Úprk za bílou kombinézou
O co jde? Těch forem a krajových zvyklostí je mnoho. Já mohu popsat jen ty, u kterých jsem byl přítomen, a ty, které jsem pocítil na vlastní kůži. Kladným zjištěním – po 40 letech létání – je skutečnost, že nikdy nikomu nebylo ublíženo a na nikom to nezanechalo neodstranitelné následky. Jen ten folklór umocnil již dost intenzivní pocit z vykonaného letu a tím se stejně jako seznamovák, první sólo, pětihodinovka nebo jiný letecký předěl natrvalo uložil do letcovy paměti. Uložil a při příležitosti úspěchu jiného kolegy vystoupil do vzpomínek a přenesl jej na toho nového s tím, že i on, stejně jako my, si na něj v budoucnu vzpomene.
Na jednom nejmenovaném letišti, kam jsme byli dočasně odstěhováni pro nějaké zemní úpravy toho našeho, se vyskytovala zároveň s námi i skupinka vojenských zkušebních parašutistů. Měli s sebou vojenský vrtulník, dále zeleného Gaza 69, majora, posádku vrtulníku a spoustu nějakých předmětů, které uvazovali na padáky a shazovali dolů. Když bylo všechno v pořádku, uvázali se k nově vyvíjeným záchranným prostředkům ti odvážní vojáci a vrhli se z vrtulníku k zemi sami. Pak to nějak vyhodnocovali, hlavně po večerech v klubovně u krbu, kde jsme s nimi byli nuceni prostor sdílet. Byli to prima parťáci. Jen s nimi nebylo zdravé zápasit, závodit a popíjet nebo létat. V těchto disciplinách byli nepřekonatelní.
Jednou, v závěru letového dne, jim kdosi neprozřetelně prozradil, že máme několik nových sólistů a jednoho pilota hotového. Velící major se nad tím zamyslel a po uklizení letadel přišel se svými kumpány na poletový rozbor. Když byl rozbor u konce, do kumpánů vjel nový život. Postupně odchytávali všechny přítomné, nevěděli totiž, kteří jsou sólisté a kdo je ten přezkoušený, a aby to někomu nepřišlo líto, každého z nás po polapení svrhli do napuštěné požární nádrže. Pak mu poskytli pomocnou ruku při šplhání ven. Tím ale, že byl opět uchopen, byl přehnut přes přinesenou židli a na mokré svršky byl naplacato přetáhnut asi dvoumetrovým hoblovaným prknem se slovy: „Křtíme tě!“
No a jak ten nebožák, ochrnutý na hýžďové svalstvo, vstával, již měli druhého, pak dalšího a dalšího. Odpor, únik, schování? Nefungovalo. Měli obrovskou převahu. My, tehdy mladí, jsme postupně přestávali chodit, ale folklórní slavnost měla tak úžasný spád, že jsme se chechtali jako pominutí. Navíc se ti suší stávali pomocníky těch silnějších. Dočasně. Ti mokří zase dočasně nemohli posedět.
Jeden, již tehdy vážený instruktor, často nosící sněhobílou kombinézu, však naši radost nesdílel. Nejspíše měl již své zkušenosti. Držel se hodně daleko, kroutil hlavou, a když byl posledním suchým, rozvášnění parašutisté si ho všimli. Ani se nesnažili být nenápadní. Začalo úžasné pronásledování bílé kombinézy, která po krátkém kličkování vyrazila směrem na sever na volnou letištní plochu. Za ním rojnice namakaných chlapů. V podvečerním klidu, kdy bylo slyšet jen skřivánky, jsme poslouchali ten dupot. Instruktorovi jsme polapení přáli, ale zase na druhou stranu byl jediným, kdo se do boje vrhl. Tak jsme mu i fandili. Letištní plocha je velká.
Pronásledovaný již směr neměnil a vzdálenost mezi ním a rojnicí se neustále zkracovala. Už ho téměř měli, na konci plochy, ale on přesně věděl, co dělá. Vběhl do vzrostlé kukuřice. Ta se jen lehce zavlnila. Když do ní vnikli pronásledovatelé, vlnila se hodně. A dlouho. Očekávali jsme vynášení bílého muže z porostu, ale kupodivu k němu nedošlo. Buď jim něco slíbil, nebo ho opravdu nenašli. Vzhledem k tomu, že se nám pan instruktor zjevil až druhý den ráno, věřím spíše té druhé možnosti.
Spěchat se nevyplácí
Večer nás major pozval na posezení ke krbu, kdy my jsme spíše postávali. Vojáci měli dnes dost volných židlí a u rezavého moku jsme společně probírali slasti a strasti leteckého řemesla. Tam vznikl nápad, že jsme ještě neletěli tím vrtulníkem. Nápad přednesený pozdě v noci souhlasně mručícímu majorovi sice neslyšel polohluchý podplukovník, kapitán vrtulníku, ale to se večer neřešilo.
