Den 13 – Když úřad, tak pořádný
V obavách před průtahy bezpečnostních kontrol odlétáme z Rishonu už v 7:45. Haifa je opět vynotamovaná, ale i přesto dostáváme pokyn k vyčkávání. Čekáme. A pořád čekáme. A ještě pořád čekáme. Ve výsledku naše čekání obnáší 50 minut tréninku „holding pattern“. Tentokráte přistáváme směrem na moře. Už ani nijak neřešíme, že přímo v ose finále je chladící věž nějaké elektrárny a tak dorovnání do osy dráhy probíhá až v závěrečné fázi přiblížení.
Při odletu je bezpečnostní kontrola výrazně omezena ve srovnání s příletem, takže doufáme v brzké pokračování. Bohužel, náš trénink vyčkávání natolik ubral zásoby paliva, že si netroufáme pokračovat bez tankování. To by ani tak nebyl problém, kdyby však na letišti byl někdo, kdo umí spustit AVGASovou pumpu. A tak hodiny opět tikají a teplota narůstá.
30 minut pryč, hodina pryč. Pokud dnes nestihneme Turecko, nebudeme mít povolení na další den k jeho přeletu a stejně tak dopadneme i v Bulharsku. Tik tak, tik tak. Po hodině dvacet pumpa naskakuje a my konečně dočerpáváme. Je 11:30 a my se odlepujeme od země. Podmínky v Pafosu jsou tentokráte přijatelné a přistání je proto v mezích normálu.
K velkému překvapení nám oznamují, že nám dokonce za posledně vrátí nějaké peníze, protože jsme část poplatku neměli platit. Bohužel, opět po nás chtějí příletovou deklaraci. Odmítáme znovu platit 80 Eur za nějaký kus papíru, zvláště když žádáme pouze technické přistání. Úředník je však neoblomný, a tak se dohadujeme a dohadujeme.
Po chvíli se na scéně objevuje předseda místního UL spolku a nabízí se, že nám pomůže deklaraci vyplnit a odevzdat. Skvělé! Podáváme plánek a jdeme na deklaraci. Bohužel, ani místňák netušil, do čeho jde. Vyplnění deklarace je vcelku jednoduché, ale pak se musí ve čtyřech kopiích oběhnout celníci, imigrační a věž. Každý si řekne o něco k doplnění a následně dá razítko.
Jakmile jsou všechna razítka, kde mají být, jde se na kolečko znovu, protože každá ze zmíněných stran musí dostat jednu plně oraženou kopii. A tak čas plyne, dáváme delay na delay pro plánek a tiše skřípeme zuby. Jelikož z politických důvodů nemůžeme letět přímo do Turecka, snažíme se dovolat na věž na Rhodosu a domluvit prosté touch and go.
Bohužel, sezóna je v plném proudu, a tak asi nikdo nemá čas zvedat telefon. Riskujeme odhad času plánku pro let z Rhodosu do Turecka a rovnou je podáváme také, abychom ušetřili maximum času. Korunu všemu nasazuje handling, který si přijel říci alespoň o 30 Eur za marshaling, když už nedostali peníze za deklaraci. Nakonec má úředník všechna razítka a my odlétáme směr Rhodos.
Časová rezerva do západu slunce je však v tomto okamžiku pouze z říše snů a přání. Let z Kypru na Rhodos je pouze o blankytné modré obloze a slunku svítícím do očí. Jelikož jsme se z Pafosu nedovolali na věž Rhodosu, je pro nás stále velkou záhadou, jak bude probíhat naše simulace přistání. Konečně nás po dvou a půl hodinách letu předávají na Rhodos Radar. Okamžitě žádáme touch n‘ go s uzavřením starého a otevřením nového plánu, jehož čas už začal běžet. Kdo by to čekal, odpověď zní „Negativ“.
Zbývá nám deset minut rezerva do západu slunce, tak ji využíváme a žádáme deset minut delay na ten další plán. Snad nás na apronu nebudou moc zdržovat. Nutno říci, že od tohoto okamžiku řídící na Rhodosu velmi pozitivně překvapili. Bez jakýchkoliv průtahů a vyčkávání nás vklínili do řady Travel a jiných dovolenkářů. Sedáme se slušností sobě vlastní tak, abychom ihned opustili dráhu a nepřekáželi.
A ejhle, z rádia se při odbočování z dráhy ozývá „Are you ready for immediate departure?“ „Affirmative,” odpovídáme s nadějí v hlase. „Taxi via bravo alpha, line up runway 25!” Bomba! Víc jsme si nemohli přát. Děláme rychlé kolečko okolo travnatého ostrůvku mezi drahou a pojížděčkou a mažeme jak šnůra hus zpět na dráhu. Těsně před vstupem na dráhu dostáváme „Cleared for takeoff 25“. Neuvěřitelné se stalo skutečností a asi po třech minutách strávených na zemi Rhodosu bez ubrání plynu opět odlepujeme kolečka od země a stáčíme své čumáky směrem na Turecko.
