Ti, co nedoletěli – VI. Kosmonauti číslo nula II

Oficiálně nikdy neexistovali. V Sovětském svazu se totiž na nich (a nejen na nich!) dělaly pokusy, zakázané mezinárodními konvencemi. Čtyřicet let se o tom nesmělo ani ceknout.

Ano, opakuji svá slovy z minulého dílu, ale je třeba to zdůraznit. Sláva, články v tisku, vyznamenání, privilegia s tím související, to se stalo normálním – pro kosmonauty  z Hvězdného. Gagarina, Titova, Těreškovovou a jejich následovníky. Pro ty, jimž se v Rusku dnes říká Kosmonauti nula nikoliv.

Není to ani dnes všeobecně známo (omlouvám se zasvěceným), ale v Sovětském svazu neexistoval jen jeden, ten „gagarinovský“ oddíl kosmonautů. Pravda, První oddíl byl První oddíl, ale záhy „Koroljovcům“ narostla konkurence. První oddíl byl podřízen vojenskému letectvu, jeho členy byli v podstatě jen vojáci-piloti, kdežto v ostatních se snažili prosadit civilové – konstruktéři kosmických lodí, vědečtí pracovníci Akademie věd SSSR či Institutu (ústavu) lékařsko-biologických problémů, ba dokonce kosmonauti-výzkumníci z Leteckého výzkumného ústavu M. G. Gromova. Občas někdo z nich dostal v pozdějších letech i šanci.

Ovšem teprve 27. března 1967 bylo vydáno rozhodnutí o výběru a přípravě kosmonautů-výzkumníků a kosmonautů-zkušebních letců z řad civilistů, kteří pak létali jako tzv. palubní inženýři či výzkumníci. Takže ony „truc oddíly“ vznikaly bez požehnání všemocného ÚV KSSS či armády, ale ochrannou ruku nad nimi držela některá ministerstva.

Byla tu i skupina lidí, které můžeme s klidným svědomím zařadit k „Nulám“. Říkalo se jim „Reutovskije“ podle moskevského předměstí, kde sídlila konstrukční kancelář velkého rivala Sergeje Koroljova, konstruktéra Vladimíra Čelomeje (kosmonauty koroljovské konstrukce nazývali „Podlipskije“ podle sídla OKB-1, viz dnešní Koroljovo).

Z Čelomejovy konstrukční kanceláře OKB-52 vyšly mimo dodnes sloužící rakety Proton i prvotně vojenské družicové stanice Almaz, létající pod šifrou Saljut. Není pak divu, že byl Vladimír Čelomej přesvědčen, že řídit tak složitou techniku mají ti, kteří se podíleli na jejím vývoji. Počet hvězdiček na náramenících přeci nerozhoduje!

Proto provedli v Reutovu výběr kosmonautů – palubních inženýrů – mezi vlastními lidmi. A ti dostávali zabrat ještě víc, než chlapci ve Hvězdném. Často to byl podobně jako u dvanácti „Nul“ výcvik na přežití.

Sedmdesát dní v kobce

V roce 1966, kdy vzniká reutovská skupina kosmonautů, provedl Čelomej ve spolupráci s Ústavem letecké a kosmické medicíny dosti odvážný experiment, na který se chystal v ústavu Lékařsko-biologických výzkumů spolu s jeho šéfem Olegem Gazenkem ještě před smrtí Sergej Koroljov († leden 1966). Tehdejší posedlost letem na Mars se odrážela i v přípravě lidí. Zkušenosti s dlouhodobými kosmickými lety ještě nebyly a ke slovu přišly pozemské simulace.

Čelomejovi lidé simulovali kosmický let o délce 70 dní. Šlo o vůbec první experiment svého druhu na planetě. Proto tenkrát odpovědi na problémy a otázky, které vznikaly během experimentu, opravu nikdo neznal. Například ani to, jaké složení má mít atmosféra, jak a čím se mají lidé umývat, jak rychle (v objemu) se množí mikroflóra či jaké speciální systémy jsou třeba, aby se mohlo dlouhodobě pracovat ve vesmíru…

Šlo se totálně do neznáma, do rizika… Posádka se skládala ze tří lidí – lékaře Stanislava Bobrova, kterého jako nejstaršího určili velitelem, rozhlasového reportéra Jevgenije Těreščenka a palubního inženýra Leonarda Smiričevského. Posádka měla v prostorách „kosmické stanice“ (v podstatě ve zvukotěsné barokomoře) o rozměrech pouhých 8 metrů čtverečních (!), zarovnaných aparaturami, prožít 70 dní. Členové posádky byli dnem a nocí omotáni různými snímači a čidly, aby lékaři mohli sledovat jejich stav.

