Jak se ale ukazuje, z přítomných letců je na osmou vzhůru jen několik málo jedinců. To jsem mohl ještě přispat, ale hlavně je horko. Ráno a už opravdu. Rosa sice trochu v trávě namáčí boty, ale obloha bez mráčku a praží na hlavu. Na hlavu poněkud zmatenou. Nevím ale z jakého důvodu. Zda z včerejšího ozáření sluncem nebo z aktivit po západu spojených s poznáním nových kamarádů.
Při bezmotorovém létání dostává organismus trochu zabrat. Větřík naštěstí v sobotu pofukuje, i když ne zcela ve směru dráhy. Je v limitech, což je při teplotě kolem 30 °C příjemné. Jakmile si ale zavřeme při předletových úkonech kabinu, teplota uvnitř skokem stoupá. Nemám teploměr, jen cítím ty pramínky potu pod čepicí a letadlo připravené ke vzletu bez pohybu. Co tam ten navijákař tak dlouho dělá?
Sobotní den mám výhodu. Létáme do popoledne, pak všichni v tom horku uvítají pauzu na oběd. Tu jsem nemusel vyhlašovat, program na letišti si ji vyžádal. Téměř na avizovaný čas provádějí nízké průlety dva Gripeny ve skupině. Slavíme 80. výročí provozu letiště Havlíčkův Brod. Jsou tu nejen Gripeny, ale též spousta návštěvníků, letadly, auty, pěšky, na kolech, další se očekávají a taky jsme tu my. S Blaníky, navijákem a tím potem na čelech. Při té pauze se kolegové instruktoři vymezují k činnosti odpolední a já mám konečně trochu času. Nejen na sebe, ale i na kolegy, návštěvníky, nešťastníka, který vylomil při vzletu podvozek na svém ULL, jeho podporu po návštěvě nemocnice, organizování dopravy jiné než letecké, broušení nožů ve společné kuchyni. Jsem moc rád, že v odpoledních teplotách nemusím zavírat tu kabinu…
No a je neděle. Pár kolegů včas na přípravě, ostatní v nedohlednu. Tak snídáme a čekáme, kdo se ještě chtivý létání objeví a odkud.
Ten večer, kdy vrcholilo společenské setkání přítomných, se mi trošku nevyplatil. Když už jsem se chystal k zasloužilému spánku, přišel ke stolu s dopitým druhým pivem nějaký člověk s podnosem plným jakési tekutiny a ptal se mne, zda si může přisednout vedle legendy. Nerozuměl jsem mu a nebylo to jen jeho slovenštinou. Místa bylo dost a při ohlížení přes rameno jsem nikoho legendárního neviděl. Tak pravím k té slovenštině, že se posunu… Jenže on to myslel vážně a trval na pozření té borovičky. Po odmítnutí se zatvářil jako nejhorší nepřítel. Nejsem srab, i když vím, že to nemám pít a že mám strávit osm hodin na lůžku. Tak alespoň posouvám tělo do polohy ležící, ne na lůžku, na židli, a poslouchám toho člověka při borovičce. Byl tu od rána a sledoval naše konání v plachtařském výcviku, pak mne poznal a tak nalil tu borovičku. Večer se protáhl, bylo to skvělé povídání, spát unikám po půlnoci a nařizuji ten budík.
Mám nového kamaráda. A ze zahraničí.
Jenže to horké ráno musím kamarádit i s těmi našimi posluchači ve výcviku. Tak čekáme, kdo se ještě objeví. No, přišlo jich dost.
Hledám mezi kolegy instruktory zastání. Jenže jeden z nich analyzuje počasí a předpovídá lať. Druhý váhá a svoluje k výcvikové spolupráci. Třetí sladce spí? Připouštím pozemní výpomoc do probuzení.
Jenže, naviják nakonec postaven, kolegové zájemci připraveni, i když na nich vidím to včerejší přepálení sluneční, lana dovezena, tak se vážu do kabiny, nejdříve s pilotem zkušeným, abych vyzkoušel, jak jsem na tom.
Detektor promile vykazuje nulu. Pocity však podobné, jako kdybych nesměl letět. Hodnoty na nule, ale pocity na maximu. To přece nedám, to musím ještě chvíli přispat. Ale jsem tu přece pro ně.
Dám to. Letíme simulaci mimořádného případu, stíhám, vím, jsem před letadlem a kolegou, přistáváme v simulované nouzi jako do peřin a myslím si, že jsem OK.
Druhý vzlet, s pokročilejším žáčkem, mimořádný případ nějak nepřišel, přichází odpovědnost, má rozpočet dlouhý, a moc. Beru si řízení, s vědomím, že na to mám, ale nedaří se. Skluzujeme, vyrovnáváme, ale mou rukou moc vysoko. Letadlo tichne, jsme tak v 10 metrech, tak klapky zavřít, nad zemí se vyrovnáme, klapky zase ven, dosedáme. Stojíme. No, nestálo to za nic. Oprava vadného přistání, úloha 5. Někdy jsem ji odlétal, dnes přivodil. A pak jen ten údiv. Nespal jsem, borovička trochu byla, vstával jsem a teď máme výsledek. Vystupuji a nechci dále létat.
