Proto pro těžce zkoušené muže britského Bombard Command znamenal jakýkoliv úspěch důležitou morální vzpruhu. Stal se jím i jeden z nejproslulejších náletů války, operace Chastise, která se uskutečnila 17. května 1943. 19 Lancasterů bylo speciálně upraveno pro nesení revolučního vynálezu Barnese Wallise – „skákavé“ válcové rotační pumy o hmotnosti 4 200 kg, které byly zkonstruovány pro protržení německých přehrad. Bombardovací velitelství RAF se dalo přesvědčit výsledky zkoušek, že tyto bomby by mohly zničit tři přehrady v Německu. Bylo jim jasné, že výsledná záplava by na delší dobu ochromila průmysl a dopravu Německa v údolí Rýna, a proto velitel A. Harris vydal rozkaz k útoku.
Po Hamburgu Berlín
Lancastery, speciálně odlehčené o pancéřování, horní střeleckou věž i vrata pumovnice, v rámci nově vytvořené 617. squadrony RAF v noci náletem ve výšce nepřesahující 20 metrů nad hladinou vypustily stokrát nacvičovaným shozem rotační pumy a podařilo se jim protrhnout přehrady na řekách Möhne a Eder. Účinky tohoto útoku byly devastující, i když nebylo dosaženo takové úrovně poškození Porýní, ve kterou se doufalo. Nálet však též symbolizoval ducha britského odhodlání, a naprosto nepochybně tím byla prokázána všestrannost Lancasteru.
Zničená hráz na řece Eder
Rozměrná pumovnice Lancasteru umožňovala dopravovat nad cíle v Německu různé typy pum a jejich kombinací. Jedna z nejničivějších byla kombinace pumy vážící 8 000 liber (cca 3,6 tun) a šesti běžných pum o váze 500 liber. Na jaře a v létě roku 1943 bylo na podniky německého průmyslu takto svrženo na 60 000 tun pum.
V červenci 1943 obrátilo Bomber Command RAF svou pozornost na Hamburg. Během deset nocí trvajícího období byly zorganizovány čtyři hromadné nálety a při každém z nich bylo použito kromě jiných typů bombardérů i více než 300 Lancasterů. Nálety měly za následek ohnivou smršť, která zachvátila rozsáhlé oblasti města a při které hořel podle svědků doslova i kámen.
Povzbuzen úspěchem se Harris rozhodl následně zaútočit stejným způsobem i na hlavní město Německa, Berlín. Churchill osobně tento plán schválil a bitva o Berlín mohla začít.
Berlín se ale výrazně lišil od ostatních cílů Bomber Command RAF a britští plánovači k tomu poněkud nedůsledně nepřihlédli. Berlín se totiž rozkládal na mnohem větším území než Hamburg, a proto bylo těžší útoky na něj koncentrovat. Vzdálenost od základen RAF byla také podstatně větší, což omezovalo tonáž dopravovaných pum nad cíl ve prospěch nutného paliva.
Zimní počasí a další úkoly pak způsobily, že Harris musel nálety rozplánovat na delší dobu, takže Němci stačili dílčí následky jednotlivých náletů průběžně odstraňovat. Na jaře roku 1944 tak Berlín nebyl zničen do té míry, jak Harris doufal. Ani vůle Němců bojovat nebyla bombardováním zlomena a RAF přitom ztratilo během těchto náletů na Berlín více než 500 bombardérů.
Už jen samotný let k cíli nebyl pro posádky britských bombardérů v té době nic jednoduchého, dlouhé hodiny napjaté pozornosti, při nichž se stále nic nedělo, pěkně brnkaly na nervy jejím členům. A když pak přišel náhlý útok nočního stíhače, nudný let se změnil rázem v akrobacii a boj o život. Flt Lt. John Chatterton, člen jedné takové posádky Lancasteru útočícího na Berlín, na to vzpomíná: „Byl to velmi, velmi nudný let, při kterém se skoro nic nedělo, ale opravdu nešlo dát si pohov, protože člověk nikdy neví, co mohou noční stíhačky udělat. Přikradly se za vás a zaútočily zezadu, ale pokud byl váš střelec vzhůru, měli jste velkou šanci si jich všimnout, a pak jste pravděpodobně mohli provést nějaký úhybný manévr. Typickou možností úniku byla rychlá klesavá zatáčka. Používal se i prudký skluz po křídle a rychlé obrácení se do protisměru, následně stoupání, rychlé zatáčení a kličkování ze strany na stranu a to vše znovu a znovu.“
Na jeden takový útok si vzpomíná i Syd Marshall: „Nad mořem na nás zaútočil Ju-88. Střelec si ho všimnul a zakřičel na pilota, aby začal klesat prudkou zatáčkou k přístavu. Sotva ale náš pilot letadlo naklonil, Ju-88 vystřelil a tou dávkou nám doslova „odstřihl“ asi dvě stopy z vrchní části směrového kormidla a kus koncové části křídla. Jiné další poškození jsme v tu chvíli neviděli. Naštěstí bylo směrové kormidlo stále funkční a motory stále fungovaly, a tak jsme byli schopni dostat se domů. Německý letoun na nás vystřelil pouze jednou, což bylo pro něj typické, protože jsme si ho samozřejmě všimli, a už se neodhodlal podstupovat riziko opakovaného útoku.“