Leonard Smiričevskij vypráví: „Vlezli jsme ve speciálních oblecích a v obličejových maskách – jako malomocní – do komory, svlékli jsme ty hábity a oni nás jedním pohybem ruky uzavřeli. S upozorněním, že nikdo ze službu konajícího personálu nesmí komoru bez rozkazu otevřít... Spojení se ‚Zemí‘ pouze radiové a v přesně určenou dobu.“

Dokonce i výsledky testů a rozbory krve „kosmonauti“ nechávali ve speciálním „přechodovém“ tunelu. „Jediný, kdo mohl odebírat krev, byl náš velitel – lékař, a dělal to svědomitě celých 70 dní – a to už jsme neměli na prstech nepropíchnutého místa. Dělal i průběžné prohlídky, např. krku apod., vedl lékařskou evidenci...“

Účastníci utajeného experimentu 70 dní – Smiričevskij, Bobrov, Těreščenko

Žádná psychologická příprava, ani výběr co do soužití povah neexistovaly. Vše bylo v tomto experimentu poprvé. Přitom dlouhodobý pobyt v uzavřeném prostředí nutně vedl ke konfliktům. Na ty se ale psychologové nejvíce těšili, ba dokonce se je snažili vyprovokovat.

To potvrzuje i jeden z vedoucích experimentu, profesor psychologie Georgij Zarakovskij: „Z hlediska psychiky lidí v uzavřeném prostoru jsme je museli stále něčím zaměstnávat. Lékaři je zatěžovali na doraz. Donutili je například tři dny nespat, plnili různé úkoly, četli,  cvičili, museli dodržovat denní režim. Ale bylo také třeba povzbuzovat jejich aktivitu. Mimo jiné hráli šachy – speciální magnetické, tzv. kosmické šachy, které pro kosmonauty v beztíži vymyslel inženýr Michail Klimcov…“

Ovšem takovou kytaru si s sebou vzít nesměli...

Hádky a konflikty tak byly na pořadu dne. Jak vzpomíná Smiričevký, „velitel Stanislav Bobrov byl cholerik. Často vybuchnul, měl pocit, že je něco víc než my… To se musíte naučit snášet, protože z komory před tím nikam neutečeš. Jednou se odněkud vyvalil dým, Bobrov se hned sápal po telefonu, a když se nikdo neozýval, praštil s ním a vrhnul se ke dveřím s křikem – idioti, my hoříme!“

Profesor Georgij Zarakovskij

„My jsme jim tam pustili z ventilace trochu kouře a schválně odpojili spojení,“ komentuje tuto událost profesor Zarakovskij. „Pak jsme jim jen oznámili, že ‚závada byla u nás‘ a že se spojení obnovilo. Ani dodnes snad neví, že to byla past na posádku, připravená psychology.“

Jako povzbuzující prostředek pro tři muže, kteří seděli v barokomoře už 64 dní, použili např. i to, co bylo v SSSR zakázáno – ale co podle mínění psychologů mohlo dát v kosmu efekt neočekávanosti – horor. „Ukázali nám nějaký horor skrz iluminátor – nic podobného jsem do té doby neviděl, jen vím, že to byl nějaký francouzský film,“ potvrzuje Smiričevskij. „Ale naše reakce byla pro ně naprosto překvapivá – všichni jsme se tomu smáli…“

Rozhodit psychiku lékaře, žurnalisty a konstruktéra se snažili podle lékařů i speciálními hudebními relacemi skladatelů Šnitkeho a Gubajduliny, což byla nezvyklá elektronická a disharmonická experimentální hudba – s překvapivými zvukovými efekty, která byla v Sovětském svazu rovněž zakázaná.