Jak to ti chlapi v záplavě turistických boeingů a airbusů udělali, netušíme, ale rozhodně jim patří velké díky. Slunce je již u obzoru, ale Dalaman je jen 36 NM daleko. Se západem slunce sedáme na jednu ze dvou paralelních drah. V éteru nás zdraví čeština z jednoho z letadel na vyčkávací. Pár minut taxikaření po pojížděčkách a druhé dráze a již se dostáváme s ubývajícím světlem na naši stojánku.
Brzdy se se mnou opět přestávají úplně bavit, takže dojíždím s vypnutým motorem. Zcela zjevně jsme první UL na tomto letišti. Alespoň soudě dle reakce handlovníků na situaci, kdy vyskakujeme z letadel, chytáme je za ocas, zvedáme příďové kolečko a otáčíme do správného směru. Pánové z toho měli druhé Vánoce.
Štěstí v neštěstí, na rozdíl od Kypřanů mají Turci dost slušnosti v těle a ihned nás upozorňují, že v našem povolení má jedno letadlo překlep v jednom písmeně imatrikulace a zítra by nás s tímto nemohli nechat odletět. I přes to, že je pozdě večer, spojujeme se s Merkury a oni slibují nápravu – prý úplně bez problémů. Tak uvidíme. Den byl poměrně náročný, tak uvazujeme letadla, benzín už neřešíme a za tmy odjíždíme do letištního hotelu Dalaman Lykia.
Nemáme sílu hledat nic jiného. Jde o nově postavený hotel s venkovním bazénem a naprosto úžasným servisem. Pravda, nejdříve se o nás pokoušejí dva infarkty najednou, když nám recepční sděluje, že mají Ramadán a tudíž není k dispozici ani kapka piva a jídlo, že prý také nedělají. Když však viděla naše naprosto zešedlé obličeje, mile se usmála a přiznala se k nemístnému žertu. Asi jsme opravdu museli vypadat žalostně.
Den 14 – UL IFR
Na tento den máme naplánovány dvě etapy a pidietapu s cílem v bulharském Primorsku. Během snídaně dostáváme z Merkuru nové povolení, takže alespoň po této stránce je vše v pořádku. Ihned po snídani uháníme na letiště, protože nás čeká ještě tankování a nechceme přijít o všechny časové rezervy hned v úvodu dne. Hned jsme o ně nezačali přicházet, ale až při pokusu o vstup na letiště.
Scanování příchozích se odehrává ihned při vstupu do haly a můj zavírací nůž kapánek policisty rozhodil. Vykřikuji sice něco o pilotovi, mávám průkazem apod., ale voják nekompromisně odchází i s mým švýcarským nožíkem pouštěje se do sepisování protokolu. Do hádky se postupně vkládají i ostatní, ale je to jak když hrách na stěnu hází. Ve finále vytahujeme dokument o handlingu chtíce tam zavolat a požádat o pomoc. Na ten voják konečně reaguje udiveným pohledem a nožík vrací.
Půl hodina je pryč. Dalším problémem je sehnat agenta handlingu a dostat se na plochu. Společně s ostrahou pobíháme po budově a hledáme. 40 minut pryč. Naše první cesta vede do kanceláří handlingu, protože je třeba zaplatit. Rozjíždí se byrokratická mašinérie nabývající ohromných rozměrů. Po půl hodině to vzdáváme a opět nasazujeme osvědčenou metodu – Karolína zůstává na místě s našimi kreditními kartami a my jdeme načerpat. Já navíc musím opravit brzdy, které pro jistotu přestaly brzdit úplně.
Jelikož už je po desáté dopoledne, začíná letištní plocha připomínat rozpálený sporák. V této výhni trávíme „příjemnou“ hodinu a půl, nádrže jsou plné, brzdy opraveny a pomalu uléháme pod křídla čekajíce na Káju. Ta se po zmíněných 90 minutách opravdu vrací s kamenným výrazem na tváři – za každé letadlo zaplatila 360 Eur!
Cesta do Corlu – letiště na severu Turecka – vede hornatou oblastí a přes dvě vojenská CTR. Cca v polovině ztrácíme kompletně spojení, a tak na hranici dalšího CTR začínáme kroužit a kroužit. 30 minut je pryč. Nakonec své kvality ukazuje Danova Garmin GNS – dovolává se na civilní oblast řízení a oni nás bezpečně protahují až na sever.
