Tam za mořem je Izrael – 2. část

Náš první den začal velmi pohodově. Seč byl domluven sraz většiny letadel na 10:00 na letišti v Benešově, mlha hustá tak, že by se dala krájet (Rákosníček chyběl), nás uvedla do stavu slastné nečinnosti. Jediný, kdo si tohoto klidu neužíval, byl Dan, který měl letět později rovnou do Dubrovníku.

My ostatní jsme měli naplánovánu tankovací zastávku v Mariboru. Po jedenácté se mlha zvedá, a tak podáváme letový plán. Lišácky děláme skupinový plán a uvádíme číslo povolení obsahující i řízené oblasti. Logika je za touto myšlenkou prostá – „číslo jedna“ vede skupinu a komunikuje, přistáváme pak společně ve skupině.

Bohužel, Slovinci se ukazují jako mazaný národ a během 15 minut volají zpět, jaká že jsou čísla povolení těch ostatních letadel. Chvíli ještě bojujeme předen prohraný boj, neb jedna nejmenovaná posádka nemá ani povolení mimo řízené prostory, a plánek rušíme. Novým cílem tankovací mise je Rijeka. Pokud si někdo z nás v tomto okamžiku myslel, že máme klid, tak si myslel špatně.

Cestu jsme naplánovali přes standardní VFR reportovací body, více méně přímo na Rijeku. Až do Klagenfurtu probíhá vše hladce, podmínky jsou úžasné a Alpy překrásné. Naším vstupním bodem do Slovinska je bod KLAGY. Deset minut před jeho dosažením však řídící z Klagenfurtu oznamuje, že nás Slovinci přes KLAGY nepustí a doporučují oblet Slovinska přes Itálii.

Není třeba všemu rozumět, ale toto jsme opravdu nechápali. Proč Itálii? Zvláště pak, když jsme obratem požádali o vstup a průlet po VFR route a povolení jsme dostali. Vstup byl pouhých 19 NM východněji a naším původním kurzem bychom stejně VFR route po 16 NM naletěli, aniž bychom se přiblížili jakémukoliv řízenému či omezenému prostoru.

Předvedli jsme tedy úhybný manévr trojúhelníkového tvaru, dostali se zpět na plánovanou trasu a s větrem o závod uháněli na Rijeku. Příjemnou skutečností tohoto letiště je, že nemají problém s „technickým přistáním“, a tak se poplatky omezují na celkem příjemných 12 Eur za letadlo. Podáváme plán a v neočekávání čehokoliv zlého se věnujeme svačince.

Danův super turbo Dynamic mezitím přistává v Dubrovníku, a tak domlouváme ubytování. Úplně ne nejlépe se na rozpálené betonové ploše poslouchá v telefonu cosi o šplouchajícím moři a koupání, ale život je prostě pes a stejně tak i kamarádi.

Bohužel, další telefon byl ještě více zničující – Dubrovník vydal NOTAM, který zakazuje přílety nepravidelných letů z důvodu nedostatku místa na stojánce. Marné bylo naše argumentování volně přecházející ve škemrání, že máme přeci místa domluvena po telefonu den předem a že právě přistál náš kamarád. Chorvatský úředník je nekompromisní, a tak opět volíme náhradní cíl. Brač.

Potřebujeme totiž letiště s odbavením – na další den je v plánu Korfu – a navíc Brač je jistota místa. Časový výpočet opět připomíná známé „50 na 50 a přítel na telefonu“ neb letiště zavírá pro provoz ještě před západem, ale tentokráte máme štěstí, že alespoň nefouká příliš silný vítr proti, a tak celá formace (tedy bez toho „bídáka“, co už se dávno koupe v Dubrovníku) přistává deset minut před zavřením letiště.

Je neuvěřitelné, jak věci mohou fungovat, když chtějí lidé domů – plocha je plná zaměstnanců letiště, pomáhají s tlačením a uvazováním. Během 20 minut je letiště vyklizeno a letištní „busík“, který je v ceně přistávacích 60 Eur, nás odváží do města. Sehnat ubytování v privátu je dílem okamžiku a během půl hodinky se již odměňujeme zlatavým mokem.

Vítá nás krásné slunné ráno, nebe bez mráčku a slovo „vítr“ je zde pravděpodobně urážka. Naším dnešním cílem je řecký ostrov Korfu. Než vyrazíme na snídani (ono s dámou v posádce má člověk po ránu poměrně dost času), kontrolujeme takové ty standardní „zbytečnosti“ jako počasí a NOTAMy. A hle, co to nevidíme, Korfu má „vynotamováno“ 48 hodin PPR kvůli místu na apronu a handlingu.

Voláme Dubrovník, kde se zcela zjevně ve stejném čase odehrává stejná činnost. „Taky už jsi to viděl, viď?“ zní v telefonu na uvítanou. Za této situace, kdy Řecko vyžaduje přílet pouze na „letiště vstupu“, jsou v podstatě dvě možnosti – Thessaloniky (Soluň) na severu (a dál pak pokračovat severní cestou), nebo bojovat za náš původní plán. Přeci jen, jsme spíše mírumilovné kancelářské krysy a ne řecko-římští zápasníci, a tak máme vůli hledat spíše alternativu.

