30 let Virginu – 1. část

Ve třech se to lépe táhne…

U vzniku společnosti, jejíž celý obchodní název zní Virgin Atantic Airways, stáli původně Randolph Fields a Alan Hellary, bývalý šéfpilot Laker Airways. Oba spojovala myšlenka vzniku přímé linky mezi Londýnem a Falklandskými ostrovy, kde právě končila krátká argentinsko-britská válka. Avšak poté, co zjistili, jakými nedostatky trpí přistávací dráha letiště v Port Stanley a jak dlouho by trvala její oprava, plán změnili.

V jejich hledáčku se octila atraktivní trasa mezi Londýnem a New Yorkem. Prvotní pokusy o založení společnosti, která by spojovala obě města, nebyly zejména díky sílící konkurenci úspěšné. Fields i Hellary si pomalu uvědomovali fakt, že sami se neprosadí. Obrátili se proto s nabídkou obchodního partnerství na Richarda Bransona, který v té době stál v čele Virgin Records. Tehdy dvaatřicetiletý businessman s nabídkou souhlasil a stal se součástí týmu. Původně zamýšlený název společnosti – British Atlantic – se však na Bransonův popud změnil na Virgin Atlantic, čímž tato značka dostala nový rozměr.

Foto Virgin.com

V důsledku rozdílného pohledu na provoz společnosti se však krátce poté mezi ním a Fieldsem objevily první spory. Ty nakonec vyvrcholily ve Fieldsův odchod z firmy poté, co se s Bransonem dohodl na prodeji svého podílu a dalším finančním vyrovnání.

Velkolepá cesta vzhůru

Nově vznikající letecká společnosti Virgin Atlantic obdržela povolení pro provozování linky mezi londýnským Gatwickem a newyorským Newarkem v průběhu března 1986. 14. června byl pak představen první letoun v barvách aerolinek. Stal se jím oblíbený model Boeing 747 verze -287B z roku 1976, který předtím působil například u jihoamerických Aerolíneas Argentinas. Nosil nejen zajímavou registraci G-VIRG, ale také název „Maiden Voyager“ a pro společnost od té doby charakteristický nápis „Virgin“ na trupu.

První obchodní let vykonal na zmíněné trase mezi Londýnem a New Yorkem 22. června 1984, a protože byl Branson prozíravý, stala se z celé akce show. Na palubu pozval mnoho známých osobností, mezi nimiž nechyběli herci, hudebníci, novináři, sportovci nebo dokonce politici.

Od slavnostního zahájení provozu uběhlo 30 let / Foto Wikimedia.org

Počátky sporů s BA

Od okamžiku prvního letu začala společnost pomalu expandovat, do letecké dopravy vnesla celou řadu inovativních prvků (podrobněji se tomu budeme věnovat v druhé části článku) a probudila k aktivitě také jiné aerolinky. Již v následujícím roce rozšířila portfolio svých služeb o nákladní přepravu (společnost Virgin Cargo) a prostřednictvím dceřiné společnosti Virgin Holidays začala svým zákazníkům nabízet i dovolenkové balíčky. Zajímavostí z této doby je, že aerolinky krátce také obsluhovaly linku mezi Gatwick a Maastrichtem a Lutonem a Dublinem, kde využívaly pronajaté letouny BAC 1-11s, Vickers Viscount nebo Boeing 727 (v provozu u společnosti Club Air).

Avšak vzhledem k tomu, že se společnost zaměřila především na dálkové lety, musela od počátku čelit také tvrdé konkurenci již zavedených British Airways. I přesto se její síť destinací do konce 80. let rozrostla o Miami (1986), Orlando (1988, charterové lety) a Tokio. Zvýšil se také počet letounů, které byly ve flotile zastoupeny zatím výhradně typem Boeing 747-200. Do konce desetiletí jich pod hlavičkou Virgin Atlantic létalo již šest.

Foto Wikipedia.org

Nadcházející 90. léta se v případě Virginu nesla v podobném duchu jako předešlé období. Avšak také v jejich případě se negativně projevila válka v Perském zálivu a všeobecné obavy lidí z cestování. Společnost se musela pár let po svém vzniku vyrovnávat s finančními problémy. I přesto zažily aerolinky v tomto období dva přelomové body, jejichž rozměr se projevil později.

Ten první se udál v roce 1992, kdy Richard Branson prodal společnost Virgin Records a zároveň navýšil kapitál v dopravci. Druhá událost byla pro budoucnost společnosti snad ještě zásadnější. V roce 1991 získaly Virgin Atlantic konečně povolení k provozování svých letů z největšího londýnského letiště Heahtrow, které se posléze stalo jejich druhou základnou. Došlo k tomu poté, co britská vláda zrušila tzv. London Air Traffic Distribution Rules. Mnozí mohli nabýt dojmu, že britští představitelé ve snaze oživit leteckou dopravu protežují Virgin Atlantic na úkor British Airways. Toto zdání navíc prohloubili ještě dalšími kroky. Cíl těchto snah však byl jasný. Vytvoření konkurenčního prostředí za účelem zlepšení nabídky dopravců a zvýšení poptávky po přepravě vzduchem v nejisté době.