Průběh vlastního bombardování z Lancasteru věrně popisuje další člen jejich posádek z vlastní zkušenosti Phil Pilgrim: „Aby mohly být bomby svrženy co nejpřesněji, bylo nezbytné letět určitý čas před jejich odhozem přímo a ve stejné výšce. Zároveň jsme ale v této situaci byli samozřejmě mnohem zranitelnější německou protileteckou obranou. Navigátor signalizoval, že jste 2, 3, 4, 5 minut od konkrétního cíle, poté jste se dostali na bombardovací čáru, a když jste byli dostatečně blízko cíle, otevřeli jste dveře pumovnice tak, aby bombometčík mohl odhodit bomby. Od té chvíle jste byli jenom pár – bombometčík dávající pokyny pilotovi navádějící ho na cíl a s povinností připravit pumy na shoz ve správný okamžik. Nad cílem, pokud jste nebyli úplně první, bylo většinou boží dopuštění. Oblohu propátrávalo několik prstů světlometů, objevovaly se ohnivé rozprasky flaku, občas temnou nocí prošlehl plamen zasaženého letadla. Dodnes se domnívám, že být osvětlený světlometem protiletadlové obrany byla jedna z nejhorších věcí, která se vám mohla stát, protože jste se cítili, jako kdybyste při tom útoku existovali jen vy sami, všechny zbraně a stíhačky v okolí se soustředily jen na vás a samozřejmě to v letadle vypadalo jako ve dne. Bylo pak velice složité, když jste prováděli úhybné manévry a obraceli letadlo ze strany na stranu, když vám přitom světlomet svítil přímo do obličeje, a tudíž jste byli částečně oslepeni. Jeden z triků, o kterém jsem se dozvěděl, že ho piloti bombardérů používali, aby se zbavili dotěrného světlometu, byl, že když jím byli oslněni a nad sebou viděli jiné letadlo, snažili se letět přímo pod ně, takže v jedné chvíli byla osvětlena obě naráz. Pak začalo první letadlo prudce kličkovat a byla tu šance 50 na 50, že letadlo, které zůstalo v kuželu světlometu, bude to, pod kterým proletěli a ne to jejich.“
Grand Slam
6. červen 1944 znamenal dlouho očekávané datum vylodění spojenců v Evropě. Na podporu pozemních sil spustilo Bomber Command RAF ve spolupráci s americkými bombardéry od jara 1944 mohutný letecký útok na koncentrace německých vojsk ve Francii, na armádní sklady a komunikace. Protože se nálety odehrávaly ve dne, byly velmi přesné a účinné. Bylo to umožněno tím, že cíle byly blízko, a protože byly k dipozici doprovodné stíhací letouny.
Obzvláště úspěšný byl útok na základnu útočných torpédových člunů a ponorek v přístavu Le Havre. Poslední verzi letounu Lancaster Mk.III ze 617. perutě, který nesl nejnovější vynález Barnese Wallise – 12 000 liber vážící pumu zvanou Tallboy, se podařilo zničit betonové bunkry jejich kotvišť a eliminovat tak vážné nebezpečí vyloďovacím plavidlům operace Overlord hrozící od těchto člunů.
O několik měsíců později se podobný úspěch podařilo zopakovat, když byla v trondheimských fjordech v Norsku zneškodněna chlouba německého námořnictva – spojené síly 9. a 617.squadrony napadly bitevní loď Tirpitz a zaznamenaly přímý zásah Tallboyem.
Ale vrchol bombardování konvenčními supertěžkými bombami v rámci RAF přišel na začátku roku 1945. Tehdejším nejúčinnějším Wallisovým vynálezem byla mohutná 22 000 librová bomba (téměř 10 tun!) nazvaná Grand Slam. Byla příliš velká i na prostornou pumovnici Lancasteru. Proto byla u upraveného Lancasteru B.Mk.I special odstraněna dvířka pumovnice a puma byla zavěšena napůl pod trup, napůl zapuštěná do otevřené pumovnice.
Když bomba dopadla, pronikla 30 stop pod zem a poté explodovala. Vznikl obrovský kráter a všechno, co bylo nad ním, do té díry spadlo. Účinky jejího gigantického výbuchu působily ničivě i ve značné vzdálennosti od epicentra výbuchu, takže například v Německu tímto způsobem, přestože nešlo o přímý zásah, bylo zničeno mnoho desítek metrů významných viaduktů a mostů.
Bomba Tallboy
Drtivá většina Lancasterů však pokračovala v leteckém bombardování německých měst. 13. února 1945 byl zahájen jeden z nejkontroverznějších náletů války. Zdálo se, že krásné město Drážďany nemělo pro Německo žádný strategický význam kromě toho, že sloužilo jako dopravní křižovatka a železniční uzel pro přesuny německých vojsk, jako lazaretní město mnoha desítek tisíc raněných a nemocných německých vojáků i civilistů a jako útočiště pro desetitisíce, a spíše dle nových výzkumů statisíce uprchlíků z Východního Pruska.
