Flying Bulls, konec a začátek

V prvním zářijovém víkendu se na letišti v Salzburgu konalo oficiální rozloučení, kterým se uzavřela kapitola historie skupiny Flying Bulls v obsazení, které se stalo jedním z nejvýraznějších nebeských fenoménů začátku devadesátých let – nejen pro znalce a příznivce létání, ale i pro osoby na dění ve vzduchu téměř nezúčastněné. Zkrátka znal a dosud zná je každý. Paní Radku Máchovou, pány Jiřího Sallera, Jiřího Vepřeka a Miroslava Krejčího. Jejich mistrovství bylo možno spatřit na mnohých akcích po celé Evropě, v arabském světě, v Indii a všude šířili povědomí o kvalitě českých letadel a úrovni české letecké školy.

Udělejme si ještě jeden malý vhled do minulosti… Skupina se do širokého povědomí znovu dostala v roce 1990, kdy létala se stroji Z-50 L ve složení Jiří Tlustý, Jiří Saller, Božej Struž a Daniel Polonec jako Unimax Devils. Nové Z-50 LX přišly v roce 1993, spolu s novým názvem skupiny Sky Box, díky firmě NTC Chrudim. Důležitý byl rok 2001, kdy se generálním sponzorem stala firma Red Bull a skupina byla začleněna do širokých leteckých i propagačních aktivit tohoto kolosu.

V roce 2002 se odchodem pana Jiřího Tlustého ustálily „osoby a obsazení“ na dalších třináct let… Leaderem skupiny se stala paní Radka Máchová, levé křídlo létal pan Jiří Saller, pravé pan Miroslav Krejčí. Koncovou pozici „slot“ létal pan Daniel Polonec a po jeho odchodu ze zdravotních důvodů od roku 2006 pan Jiří Vepřek.

Pan Miroslav Krejčí stále na pozici pravého křídla jako jediný pokračuje dál i v nové sestavě.

Fotogalerie Flying Bulls Aerobatic Team

View post on imgur.com

Je samozřejmé, že ve výhledu do budoucnosti uvažovala skupina i její podpůrný tým již velmi dlouho o nutnosti nalezení a postupného výcviku nových pilotů a vzhledem ke končící životnosti letounů Z-50 LX i o jejich nahrazení novým typem. Domácí zdroje bohužel vyschly a i volba zahraničního stroje, zejména jde-li o čtyři letadla najednou, není kupodivu jednoduchá nejen kvůli ceně, ale hlavně kvůli stylu létání. Nové kompozitové „brusy“ jsou skvělé pro sólová vystoupení, ale pro skupinovou akrobacii, zvlášť tohoto typu, je nalezení vhodného letadla problém.

Ze současného omezeného výběru vhodných typů letadel, nakonec padla volba na typ XA-42. Hledaly se také nové podoby vystoupení. Prvním výsledkem byl vznik Flying Bulls Dua, tvořeného piloty do té doby ve výcviku, pány Stanislavem Čejkou a Janem Rudzinským, které začalo létat samostatný program nejdříve na osvědčených Z-50 LX a po dodání prvních dvou XA-42 právě na těchto strojích.

Král je mrtev, ať žije král!

V únoru letošního roku, při vystoupení na akci Aero India v Bangalore, došlo k mediálně velmi probírané kolizi dvou strojů. Co se vlastně stalo, je stále předmětem vyšetřování. Tím definitivně skončila éra skupiny s letouny Z-50 LX a pro další sezonu je připraven nový team, s novými letadly a především s novým, stále se vyvíjejícím programem.

Stejný název, noví lidé, nová technika a nová filozofie, to vše přináší také nové problémy, protože najít vhodného pilota na „koncovou“ pozici, na slot, není a nebude jednoduché. Stále je přítomen „Tlustého axiom“, že skupina létá, jako by byla jedním letadlem. Piloti musejí mít zažité postupy a reflexy, protože létání ve tvaru je velmi rozdílné od letu sólo a důležitým aspektem je týmový duch, myšlení, potlačující sólové ambice.

Nová parta Flying Bulls má před sebou spoustu práce, na každém vystoupení je vidět pokrok, a přejme jí tedy, ať se vše daří a prolétá se ke světovému věhlasu jako její předchůdci.

Pár slov na závěr – paní Radka Máchová nyní létá s panem Petrem Svobodou u společnosti Pterodactyl Flight jako pilot repliky Fokkeru E III, Jiřího Sallera lze zastihnout v kokpitu stroje Z-37 Čmelák a Jiří Vepřek se naplno věnuje svojí firmě.

Jsem vděčen, že jsem měl a stále mám příležitost být u věcí, které se stanou součástí české letecké historie. Díky a hodně štěstí!