Je jasné, že toto počínání nepřijali v British Airways s otevřenou náručí a vzniklé spory tak vyvrcholily až u soudu. Britský národní dopravce jej prohrál a byl nucen zaplatit vysokou částku za poškození jména společnosti Virgin Atlantic.

Kam s britskou vlajkou

I když by se mohlo zdát, že po skončení soudního procesu by spory mohly ustat, opak byl pravdou. Ještě v 90. letech začalo druhé kolo soupeřivých kampaní, které proti sobě obě společnosti vedly. V reakci na plány propojení British Airways a American Airlines nechalo vedení Virgin Atlantic na některá svá letadla přidat nápis „No Way BA/AA“. Do jisté míry lze říci, že kampaň byla úspěšná, protože ke spojení British Airways a American Airlines skutečně nikdy nedošlo, i přesto, že obě společnosti spolu dnes úzce spolupracují.

Letečtí nadšenci si jistě vzpomenou také na rok 1997, kdy se na nebi začala objevovat letadla British Airways, která na svislé ocasní ploše již neměla tradiční stylizované barvy britské vlajky, ale tzv. ethnic livery v mnoha různých provedeních. I přesto, že byla tato změna provedena v dobré víře, v konzervativní Británii se nesetkala s porozuměním.

A právě v této době, kdy byla veřejnost do jisté míry negativně naladěna vůči národním aerolinkám, rozhodli se zaútočit manažeři Virgin Atlantic. Na letounech s nápisem Virgin se nově začala na několika místech objevovat britská vlajka (např. na wingletech anebo pod pilotní kabinou). Bransonova společnost se navíc začala troufale označovat jako britský vlajkový dopravce. Spor po několika letech utichl a British Airways se nakonec vrátily ke konzervativnějšímu livery, které používají i dnes. Avšak britská vlajka na strojích Virgin Atlantic zůstala dále.

Občasné spory mezi oběma společnostmi pokračují v rámci konkurenčního boje pochopitelně dodnes.

Foto Smh.com.au

Lady Penelope, Lady in Red…

Od 90. let začala trup každého stroje společnosti nově zdobit také „Flying lady“. Spolu s různými jmény, které každý letoun dostával, se tak z každého z nich stal „originál“.

Pokud jde o rozvoj sítě linek Virgin Atlantic, společnost se snažila nezaostat za konkurencí. Otevřela například nová spojení z Londýna do Los Angeles (1990), Bostonu (1991), Atén (1993), San Francisca či Hong Kongu (1994). Ve spolupráci s aerolinkami CityJet pak i krátkou linku spojující londýnské letiště City s irskou metropolí Dublinem (1994) a později Bruselem (1995).

Rozšíření se dočkala také nabídka letů z letišť mimo britskou metropoli. Například od roku 1995 mohli cestující využívat nové přímé spojení mezi Manchesterem a Orlandem. V červnu 1997 se v síti destinací objevil Johanesburg, následující rok ostrov Svaté Lucie a Barbados a konečně v roce 1999 také Chicago nebo Šanghaj. Na některých již obsluhovaných destinací došlo k navýšení počtu frekvencí spojení.

Manažeři aerolinek rozhodně nezaháleli ani v případě získávání nových akvizic do letadlového parku. Kromě dalších strojů Boeing 747-200, se v barvách představil také větší Boeing 747-400 (první nesl registraci G-VFAB a jméno Lady Penelope). Jistou revoluci pak znamenalo v roce 1993 pořízení prvního velkého Airbusu, typu A340-300 (reg. G-VBUS, název Lady In Red). Navíc se spolu s rozvojem kratších linek se ve flotile začala objevovat také menší jednouličkové letouny rodiny Airbus A320. Pod hlavičkou Virgin Atlantic tehdy létal krátce také Boeing 767.

Foto Keadworks.com

Žádaná spolupráce

Zatímco se dobrodruh Branson pouštěl do zdolávání mnoha rekordů v adrenalinových disciplínách, jeho aerolinky začaly v průběhu 90. let navazovat spolupráci s ostatními dopravci. Přelomovým se v tomto ohledu ukázal být rok 1995, kdy byla postupně navázána úzká marketingová kooperace s Malaysian Airlines a Delta Airlines. Navíc pozdější dohody se jmenovanou asijskou společností vedly k uzavření desetiletého partnerství, které bylo rozšířeno i o australské Ansett Australia Airlines. Mimo jiné začaly Virgin Atlantic vzájemně sdílet své kódy na letech s aerolinkami British Midland, Continental Airlines a od roku 1999 také s Air India.