Tuto vůli však velmi rychle zatlačují NOTAMy z Thessaloniky, které oznamují, že AVGAS je dočasně nedostupný, což bohužel potvrzuje i následný telefonát. Jak máme v následujících dnech zjistit, je nedostupnost AVGASu hitovkou tohoto řeckého léta (tedy kromě obsazených apronů). Vracíme se tedy k původnímu plánu a detašované pracoviště v Dubrovníku se chápe vyjednávání. Sice nevím, jak je to možné, ale máme tentokráte štěstí a pokud slíbíme přílet do 15:00 a odlet do 10:00 den následující, tak nás Korfu přijme. No, prostě Dan je dobrý.

Vytváříme si tak čas na dobrou snídaničku v místním přístavu a v 11:00 nás známý letištní bus veze zpět. Brač je jako vždy liduprázdný, a tak odbavení probíhá velmi hladce včetně podání letového plánu. Dan, jsouce si vědom výkonů svého turbo-éra, stíhá ještě koupel v moři, aby vyrazil hodinu po nás. Opomineme-li všechny záporné pocity, které vyvolává skleník jménem „kabina“ během horkého léta v jižních krajích, užíváme si nádherné výhledy na chorvatské ostrůvky, připomínající spíše Karibik, a zároveň i vysoké hory, které se v těchto místech táhnou podél pobřeží.

Řídící jsou nám nakloněni, a tak dostáváme povolení „střihnout“ prakticky veškeré zákruty naší cesty a nakonec i přes moře přímo na jih Albánie. Jako mávnutím kouzelného proutku se krajina mění v šedou pustou placku, na jejímž konci se zvedá pohoří. V dohledu máme asi šest požárů, které se ani nikdo nesnaží nijak likvidovat.

Přiblížení na Korfu dostáváme tentokráte od severu, takže si nebudeme moci užít nádherného okruhu nad mořem a dosedání na práh dráhy, který je v moři ukotven. Na druhou stranu i přelet celého města je zajímavým zážitkem. 15minutové vyčkávání jasně ukazuje, že vydané NOTAMy mají své opodstatnění, ale nakonec se dostává i na naši skupinku a podle známého rčení „Boeing přede mnou, Boeing za mnou, nikdo nesmí stát, jinak nebudu hrát“ dosedáme ve dvojicích ve zrychleném režimu na sálající ranvej.

Danovi se tento úkon povedl 20 minut před námi, takže se konečně celá skupina setkává pohromadě. A setkání je to opravdu dlouhé. Je 14:30, tedy odpolední špička, a takové ty velké dunivé doutníky mají, zdá se, přednost při tankování před našimi miláčky. Na ně se dostává cca po hodině a půl opalování na apronu. Není proto divu, že bereme ihned, jak to jde, letištní restauraci útokem a pivo kupujeme rovnou po dvou. Někteří ani nestíhají sundat vestu a pijí z obou sklenic najednou.

Ubytování nacházíme kousek za městem, kde nízká cena nahrazuje větší poplatek taxíkáři a navíc je objekt vybaven úžasným bazénem se stříkající vodou a pivem až do vody. Po celodenním saunování se tento zážitek už pomalu blíží orgasmu (naše ženy pro tentokrát jistě prominou).

Jak se říká, jen úplný blb udělá stejnou chybu dvakrát, a tak při večeři zjišťujeme podmínky na další den. Ukazuje se, že opravdu AVGASu není přáno – kam náš pohled padne, je vynotamován – a telefony, co máme k dispozici, nikdo nebere. Necháváme proto zítřek otevřený a vrháme se do víru nočního života přímořského letoviska.

S vědomím problémů s benzínem vstáváme brzy a již okolo osmé vyrážíme na letiště, kde chceme řešit, kam vlastně dál poletíme. Nepsaným pravidlem naší cesty je, že jeden přelet neplánujeme delší než 300 NM. Je to vzdálenost, která nám poskytuje dostatek rezervy na mořský protivítr a případnou změnu cíle. Rodí se proto různé plány zohledňující tuto vzdálenost a podmiňující realizovatelnost dostupností AVGASu na letišti. Kanystry zavrhujeme, protože natankovat pět víceméně 80litrových nádrží od pumpy ve městě je nereálné.

Jak se neustále dozvídáme, že AVGAS není a není, plány se stávají odvážnější a začínají zahrnovat i čistě vojenská letiště. Překvapivě by nás i přijali, ale ani u nich není AVGAS k dispozici. Nakonec slevujeme z našeho požadavku na maximální délku a rozhodujeme se pro letiště Kos, které je 370 NM z Korfu. Pokud se tam jen otočíme pro benzín a poletíme hned dál, jsou ochotni nás přijmout. Jako náhradu a bod rozhodnutí volíme ostrov Mikonos, který je 286 NM od Korfu, ale samozřejmě bez benzínu.

