z reutovců, když vzpomíná na toto období, může jmenovat experimenty, kterými vlastně dláždili cesty k realizaci skutečných letů do vesmíru a riskovali své zdraví. Koneckonců se propracovávala každá maličkost, od loučení před startem po přivítání po návratu. To znamenalo nejen havarijní přistání v tajze či na vodě, katapultáže, centrifugu, ale i dlouhé pobyty v barokomoře či týdny v letových analozích…

„Zavírali nás například do simulátoru lodi na sedm dní, a to v letových skafandrech. Když nás zavírali, provázela nás paradoxně letová posádka, loučili se, mávali rukama...  A pak žádné spojení se světem, jen radiové, prostě skutečný kosmický let – chyběla pouze beztíže,“ konstatuje Valerij Romanov.

Ale Popovič a Arťuchin i další z Hvězdného prý do reutovské party zapadli. „Tvořili jsme skupinu kosmonautů Speciálního určení – plnící vojenské úkoly. Také se tak jmenovala: ‚SpecGrup‘ – určená k práci na stanicích typu Almaz,“ vyprávěl Popovič. „S reutovskými jsme se spřátelili. Když jsme se s Jurijem Arťuchinem připravovali k letu, strávili jsme mezi nimi řadu dní…“
 
Zatímco na Saljutu-Almazu 3 pracovala pouze jedna posádka, na Saljutu 5 (Saljut 4 byl „civilní“) už dvě: Boris Volynov - Vitalij Žolobov (Sojuz 21) a Viktor V. Gorbatko - Jurij N. Glazkov (Sojuz 24). Údělem čelomejců se opět stalo pouhé dublování hlavních posádek. Jenomže už to nebylo v barokomoře, ale v kompletním trenažéru – v tzv. analogu stanice.

Popovič s Arťuchinem pracovali na stanici 15 dní, Volynov se Žolobovem 48. Pak přišli na řadu Gorbatko a Glaskov. Všechny tyto posádky jistily ze Země reutovští. Odříznuti od světa, nevycházejíc ven, jako kdyby byli opravdu ve vesmíru...

Stanice Almaz 3 v montážní hale na Bajkonuru

„Jakmile odstartovala stanice, startovaly přístroje i v analogu na Zemi. A když na stanici přiletěla posádka, nastoupila do práce také posádka na Zemi. Jistili nás a nám se to vyplatilo...“ vzpomínal Boris Volynov na svůj nepříliš zdařilý pobyt na Saljutu/Almazu 5, který musel být pro psychické onemocnění parťáka Žolobova předčasně ukončen.

„Jednou v noci, když podsádka odpočívala, se stalo, že nefungovaly systémy orientace a stanice přišla o stabilizaci,“ vypráví Valerij Romanov (Almazy nerotovaly, byly stabilizovány vůči k zemské ose kvůli průběžnému snímkování zemského povrchu). „My jsme na trenažéru nasimulovali stejnou situaci, provedli jsme operace potřebné pro stabilizaci stanice a při příštím oběhu jsme předali posádce sérii pokynů, kterými postupně soulodí stabilizovali. Tenkráte to byl běžný způsob řešení krizových či obtížných situací...“

„Bylo nám kolikrát těžko, protože za poklopem běžel normální život a my jsme byli mladí, měli jsme i jiné zájmy, zajít na lov, zarybařit si, podívat se za děvčaty, která se tam koupala u jezera,“ vzpomíná další účastník „analogového letu“ Dmitrij Jujukov. „A tak jsme občas, tak, jak jsme byli, v pracovních oblecích kosmonautů, ‚zběhli‘ a zajeli na chvíli k blízkému jezeru si trochu odpočinout, odreagovat se…“

Dmitrij Jujukov

Těžko na cvičišti...

Ty pracovní obleky nakonec byly jediné, co měli stejné jako ostatní kosmonauti. Platy, možnost nákupu ve speciálních obchodech, o vyznamenáních nemluvě, „kosmonautické“ nebyly. Situace, do kterých se dostávali při výcviku, ale byly často mnohem kritičtější, než ty, co se odehrály ve vesmíru...

Leonard Smiričevskij si vzpomíná na nejsložitější a nejnebezpečnější situace, které simulovali: „Šlo např. o nácvik evakuace orbitální stanice v případě dehermetizace. A nebo také ve dvou evakuovat třetího ‚nemocného/raněného‘ ze stanice do lodi – to byla obtížná operace, kterou jsme nacvičovali v bazénu ve hvězdném, nebo v přímo v moři – v kovové kleci o průměru orbitální sekce s průlezem do lodi…“

Sergej Čelomej při výcviku na přežití

 
Mnohé prvky práce se zkoušely ve vzduchu. Ve výšce kolem čtyř kilometrů už dokázal dopravní letoun vytvořit při letu po parabole nejprve přetížení a pak na 30 sekund stav beztíže. Za tu krátkou dobu se museli výzkumníci naučit svléknout či obléknout skafandr, nebo prolézt do záchranného modulu, usadit raněného.