Zarakovskij dodává: „Byli velmi překvapeni a sami o tom dlouho debatovali mezi sebou. Pravda, reakce se nám zdála odtažitá, dohadovali se, o čem že to může být, takový experiment… V tomto experimentu bylo vše poprvé – např. použití vody s glycerinem na mytí se ukázalo nepoužitelným ve vesmíru. Ale fyzická zátěž, cvičení (veloergometr apod.) se nám tehdy zdála pro udržení kondice nedůležitá…“

Smiričevskij pak zkonstruoval jednoduchý běžecký trenažér, něco podobného mají dnes kosmonauti jako běžecký chodníček na všech družicových stanicích. „Poprvé jej vyzkoušeli Popovič s Arťuchinem,“ říká konstruktér.

Leonid Smiričevskij vzpomíná…

Co asi bylo pro dobrovolníky nejtěžší? Za celých 70 dní pozemního „dlouhodobého letu“ je nespojili s rodinami. Pro ně byli na dlouhodobé tajné služební cestě. Jediná výjimka nastala v případě Stanislava Bobrova – smrtelně onemocněla jeho dvanáctiletá dcerka a on dostal možnost experiment ukončit. Ale Bobrov učinil něco dnes těžko pochopitelného – vědom si „důležitosti“ experimentu, zůstal. Jak mu asi bylo?

„Naštěstí zastihnul dcerku ještě naživu, nicméně ta brzy nato zemřela,“ vrtí ještě dnes hlavou Smiričevskij. „Styk s vnějškem byl zakázán a ještě nám připravili ‚špatné‘ hygienické podmínky. Na mytí se např. odzkoušela směs vody s glycerinem, ale ta se neosvědčila. Další hygienický experiment spočíval v tom, že např. spodní prádlo – tedy tričko a košili si podle domluvy já neměnil vůbec, druhý jen dvakrát a třetí po týdnech. Dovedete si asi představit, jak vypadaly naše ‚rubašky‘, když jsme vylezli z komory ven. Jmenovalo se to ‚Studium vývoje mikroflóry na těle člověka ve stresových situacích…‘ Mikrobiologové si ale přišli na své,“ konstatuje Leonid Smiričevskij.

A profesor Georgij Zarakovskij uzavírá vyprávění o přísně utajovaném experimentu velmi stručně: „Po tomto experimentu nastaly v psychice posádky některé změny…“ Jaké asi?

Reportáže Jevgenije Těreščenka se bohužel nikdy nevysílaly... 

Nicméně tento fakt jen ilustruje, v jakých podmínkách podobné pokusy probíhaly. O experimentu se mimo úzké odborné kruhy nevědělo, ani po ukončení se v tisku ani v rozhlase (byť vše prožil i reportér Těreščenko) o těchto hrdinech nic neobjevilo, což u některých z trojice vyvolalo značnou deziluzi a zklamání.

Abychom byli přesní – o úspěšném čelomejském „letu na Mars“, pravda, noviny napsaly. Ale až po půl roce a pozměnily jména účastníků i některá fakta. Nemluvilo se tam o přípravě speciálních posádek pro vojenské stanice, ale o lékařském experimentu připravujícím dlouhodobé pobyty pod vodou… Celá skupina byla tak utajená, že ani v čelomejské konstrukční kanceláři nebyla zveřejněna jejich nová „výzkumnická“ funkce.

Faktem pak zůstává, že zatímco čelomejovský oddíl často sloužil jako „pokusní králíci“ a prováděl jako úplně první řadu experimentů a testů posléze zařazených do výcviku kosmonautů, do vesmíru létali jen koroljovští alias Podlipští kosmonauti. Ale k tomu se ještě vrátíme.

S kosmonautem číslo 08 na Mars

Jak výcvik „kosmonautů“ v jednotlivých oddílech, tak experimenty s lidmi „až na doraz“ se v konkurenčních uskupeních Podlipští-Reutovští často dublovaly. Čelomej sice předběhl svým 70denním „letem“ koroljovskou partu, ale v Ústavu lékařsko-biologických problémů na to šli zřejmě fundovaněji. A zároveň velkoryseji!

Pátého listopadu 1967 rozjeli Koroljovci v úzké spolupráci s IMBP doktora Olega Gazenka obdobnou simulaci letu na Mars – ale plánovanou na celý rok! Biolog Andrej Božko, lékař German Manovcev a inženýr Boris Ulybyšev se dobrovolně nechali uvěznit na 365 dní v hermeticky uzavřené kabině o velikosti pouhých 12 metrů čtverečních! Přinejmenším German Manovcev byl z oddílu „Nula“ – číslo 8.