Cílem dnešního dne je kyperské letiště Pafos. Abychom měli jistotu, že už nebudou žádná překvapení dne, voláme na operátora a následně posíláme dle jeho pokynů email s našimi údaji. Bohužel, v tomto okamžiku si nejsme vědomi nutnosti být vybaven nějakým povolením. Slunce opět pokročilo a majíce před sebou 670 NM letu, snažíme se náš odlet maximálně urychlit. Naštěstí není až tek velký provoz a tak se dostáváme bez problémů na vzlet.

Dráha v používání je stejná jako včera, a tak si tentokráte užíváme její „mořský“ konec. Po vzletu nás věž předává na radar a hned jejich první slova vyvolávají otázku, proč jen děláme letový plán a nějakou letovou přípravu. Námi pečlivě připravená přímá cesta na Kos vedoucí severně od Athén je „smetena ze stolu“ a dostáváme pokyn směřovat na jihovýchod, na nám naprosto neznámé body.

Necháváme si proto názvy odhláskovat a žádáme o vektor na první z nich. Zoufalé cvakání do databází GPS objevuje uvedené body asi 50 NM od naší stávající pozice směrem na Patru a Korintský průplav. Náš 300NM limit dostává další podpásovku. Každopádně jsme ve vzduchu, nemá smysl nyní cokoliv ohledně doletu řešit. Při nejhorším strávíme celý den na Mikonosu jako nová firma zajišťující kyvadlovou přepravu benzínu na letiště.

Let probíhá pěknou hornatou krajinou až na úroveň Patry, kde se dostáváme nad moře. Odtud pokračujeme dále přímo na východ po vyhrazené VFR cestě. Nad Korintským průplavem nám začíná přát štěstí v podobě 30uzlového větru do zad. Když se daří, tak se daří – na úrovni Athén žádáme přímo Mikonos a povolení k našemu úžasu dostáváme (ona zmíněná VFR cesta totiž i nadále představuje žížalu po několikerém poklování kosem).

Přichází náš bod rozhodnutí. Paliva není opravdu mnoho, ale na Kos zbývá „už“ jen 90 NM a rezerva vychází na 40 minut letu, pokud upravíme letový režim. Zpomalujeme proto ze 100 kt na cca 85 kt a vyrážíme směr Kos. Stanovujeme si na trase další bod rozhodnutí pro případ, že by se podmínky změnily. Za hodinu je však Kos v dohledu a rezerva vychází přesně dle výpočtu.

Po čtyřech hodinách letu dosedáme na pevnou zem. Na Pafos potřebujeme uletět dalších 300 NM a západ slunce se horečně blíží. Vše maximálně urychlujeme a do 40 minut se nám daří být připraveni ke vzletu. Kontrolujeme email, kde nacházíme dopis z Pafosu oznamujíce, že jsme očekáváni s „otevřenou náručí“. Alespoň tak. Plánek také prošel, takže nic nebrání ke vzletu k závěrečné etapě.

Cesta z Kosu na Pafos je poměrně jednotvárná – moře, moře a pro změnu moře. Jediným rozptýlením je ostrov Rhodos, kde si zalétáme ke starodávnému městečku Lindos. Celá navigace probíhá po IFR cestách a řídící ani nic jiného ve svých pokynech neuvádějí. Drobná změna nastává jen při přiblížení k Rhodosu, kde naše výška neodpovídá IFR minimům, a tak jsme dotázáni, zda jsme obeznámeni s terénem. Kladná odpověď vše řeší a my můžeme nerušeně pokračovat.

Přiblížení k Pafosu je pro nás poměrně zážitkové. Ve 3 000 ft proklesáváme tenkou vrstvu jednotlivých beránků. Na jejich spodním okraji vlétá do kabiny neuvěřitelně vlhký a horký vzduch. Kabina se okamžitě mlží, bohužel zvenčí. A aby byl zážitek ještě umocněnější, je v používání dráha 29, tedy proti zapadajícímu slunci. Vítr s nárazy přes 20 kt moc nedává šanci na přistání v opačném směru. K dispozici je alespoň fungující ILS, který přiblížení značně usnadňuje a těsně nad zemí je už orientace díky bočním okýnkům výrazně snazší.

Jsme na zemi, máme před sebou dva dny volna. A přeci jen není všem zážitkům konec. Mile se usmívající slečna nám oznamuje, že nás vítá (jak hezké) a že potřebujeme vyplnit deklaraci, což za nás udělá, neb stejně musíme mít handling. Až potud dobré. Pak nám oznamuje, že nás tato službička bude stát 80 Eur na letadlo! Není na výběr, a tak přitakáváme. Na naše peněženky si však brousí zuby už další firmy – tentokráte benzíňáci. Je úžasné, že mají AVGAS, ovšem méně úžasná je jeho cena – 3,10 Eur. Jelikož jsme opět skoro na suchu a před sebou téměř 200 NM moře, netroufáme si nikterak laborovat a nuceně bereme „plnou“.