„Pracovali jsme v nestandardních podmínkách, museli jsme sami být ve skafandrech, toho třetího obléknout a přenést do návratové kabiny… To se opakovalo třeba desetkrát v průběhu letu. Málokdo věřil, že je to možné, ale nám se to podařilo,“ dodává Smiričevskij. Zřejmě se z nich stali rekordmani, realizátoři nemožného…

Pro Vladimíra Gevorkjana se stalo nejtěžším úkolem vyzkoušet nestandardní přistání na moři. Například v prosinci musela posádka vydržet v silném vlnobití v Černém moři 24 hodin v přistávacím modulu, který držely na hladině pouze záchranné nafukovací vaky. Pravda, poblíž byly záchranné lodě, ale… „I když jsme měli vestibulární aparát zvyklý na zátěž, v 45. minutě to začalo… Všichni tři jsme dostali mořskou nemoc a vyprázdnili své žaludky,“ konstatuje Gevorkjan. „Přitom bylo potřeba všechno dělat podle metodiky havarijního přistání a navíc vše pro udržení kabiny na vodě, přivolat záchranu atd. atd. No, za nějakou dobu jsme si zvykli. Po 24 hodinách, když jsme vyskočili, už upoutáni k záchranným lanům, do rozbouřeného moře, které mělo 8 stupňů Celsia,“ říká s úsměvem, „bylo to pro nás příjemným osvěžením…“

Ne vždy ale končily podobné experimenty „osvěžením“. Jak dosvědčuje další člen reutovského oddílu Eduard Suchanov, „při jednom z takových experimentů zahynul náš kolega, Tolja Děmjanin. Byl to oblíbenec naší skupiny, veselý, bezvadný chlap. Nechtěl to vzdát… a přecenil se.“

A Jevgenije Talyzinová dodává: „Můj bratr Sergej si při podobném experimentu v moři nachladil ledviny, protože nebylo možné opustit v bouři návratovou kabinu a on v ní proseděl mnoho dní. Byla tam velká zima, protože energetický systém nepracoval, jak měl, a on se vlastně vrátil prochladlý a těžce nemocný…“

Sergej Čelomej sice přežil svého otce, ale po oné příhodě na moři, kdy jim v rozbouřeném moři odešlo v kabině elektrické topení, se z něj stal invalida. Zemřel předčasně v roce 1999.

Dcera Vladimíra Čelomeje Jevgenije Talyzinová vypráví

Do svidanja, reutovskije

Osudy reutovských jsou pro tehdejší poměry v sovětské kosmonautice dosti typické. Vojenské letectvo se snažilo bránit přílivu „civilů“ do letových posádek a ani příslušníci jiných zbraní, včetně „raketčíků“ neměli na růžích ustláno. Výjimkou byli pouze inženýři z koroljovské konstrukční kanceláře, počínaje Konstantinem Feoktistovem (Voschod 1). Často pak létali na stanice i proto, aby je zachránili pro další provoz.

Pokud jde o „čelomejce“, můžeme se jen opakovat: Za celou tu dobu, kdy dělali pokusné králíky, o nich nenapsaly ani jedny noviny, nedostali ani jedno jediné vyznamenání, či finanční náhradu. A s ukončením programu Almaz se náhle stali nepotřebnými. Je až s podivem, jak se tehdy v Sovětském svazu plýtvalo kvalitními, odborně zdatnými a vycvičenými lidmi.

„Účastnil jsem se spolu s kolegy několikadenního experimentu v barokomoře a když jsme vycházeli ven, bylo vítajících několikrát méně, než vyprovázejících před experimentem,“ vykládá Dmitrij Jujukov ještě mnoho let po té s kyselým úsměvem. „Ptali jsme se, co se stalo. Řekli nám, že veškeré práce na pilotovaném projektu Almaz byly rozhodnutím vlády (No 1206-371) a ÚV KSSS ukončeny a naše kosmonautická příprava pozastavena…“ To se stalo 19. prosince 1981.

„Počínaje rokem 1982 byla pro nás cesta do vesmíru prakticky uzavřena. A v roce 1987 (už po smrti V. Čelomeje) byl oddíl Reutovců rozpuštěn úplně,“ konstatuje Smiričevskij. „A když vedení došlo, že se můžeme i my se statutem kosmonauta dožít slušné penze, pospíšili si nás těchto titulů a funkcí zbavit. I části lidí, kteří tam v CKBM zůstali, tyto VIP penze sebrali,“ dokresluje absurditu doby Gevorkjan.

Osudy čelomejců se vyvíjely různě. Valerij Makrušin jeden čas pracoval i jako řidič tramvaje. V roce 1993 ale propadl alkoholu. Sergej Čelomej zemřel jako invalida v roce 1999. Někteří odešli z konstrukce a založili si vlastní technologické firmy. Bohužel ale nepracují pro kosmonautiku. Jiní se vrátili do závodu či konstrukční kanceláře. Když vzpomínají na ta léta, většinou je z nich cítit nostalgie – ale ne lítost.

„Ani jednou v životě jsem nelitoval, že jsem byl účastníkem těchto událostí,“ tvrdí například Smiričevskij. Podobně mluví i Gevorkjan: „Litovat toho, co už se stalo? Ne… To je úděl slabých lidí, ne náš,“ říká, ale nostalgicky hledí do ztracena. A Jujukov se trochu utěšuje: „Můj vklad do rozvoje kosmické a raketové techniky, ten zůstal. Ten zůstal…“

V tom má pravdu. Na jejich potu, zdraví i krvi vyrůstaly úspěchy sovětské kosmonautiky. A jeden z těch největších se pomalu blížil…