K velmi důležité události došlo v prosinci 1999, kdy Richard Branson prodal 49% podíl ve společnosti aerolinkám Singapore Airlines. Hodnota kontraktu byla dle internetových stránek dopravce více než 600 milionů liber. Od toho okamžiku se až do prosince 2012 ve vlastnické struktuře mnoho nezměnilo. Situace se obrátila poté, co dvě konkurenční společnosti, American Airlines a British Airways, oznámily navázání velmi úzké spolupráci. To představovalo pro Virgin Atlantic na transatlantickém trhu velké ohrožení. Richard Branson a jeho tým tedy začal zvažovat různé varianty reakce. Dokonce se údajně objevily možnosti na zahájení kooperace s Etihad Airways. Nakonec však do Virgin Atlantic majetkově vstoupily americké Delta Air Lines, které od singapurského dopravce odkoupily celý jeho podíl. Po nutných schvalovacích procesech ze strany amerických i unijních úřadů byl celá transakce ve výši 224 milionů liber úspěšně zakončena v červnu loňského roku a poměr sil na transatlantickém trhu se tak opět vyrovnal.

Do nového tisíciletí s Concordy?

Ještě předtím, než teroristické útoky z 11. září 2001 na dlouhou dobu poznamenaly celý letecký průmysl, rozšířily Virgin Atlantic počet svých destinací o Las Vegas, Toronto a Lagos. Zároveň projevily zájem o připravovanou novinku – Airbus A380. Avšak dopady zmíněné tragédie plány na další růst na určitou dobu změnily. Došlo dokonce k zastavení letů na linkách do Chicaga, Atén a Toronta.

Virgin Atlantic se však se složitým obdobím vyrovnaly oproti jiným dopravcům vcelku rychle. Již v roce 2002 se v jejich nabídce nově objevily exotické destinace Grenada, Tobago či Port Hacourt. Dopravce se stal také prvním provozovatelem nejdelší verze Airbus A340, varianty -600. První stroj (reg. G-VSHY) Virgin převzal v rámci Farnborough International Airshow v červenci 2002. Jak bylo zvykem, Branson se z pohledu marketingu snažil z akce vytěžit maximum. Nový letoun byl tak za účasti německé modelky Claudie Schifferové pokřtěn „Claudia Nine“. Na svou první komerční cestu se posléze vydal do New Yorku.

Foto Virgin.com

Zájem odborné veřejnosti a vzrušení v rámci celé Velké Británie způsobilo v roce 2003 Bransonovo prohlášení, ve kterém projevil zájem zakoupit celou flotilu legendárních strojů Concorde společnosti British Airways. Po tragické události v roce 2000 se totiž jejich provoz nejevil jako rentabilní a jak British Airways, tak i Air France rozhodly o brzkém stažení krásných strojů z provozu. Bohužel, Richard Branson žádný z nich nezískal a život strojům neprodloužil. Můžeme se pouze domnívat, zda v tomto případě šlo o skutečný Bransonův zájem o nadčasové letouny či o zajímavý marketingový tah.

V letech následujících docházelo spíše než k otevírání nových linek, ke stabilizaci těch stávajících a navyšování počtu frekvencí. Určitou výjimku však tvořilo zahájení letů na prestižní trati, která nově prodlužovala linku z Velké Británie přes Hong Kong až do australského Sydney. Již v roce 2005 se však aerolinky vrátily k trendu zvyšování počtu destinací.

Od roku 2009 se mezi destinacemi nabízenými z Velké Británie objevily také Portoriko, Accra (2010) či Vancouver a Bombaj (2012). Zároveň se Branson v rámci projektu Virgin Atlantic Littler Red opět zaměřil na krátké lety spojující některá města ve Velké Británii (více se o této společnosti dozvíte v druhé části článku).

V rámci modernizace své flotily oznámilo vedení společnosti v dubnu 2007 objednávku 16 letounů Boeing 787-9 Dreamliner, s opcí na osm dalších (na dalších 20 zakoupila společnost práva). V té době šlo o největší objednávku tohoto typu v Evropě a vůbec první objednávku „sedm-osm-sedmičky“ v rámci Velké Británie. Předpokládá se, že nové letouny by se poprvé měly ve flotile Virgin Atlantic objevit v září letošního roku. Podle nedávného prohlášení navíc společnost projevila chuť koupit také nejdelší verzi Dreamlinera, verzi Boeing 787-10. Zájem naopak opadl o „třistaosmdesátku“ a dnes není vůbec jisté, zda se objednaná šestice v barvách aerolinek Richarda Bransona vůbec někdy představí.

Tomu, jaké inovace přinesla společnost Virgin Atlantic do letecké dopravy, co vše zahrnuje značka „Virgin“ v rámci oboru nebo v jaké kondici jsou tyto ambiciózní aerolinky ve svých třiceti letech, bude věnováno příští pokračování článku.