Instruktor aktivista je ten, kdo může říci, že se mu nechce. Instruktor profesionál je ten, kdo musí, i když se mu nechce. Já jsem jen poloprofesionál, tak sice nemohu říci, že se mi nechce, ale trochu mlžit mohu. Třeba, když fouká z boku nebo tak nějak. Jenže, dnes jako na potvoru vítr v ose a v limitech. To neukecám. Budu muset letět a tentokrát je to v rámci přeškolení na nový typ, našeho nadějného absolventa, vyhledávání a ustřeďování termických proudů, ve dvojím, tedy s instruktorem, a jak se tak zase ohlížím, žádný jiný tady není.
Přístroje, vyvážení, klapky, kabina… Zase ten pocit opilosti, která ale není, zase to dusno po uzavření kabiny, zase ty krůpěje potu všude a zase letíme. Kolega se snaží a jde mu to. Jsem jen trochu nejistý, ale po vypnutí navazujeme do slibného stoupání a já najednou mohu radit, občas hrábnout do řízení a to čím déle, tím méně. Letí hezky. Jen ta má hlava nějak pobolívá. Mám na hlavě čepici a na očích sluneční brýle. Spouští se mi rýma a praská v uších. Už vím, je to ta nemoc z tepla.
Jenže, z kokpitu neuteču. Musíme letět dál. Létáme dvě hodiny. Ustojím to, jen hlava bolí a bolí. Konečně usuzuje kolega, že jdeme do okruhu. Ani netuší, jak jsem rád. Zařadí se, mám ještě dost času na ohledávání vlastního stavu. Bdím, zbytečně, od polohy na úrovni T do ukončení výběhu. Vystupujeme, tlačíme éro domů a je mi mizerně.
Jeden z kolegů instruktorů, ten, co spinkal, když mne vidí, nabízí kávu. To asi potřebuji, to by mohlo dát zase trochu energie. Tak nechávám éro v péči kolegy ve výcviku a saji ten nektar. Opravdu to do deseti minut pomáhá. Uklízíme.
Jiný z kolegů volá, že je potřeba ještě jeden start na nácvik vývrtek a dalších alotrií. Jdeme na to…
Jiný den, horko vzrostlo, ale my jsme si ještě úplně nezvykli. Je třeba létat i naviják. Jenže když teploměr umístěný ve stínu ukazuje 37, my se plahočíme od stínu ke stínu, tehdy naviják už zcela jednoznačně odmítám. Nápad ale kolegové celkem logicky předkládají. Vstaneme hodinu před východem slunce a s rozbřeskem zahájíme.
V tyto dny nalézám kolegu instruktora v poledne na jediném volném kavalci v kuchyňce. Měl tu výhodu, že usnul ihned, když si to dovolil, a ne na dlouho. Já takhle ale fungovat neumím. Usínám a probouzím se dlouho…
Tak, co s tím budeme dělat? No, řešení je mnoho. Nebudeme létat. Budeme létat, jen bez nemoci z ozáření, střízliví (to jsme ostatně vždy), bez alergie, rýmičky a řádně odpočati. Kdo ale rozhodne, že už nemůžeme? My? Svědomí. S tím jsem si zcela jist. Jen a jen osobní svědomí.
Další týden horkých dní. Úspěchy. Čtyři stříbňáci (splnili podmínky FAI D), první samostatné přelety, přeškolení na nové typy. Chodím mezi nimi a stále ještě neposlouchám hlas vlastního těla. Ráno naviják, pak do termiky, večer dvě piva, na dva dny domů, abych se nestal bezdomovcem, zase naviják… Devět letových dní za námi. Začínám ale pozorovat všeobecný útlum až apatii. Start s podocasenkou s VSO, smělé až smělejší plány zkušených sportovců, prodlužování společných večerů. Až jednoho dne, vystupuji po pěti letech ze zapůjčené ASK 21 a vím, že mám dost.
Odepisuji se z provozu, ukládám roztroušené potřeby do auta a vyrážím k domovu. Na první křižovatce v Brodu však přichází nevolnost. Zapínám klimatizaci a ten pocit odeznívá až do Kolína. Večer 37,6, spím snad 10 hodin. Druhý den ve stínu paneláku, 37,4, jsem mátoha. Třetí den slibuji přítomnost na letišti, ale ráno za rozbřesku, zimnice. Nejedu nikam. Jenže, kolegové úpí, že je počasí.
Nějak se provoz zajistí, ale ty následky. Přiznávají se, že v těch vedrech ukládali odpoledne letadla nezvykle dlouho. Jsou už totálně vyčerpáni a ochlazení po studené frontě vítají, stejně jako já.
Tak někdo ještě může a někdo už ne. Čím se ale ta hranice liší? Věkem, odpovědností a mírou zaujetí. Já však dnes vím, že když se mi pro nějaký důvod už letět nechce, letět nemám. A to je pro kolegy ve výcviku nepochopitelné do té doby, než si podobnou otázku nakonec budou muset položit sami. Když mne kdokoli přemlouvá, abych letěl, a mně se to nelíbí, už dnes a po tolika letech nepoletím. Před deseti a více lety bych asi letěl. Ale dnes už vím, proč ne, a je mi jedno, co si o mě nakonec adept pilota myslí. Pochopí to sami, časem.
Možná nebudu mít o kamaráda více, najdu si je na Slovensku, ale zcela jistě budu toho aktivistu potkávat ještě zítra, pozítří a jindy. Nebudu muset vymazávat jeho telefon ze seznamu v mobilu. A o tom to přece je.