Přistáváme na Corlu v nárazech okolo 25 kt, ale naštěstí jen mírně z boku, takže se to poměrně nechá. Problém je jen na stojánce, kde je třeba letadla držet, aby neujížděla, než někdo sežene špalky. Vše by probíhalo poměrně hladce, kdyby po nás opět nechtěli peníze za handling – 100 Eur/letadlo. Snažíme se zjistit, jaký že to handling jsme obdrželi, když jsme přistáli, přijela cisterna, natankovala a my chceme jen odletět. Prý je to nařízení vlády a nikdo se s námi o tom nebude bavit. Byli tvrdší než my.
Hodina pryč a Burgas vychází přímo na západ slunce. Rezignujeme, platíme a rychle skáčeme do letadel. Toto byla má druhá letecká návštěva Turecka a vždy to bylo stejné – průvan v peněžence. Asi už nikdy vícekrát, dokud se trošku nesrovnají. Štěstí nás při letu do Bulharska opouští, fouká silný protivítr. Snažíme se z našich letadel vytáhnout maximum, ale moc extra to nepomáhá – prostoje během dne byly veliké.
Cca v půli cesty vysíláme Dynamicy napřed, aby zařídily vše potřebné pro rychlý odlet. „Dělají“ na zbytek skupiny asi 20 minut, což jim umožňuje vklínit se do mezery mezi přistávající dopravní letadla. Bohužel už ne tak zbytku skupiny, takže si dáváme navíc 15 minut vyčkávání. Dosedáme 10 minut před západem slunce. Vše je vzorně připraveno, jen jen odletět – Primorsko je jen 15 minut letu, takže do konce občanského soumraku je bez problémů dostižitelné. Navíc je vybaveno automatickou světelnou řadou.
Nabíráme na palubu místního pilota, který nás má provázet, a žádáme věž o povolení k letu. Její stanovisko je však zamítavé s ohledem na nastávající západ. Tázavě se dívám na vedle sedícího Bulhara, který však vypadá stejně bezradně. Nakonec radí: „Řekni jim, že máte bulharského průvodce“. Zkouším tedy naše štěstí ještě jednou.
Odpověď je svým způsobem sice kladná, ale po praktické stránce stejně nepoužitelná – „váš letový plán je podán jako VFR a po západu slunce vám nemohu VFR let povolit. Podejte si plán jako IFR“. To je poprvé v životě, kdy mi někdo říká, abych si jako ULko podal IFR plán. Chviličku o této možnosti rokujeme, ale vzhledem k době potřebné k aktivaci plánu bychom se stejně dostali za hranici občanského soumraku a do takového dobrodružství už se pouštět nechceme. Vysedáme, uvazujeme letadla a vydáváme se do Primorska auty.
Den 15. – kudy tudy cestička
Ráno vstáváme už hodně unaveni. Přeci jen jsme dva předchozí dny létaly až do tmy a horka člověku také nepřidají. Zvažujeme, zda poletíme rovnou domů nebo zda uděláme ještě někde cestou zastávku. Aktuální situace později rozhoduje za nás sama. Původně plánované trasa je vhodná tak akorát k tapetování, neb porůznu nemají opět AVGAS, nebo je provoz letiště vynotamován.
Sedíme nad mapou a snažíme se najít alespoň nějakou cestu, jak z Burgasu odletět. Dan se svými velkými nádržemi a Karel se Sambou tento problém nemají – doletí až do Maďarska, ale pro mého Zephyrka a druhého Dynamica je to nereálné – vzhledem k nutnosti obletět Rumunsko je to minimálně 480 NM. Obvoláváme jedno letiště po druhém. Už neřešíme jeho velikost, blízkost zamýšlené trasy nebo tak něco. Důležité je, že by nás přiblížilo k domovu alespoň nějakým směrem.
Všude ta samá odpověď – nemáme AVGAS nebo nemáme provoz nebo nemáme celníky. Padá konečné rozhodnutí – Sofie. Očekáváme sice opět finanční ranec, ale je to jediné letiště, které nás alespoň trošku posune. Zároveň se nám daří dovolat do Maďarska – Szeged je ochoten nás přijmout a zařídí nám i odbavení, přestože jde o malé klubové letiště.
Při přiblížení k Sofii nás standardně nechávají vyčkávat. Stejně jako v Burgasu neřeší, že jsme UL, a veškerou navigaci uvádějí v radiálech VORu a DME. Když už máme cestu volnou a smíme se přiblížit, dostáváme pokyn „follow localizer“. Nemá smysl cokoliv řešit a vysvětlovat, nalétáme localizer a pokračujeme přesně po ILS na přistání. Děsím se změti pojížděček, ale Follow Me čeká vzorně u dráhy.