Lékaři rádi experimentují sami na sobě. Manoncev nebyl výjimkou. Bez váhání souhlasil s experimentem dlouhodobého pobytu v těsných prostorách, zejména když to souviselo s jeho disertační prací Krugovarot (Кoloběh hmoty v hermeticky uzavřeném prostoru).

Ze tří dobrovolníků je pouze Manovcev ženatý, děti nemá. Ovšem! Po souhlasu s účastí se dozvídá, že manželka je v jiném stavu… Rozhodl se neodstoupit. Dnes se chytá za hlavu: „Taková hloupost – vyškrtnout z normálního života celý rok! Jenomže jsme to tehdy tak nebrali…“

Mars 67 – trojice dobrovolníků ve své „kobce“ při jídle

Zkouška systémů zabezpečení života je oficiální název pokusu, který se neoficiálně jmenuje Prověrka psychologické odolnosti posádky ve stíněné prostoře. Úkol psychologů: vyprovokovat krizové situace, konflikty. Úkol posádky: vyřešit je nekonfliktně, bez zásahu zvenčí.

Fakticky jde o přípravu k letu na Mars (tehdy se v SSSR vážně uvažovalo o expedici na Mars po roce 1970!). Tak dlouho má trvat cesta tam. A pak zpět – zase cca 12 měsíců.

Kobka 12 metrů čtverečních, méně než kuchyňka v bytě zvaném „chruščovka“ (první sovětské paneláky). Tři palandy, stůl. Rozhovory jen s operátory podle rozvrhu, jen prostřednictvím rádiového spojení. Neustále pod dozorem tří kamer.

Tento experiment, kdy byly lidé uzavřeni v těsné kobce, posléze odkryl mnohé tajnosti utváření vtahů mezi lidmi. Například jen problém hygieny – voda na příděl, jednou za den se mohli otřít vlhkým ručníkem, sprcha jednu za deset dní… Zápach nemytých těl, nedostatek prostoru, soukromí – už za 14 dní si lezli na nervy.

Kytara či jiné hry pro volný čas jsou zakázány. Jen šachy. Zase jen ty šachy! I ty vyvolaly konflikt. Jinak četba, psaní deníku. Evidence, kontroly zdravotního stavu lékařem - Nulou č. 8.

Božko a Manovcev ve chvílích „osobního volna“

Let na jinou planetu – to je nepřetržitý stres. A není cesty zpět!

8. ledna 1968. Začíná boj o moc. Tak se pod dozorem lékařů a psychologů odehrávalo vše – od uzavírání koalic dvou proti jednomu, přes zradu, hádky. Ignorování třetího – bílé vrány. Psychologové počítali s tím, že vůdcem se stane Manovcev. Byl o pět let starší, účastnil se už řady jiných experimentů… Stal se opak. Spojili se proti němu.

Manovcev pokyvuje hlavou: „Člověk je blbec. Jistě, formálně jsem měl být šéfem, ale v reálu to tak vždy nebylo. Tři – to už je kolektiv, a selekce dva proti jednomu je normální. Musel jsem si autoritu vybojovat…“ Málem došlo na pěsti. Při skutečném letu by to znamenalo katastrofu… Dodnes je záhadou, jak to ti tři vše mohli vydržet.

Božko a Smiričevskij: Zase jen ty šachy!

Největším nebezpečím ale je nuda, a tak byli „vězni“ zaměstnáváni i řešením nasimulovaných krizových situací, lékařskými experimenty i komunikací se „Zemí“. Měli to trochu rozdělené – Božko jako biolog se staral o „zahrádku“, kde si pěstovali zeleninu, lékař Manovcev se zaměřil na sledování zdravotního stavu kolegů (dvakrát do týdne odběry krve) a testování nových lékařských přístrojů, Ulybyšev se stal hlavní „údržbářem“ zařízení jejich vězení.

Po čtyřech týdnech přichází první vážná krize: z ventilátoru se šíří nepříjemný „fabrický“ šum, až hluk. Jako v jedoucím voze metra. Zkuste být v takovém randálu pár dní! Božko dává vedení experimentu ultimatum: „Jestli šum neustane, ukončíme pobyt!“ Přitom v kosmu, v lodi či na stanici není zcela ticho, pracují ventilátory, šumí přístroje… Podpoří ho ostatní. Zvenčí ale reakce žádná…

„Netušili jsme, co to znamená. A co nás ještě čeká. Přemýšleli jsme – Bože můj, proč, z jakého důvodu nás takto trápí?“ vzpomíná Boris Ulybyšev.