Zabublání leteckého motoru a zakouření z výfuků spolehlivě vyhnalo většinu plachtařů ze spacáků. Vojsko chystá zálet počasí. No a jak byly ty dveře vrtulníku otevřené, postupně polykaly dobíhající leteckou mládež. Z okénka se vyklonil ten podplukovník a další dav zarazil s děsem v očích jednoznačným gestem. Zrovna těsně přede mnou. No a já tak moc chtěl letět…
Vrtulník začal zvyšovat otáčky a to jsme museli pryč. Pak asi v metru zavisel a začal se otáčet do volného směru. Jenže, za tou hlučící a smrdící strojovnou stála osamělá jabloň. A právě ta přišla zrána o jednu ze svých větví.
Jak myslíte, že to pokračovalo? Po tvrdém dopadu stroje z výšky asi jednoho metru se z těch už zase otevřených dveří vypotácel dav těch rychlejších. Jiní byli ale barvou. Jejich tváře měly stejný odstín, jako zelený vrtulník. Mysleli jsme si, že tím jsme za včerejšek vyrovnáni.
Po poradě hluchého pilota s velitelem týmu vyslal major vozidlo Gaz kamsi do skladu náhradních dílů a stroj zase brzy vzlétl.
Myslím, že se na to přišlo až v následné revizi vrtulníku, a netuším, jaké dopady to mělo na naše nové kamarády. Jen si pamatuji, že spěchat se vždycky nevyplácí.
Padesát odstínů folklóru
Folklorní modifikace na letištích, kde není požární nádrž, bývají různé. U nás je to nejčastěji žebřík, na který je oběť připoutána, otočena hlavou dolů a dav se realizuje hadicí s vodou, někdy pomazáním zbytky ze společné chladničky. Když se špinavý oslavenec odpoutá, zpravidla chce svým trýznitelům něco vrátit a začíná podobná honička, jako na bílou kombinézu. Mimochodem, požární nádrž občas zamrzne, což trýznitelé zcela ignorují, nebo v ní bývá málo vody, což jim ale rovněž nevadí. Není ale zcela dobré odletět sólo v zimních měsících. Osobní vzpomínku mám na pětihodinovku. Půl hodiny pumpování studené vody ze studny letiště Vlašim na rozpálený organismus bylo v horkém letním dni relativně příjemné…
O zvláštní modifikaci mi vyprávěli přátelé ze zahraničí. Na jednom slovenském letišti vyhledávají pro podobné příležitosti správně mazlavý trus domácích zvířat, pasoucích se na pažitu letiště. Dokonce ho nechávají vyhledávat i nic netušícího oslavence. Když zvolá „mám ho“, následuje jeho protažení tím nadělením.
Někde se zase pomazání odehrává použitým vyjetým olejem z leteckých motorů nebo navijáku. Proto zpravidla končí radovánky slovy: „Jdi se umýt, špinavý k večeři nepůjdeš…“
Nikdo tím nic špatného nemyslí a všichni to vědí. Dávají tak kamarádovi najevo, že ho vlastně mají docela rádi. Jak ale šel čas a folklór občas nabíral brutality, začal jsem mít obavy, aby se přece jenom někomu něco nestalo. Jedním z takových kousků bývalo svržení oslavence do trativodné jímky bez vody, zaklopení kanálovým víkem a zatížení kolem traktoru. Pak byl napospas trýznitelům a bylo možné ho polévat čímkoli a beztrestně. Pak všichni utekli a poslední odjel traktorem. No a právě v té době jsme podobné brutality zatrhli. Používáme jen metody humánní a přítomní instruktoři na to dohlíží. Už ale i víme, jako bílá kombinéza, že se máme držet stranou.
Tak zase jednou, když přivazovali našeho žáčka po seznamováku na žebřík, odcházím do bezpečné vzdálenosti na parkoviště. Chlapec je na žebříku, který právě vztyčují a opírají o stěnu garáže. Tentokrát hlavou nahoru. Pouštějí hadicí vodu a zdá se, že je všechno v normě. Když se za mnou ozývá ženský vyděšený hlas. Průšvih, pro budoucího nezletilého pilota si přijeli rodiče. Oba mne znají a k lamentaci maminky se přidává téměř výhružně i otec. Spouštím vodopád slov o folklóru a s přibývajícími kubíky vody na chlapcovi se daří zákonné zástupce trochu uklidnit. Když se ale přiblížíme, stále v bezpečné vzdálenosti, aby též nenamokli, klade maminka otázku: „Nemohou ho škrtit ty provazy?“
Na mysli má to, že postavička, které povolili sundání bot, visí na těch poutech za ruce a nohy několik centimetrů nad zemí. Když už se zase začínám potit, podkládá mu kolega Erik bosou nohu cihlou. „Vidíte, že se o něho starají jako o vlastního.“
Pokud se vám podaří zastihnout aeroklubáky při podobné folklórní události, vzpomeňte si prosím na bílou kombinézu a doufejte, že to někdo zpovzdálí hlídá.