Ale bylo na seznamu cílů, jako svrchovaná podstatná dopravní křižovatka bylo důležitým opěrným bodem v plánu německého velení obrany před útočící Rudou armádou na Berlín. A tak bylo zničeno během tří dnů a nocí hromadným náletem spojeneckých bombardérů, jehož se zúčastnilo mimo jiné 769 Lancasterů, které samy svrhly více než 2 500 tun pum. O život přišlo oficiálně 35 tisíc lidí (přičemž uprchlíci z Východního Pruska nebyli nikde evidováni a nejsou v tomto čísle zahrnuti) a většina města byla zdevastována ohnivou smrští. Německá noční stíhací obrana byla v té době již v tak dezorganizovaném stavu, že němečtí stíhači sestřelili pouhých šest Lancasterů.
Přesně po 11 týdnech od náletu na Drážďany se Německo vzdalo. Debata o efektivitě strategických bombardovacích akcí bude určitě pokračovat i v nadcházejících letech, aby dospěla k jedné věci, o které není pochyb – systematické ničení srdce německého hospodářství si vynutilo rozptýlení zbrojní výroby. Transporty vojsk a zbraní byly výrazně zkomplikovány zničením silnic a železnic. Chaos se stupňoval – útok na Hitlerovy továrny na syntetický benzín způsobil, že německé Luftwaffe před koncem války náhle došlo palivo.
V čele desítek z tisíců bojových letů uskutečněných proti Německu byl vždy Lancaster. 59 bombardovacích squadron Lancasterů svrhlo více než 600 000 tun bomb, což bylo 64 % všech svržených pum RAF během celé druhé světové války. Svrhly také úctyhodných 51 milionů zápalných bomb a nakladly do moří 12 700 námořních min. Tato všestranná letadla byla řízena výjimečně statečnými muži z Bomber Command RAF a celou válku pravidelně, noc co noc, létala svou trasou skrze hradby protiletadlového dělostřelectva a skrze vzdušný prostor Německa zaplněný nočními stíhačkami jako symboly budoucího vítězství.
Tak trochu jiné bomby
Ale labutí písní válečného použití Lancasteru ve druhé světové válce nebylo shazování pum. Na konci války letoun vyměnil svoji roli bombardovacího letounu přinášejícího smrt a ničení za masivní účast na Operaci Mana nebeská, kdy shazoval zásoby a jídlo hladovějícím občanům Holandska.
Holandsko po ústupu německé armády hladovělo, Němci odvezli s sebou veškeré zásoby jídla a proviantu a vyhodili do vzduchu protipovodňové hráze. V celém takto doslova odřízlém Holandsku nebyly zakrátko ani kočky, psi, vrány a jakákoli zvěř, kterou by bylo možno zabít a sníst. Situace byla v tu chvíli skutečně velmi dramatická, i odpadkové koše byly prázdné.
Do zaplaveného území díky sabotážím odcházejících Němců nebylo možné rychle dovézt hladovějícím milionům občanů jakékoli zásoby. Jediné rychlé řešení bylo zásobování vzduchem. A tak během několika dnů svrhla letadla Bomber Command RAF, a mezi nimi i většina Lancasterů, přes 2 000 tun potravin. Bezprostřední krize byla zažehnána.
Na závěr si dovolím přidat aktuálnější vzpomínku předváděcího pilota jediného dnes ještě létajícího Lancasteru, Mikea Chattertona: „Když dnes letím, a zvláště nad hrabstvím Lincolnshire, zaráží mě, že se zas tolik věcí nezměnilo od té doby, co se tu proháněla válečná letadla. Samozřejmě, když dnes létáme, jsme jediný Lancaster široko daleko. Ale pohled ven z pilotní kabiny mého Lancasteru mne nutí k zamyšlení se nad všemi těmi ostatními letišti v Lincolnshiru, vzpomínám na další Lancastery stojícími na stojánkách kdysi za války všude okolo nebo prohánějících se kdysi na obloze. Samozřejmě, že i dnes je na zemi většina věcí stále stejná, některá stará letiště tu jsou stále, pořád je můžete vidět, Lincolnská katedrála byla jeden z význačných bodů v krajině a pro muže, kteří bojovali ve válce a vzlétali z letišť zde v okolí, byl pohled na ni velmi bolestný a dojímavý. I pobřežní čára je stále stejná a proud vody je pořád stejně černý. Lidé se mě často ptají, jestli je mé současné létání s Lancasterem na leteckých dnech a předváděních podobné tomu za války. Pro mě je však tato situace zcela odlišná. Nemám strach ze sestřelení, nebojím se počasí, protože za špatných podmínek teď už nikdy nelétáme. Jediná mírně nepříjemná nejistota hlodá v koutku mé duše, když přistávám, o mého Lancastera. Lancaster byl podle mého názoru nejlepší čtyřmotorové bombardovací letadlo v britském RAF za války. Byl to bombardér navržený pro vyhraněný úkol, kterého se zhostil neobyčejně dobře a v nemalé míře dopomohl ke konečnému vítězství Spojenců.“
