Jsou však věci, které chozením po zemi nedostanete. Létání je širokou veřejností díky spotům v televizi považováno za smrtelně nebezpečný sport. Pětadevadesát procent kamarádů se mě ptá: ,, … a co když spadneš?…" , vždy mě donutí k shovívavému úsměvu. Odpovídám jim protiotázkou, co se stane až zítra vyjdou z domu a na přechodu je na svém předním skle zvěční autobus.
Ne že by létání nebylo rizikové, ale pokud je člověk dobře vycvičen, nemá strach, a má hodně a hodně respektu, je riziko smrtelného zranění minimální.
|
|
Strach je pro pilota jako jed, v důležité chvíli ho paralyzuje a znemožní mu vzniklou krizi řešit, respektem krizovkám předcházíme. Nebezpečí, že nás někdo ,,sundá" se nedá vyloučit, ale jelikož se pohybujeme v třírozměrném prostoru, je pravděpodobnost střetu snížena, ale pozornost je na místě.
Také možnost, že se potkáte s alkoholem omráčeným letcem není tak velká jako na silnici.
Zabít zde může špatný odhad, nesprávné rozhodnutí či přecenění schopností pilota. To jsou ale faktory, které kromě několika pilotů ve vzduchu zabíjejí ročně stovky či tisíce lidí na zemi. Chlapci jezdící na silných motorkách občas zavítají i na letiště. Přesto, že se nebojí kličkovat mezi auty 300 km/h, při nástupu do motorové mašiny jejich tváře prozrazují skrývané napětí či dokonce strach. V průběhu psaní tohoto článku se můj kamarád, nadšený paraglidista vyboural v autě a přišel o jednu ledvinu.
Tato událost mě utvrdila v přesvědčení, že na zemi by jsme se měli bát víc, než vevzduchu a to hlavně těch ostatních a své vlastní blbosti.
Létání je ale hlavně o tom, že člověk dělá s partou stejně postižených lidí něco, co naplňuje všechny jeho potřeby. Není nad to sednout si po vydařeném letovém dni u piva a dlouhé hodiny vyprávět jaký to dneska bylo ve stoupácích super, jak jsem byl na tom přeletu dobrej a že to pole je jen dílem vzácné náhody.
Piloty spojuje nejen létání, ale i jejich styl života.
Ať je to podnikatel z Prahy s Discusem nebo studentík z Horního Vidlákova s Blatníkem, oba točí jednu a tutéž termiku, oba se perou s přírodou a oba nechtějí sednout mimo letiště. Tady neexistují vrstvy, kasty nebo třídy, tady je jen člověk a vzduch. Když navíc letíš sólo, široko daleko nikdo, kolem jenom mraky, prožíváš zvláštní pocit samoty, izolace nebo tak něco.
|
|
Při pětihodinovce mi z toho málem ,,ruplo v kouli", v životě jsem se necítil tak sám.
Po přistání mi došlo, že jsem vydržel pět hodin ve vzduchu jen pomocí vlastního umu a že tam na zadním sedadle neseděl instruktor a neradil. Byl to ten nejhezčí pocit, který jsem zažil. Vážně jsem ale pochyboval o svém psychickém zdraví, neboť od té doby komentuji kroužení ve stoupáku nahlas a to ještě tak podivně, že to sem ani nebudu psát.
Věnuji se pouze bezmotorovému létání, takže neznám pocit pohody se zapnutým motorem. Občas, když to nenosí a marně hledám stoupák, si říkám, proč jsem se radši nedal na šachy. Když ale stoupám v krásném třímetru, říkám si naopak, že ani nic jiného dělat nechci. Je to jako v té písní …jednou jsi dole, jednou nahoře.
Pocit dobře vykonané práce je nejlepší odměnou. Ačkoli je to sport docela namáhavý, jde o perfektní relax.
Nevýhodou je, že v zimě sedím na zadku a jen občas provětrám perutě krátkým, ale drahým aerovlekem. To pak čekám na jaro jako na spásu, toužím po sluníčku a kumulech, dokonce se mi o tom občas i zdá. Ale proč si kazit náladu zimou, teď je přece léto a hlavní plachtařská sezóna. Nezbývá než létat, vysoko, daleko a co nejrychleji.
Letu zdar a plachtění zvláště!