Boeing sedající za námi už tolik štěstí nemá a asi se jich také děsí – žádá věž o Follow Me. Asi závidí. Dělíme se na platiče-Aleš a vyjednávače-já. Aleš tak odjíždí po natankování zaplatit vše potřebné a já podávám plánek a ověřuji Maďarsko. Máme tentokráte kliku a do hodiny jsme opět ve vzduchu. Slyšíme akorát Dana s Karlem, jak prolétají oblastí.
Možná bychom i bez problémů pokračovali, ale to by nesměl Dan na frekvenci Bělehradu volat Zagreb Radar. To opravdu nebylo dobře, seč byl údajně k tomuto vyzván oblastním řízením v Sofii. Ten člověk na druhé straně radiokomunikace byl opravdu, ale opravdu velmi rozezlen. Dan dostává pokyny na téma, jako pořádně si přečíst mapu, uvědomit si, kde je a nad jakou zemí letí. Následuje pokyn, aby tedy řídícímu oznámil, nad jakou zemí je. Vyčkáváme, nesmíme přes hranice bohužel ani my. Takové vyčkávání za parného sluníčka, nad hornatou krajinou za prudkého větru je opravu lahůdka. A my měli možnost vychutnat si ji do sytosti.
Po 25 minutách kroužení smíme konečně pokračovat do bělehradského FIRu. Pokud by si někdo myslel, že tímto vše skončilo, je na omylu. Chlapci nám připravili ještě jedno překvapení na severu, kam nás v silném protivětru nechali doletět, a poté nám oznámili, že máme před sebou „provoz“, který musíme obletět, a k čemuž nás budou vektorovat. Náš další let připomínal chůzi labyrintem chodeb. Zprvu jsme zkoušeli semo tamo požádat o „direct“ někam pryč, ale bez úspěchu. Nabíráme tak dalších 20 minut zpoždění.
V Szegedu přistáváme za pekelného větru. Poprvé zažívám, že při standardním pojíždění má Zephyr snahu zvedat křídlo a převracet se na jednu stranu. Pojížděčky nepojížděčky, křižuji louku proti větru směrem k věži. První parta akorát odlétá. Přestože jsou všichni velmi ochotní a celník je na místě, papírování chvilku zabere a tak odlétáme až po 40 minutách.
Bohužel vítr nepolevuje a vidina Čech se nám ztrácí v západu slunce. Ve vzduchu se domlouváme, že novým cílem bude Prievidza. Přestože za Balatonem vítr mírně polevuje, na plánu to nic nemění. Po přeletu slovenských hranic žádáme změnu destinace FPL. Na dohled letiště uzavíráme letový plán a přískoky dosedáme na neuvěřitelně hrbolaté letiště. Dan opět nezklamal! Tušíce, jak vyprahlí budeme, běží nám s ústrety se zlatavým mokem v rukou.
Posezení na letišti v Prievidzi je velmi příjemné a dokonce se pro nás nachází jedna volná chatka. Zábavu jen mírně narušuje telefonát z Prahy, kde že jako jsme, že mají náš otevřený plánek. Vysvětlujeme, že jim pravděpodobně Bratislava zapomněla dát vědět změnu. Vše je OK a my si nerušeně užíváme skorodomova.
Den 16 – Domov
Poslední den našeho výletu už je plný pohody. V hospůdce dostáváme snídani, i když nemají ještě otevřeno, naši miláčkové dostávají několik doušků Naturalu a už nic nebrání k odletu na západ. Zbývá posledních 150 NM – pro někoho více pro jiného méně. Za dvě hodinky už všichni sedíme na svých domovských letištích a vychutnáváme si pohodu návratu.
Závěr
Přestože jsme, ostatně jako každý rok, museli řešit spoustu nenadálých problémů, cestu jsme si moc užili a hodně jsme se i přiučili. Celkově jsme ulétli 3 680 NM za necelých 42 letových hodin. Občas byly některé situace hodně problémové, ale myslím, že jsme nikdy nepřekročili míru zdravého rozumu a našich dovedností. Ono, kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Během cesty jsme pořídili přes 6000 fotografií, jejich výběr lze nalézt na https://picasaweb.google.com/108007865289361080615/Izrael2011?authuser=0&feat=directlink a na
https://picasaweb.google.com/daniel.moravek/ExpediceIzrael2011_08. Už teď se rodí plány na další cestu. Tentokráte bychom rádi opustili hranice Evropy, a tak si na přípravu necháváme více času, než tomu bylo dosud. Pokud náš záměr nezůstane jen v říši snů a představ, budeme vyrážet na jaře 2013. Uvidíme, zatím tomu sami moc nevěříme, a proto se nebudu pouštět do větších detailů.