Inženýr-výzkumník Boris Ulybyšev

Skutečně se vzbouřili. Vedení experimentu je muselo tak říkajíc ukecat, aby pokračovali. Stát se to ve vesmíru, musela by se posádka evakuovat na Zem…

Pátý měsíc experimentu. Venku je jaro roku šedesátého osmého. Ale posádku už nic nevzrušuje. Etapa apatie.

Jen Manovceva časem potěší: narodila se mu dcera! Od té chvíle German Manovcev žil pouze jedinou myšlenkou – co nejdříve vylézt z „lodi“ a uvidět svoji dcerku, která se narodila půl roku po začátku pokusu! „Poprvé jsem viděl dcerku, když jí bylo už osm měsíců – její reakce byla odmítavá, bála se mne. Ženské se sice snažily, aby na mne rychle přivykla, ale bylo to těžké,“ lituje Manovcev i po létech.

Posádku musí vytrhnout z letargie. Nejlépe šokovou terapií! Následuje simulace havárie. Roste teplota, klesá tlak. Z nedostatku kyslíku se točí hlava. Těžko se dýchá, pohybuje, nic se nechce dělat. Systémy hlásí nedostatek energie. Přichází zákaz teplého jídla, omezení denních dávek potravy včetně vody. I tak už měli denní přísun kalorií omezen na tisícovku (dnes má kosmonaut normu 3 000 kalorií denně). Například Ulybyšev zhubnul o 12 kilogramů.

„Jak rostla teplota, měli jsme stále větší a větší žízeň,“ vzpomíná Manovcev. „Příděl vody omezený na pár deci. Ale my jsme měli utajenou zásobu studené vody – jak ta nám chutnala!“

Psychologové se těšili: teď, v polovině „letu“, se posádka mezi sebou definitivně rozhádá! Stal se pravý opak. Semkli se. Až na poslední měsíc pobytu se téměř nehádali! Snažili si život v „kobce“ nějak zpříjemnit. Třeba tím, že si pěstovali zeleninu, např. cibulku, na jejíž zelené nati si pochutnávali. Občas se komora proměnila v kadeřnický salon – ale i ostříhané vlasy podávali ven přes hermetický uzávěr.

Říjen 1968. Dvanáctý měsíc experimentu. S očekávaným koncem roste napětí. Nemluví spolu, vzkazy si píší. „Zavři skříňku!“ „A co bys nechtěl k jídlu!?“ „Z téhle sklenice už pít nebudu!“ „Nádobí dnes myješ ty!“ A tak dále.

Konečně přichází konec. Sláva! Vítali je jako hrdiny. Personál IMBP, kosmonauti. Plácání po zádech, květiny. Ale jsou jako zpitomělí. Za 12 měsíců tak přivykli svému „obydlí“ a pachům, že když vyšli, větřili jako pejsek.

„Vzduch nám voněl, ženskou jsme cítili na sto metrů…“ říká Ulybyšev.

Ulybyšev, Manovcev, Božko – trojice z experimentu Mars 1967 po 43 letech

Experiment nepřinesl očekávané výsledky. Fyzicky sice přežili rok v izolaci, ale nedokázali se řádně vyrovnat s žádnou krizovou situací. Odmítli žít v hluku, nerespektovali jeden druhého, nevybrali si velitele…

Reálný let na Mars by zřejmě přerušili po měsíci, ve chvíli prvního konfliktu. A přeci byl jakýsi happyend: Andrej Božko se za ten rok zamiloval do hlasu operátorky, která s nimi udržovala spojení. Po experimentu se skutečně vzali – ale ani jeden z jeho kolegů z „posádky“ na svatbu nepřišel. Natolik měli jeden druhého plné zuby, že se sešli až po třiačtyřiceti letech – při zahájení dalšího „letu na Mars“ – známého mezinárodního experimentu Mars 500 (od 3. června 2010 do 4. listopadu 2011).

Teprve pak se i o nich, průkopnících, začalo také psát…