Obloha tehdy skýtala nevšední divadlo. Mezi cáry živých kumulů rozervaných větrem se dere modrými místy slunce. Stíny mraků běží pod námi po neznámé zemi a mění odstíny barev začínajícího léta. Členitý kraj je porušen vodními plochami, ze kterých odražené paprsky šimrají i přes tmavé brýle. Letíme převlek ze závodů v Klatovech do Jindřichova Hradce.
Myšlenkami jsem ještě v Klatovech, i když poryvy větru a turbulence zaměstnávají celý organismus. Svaly pracují a bolí od křečovité snahy nepustit řízení z ruky, oči únavou slzí, žaludek je trošku podrážděný po noční oslavě. Honza, můj parťák vzadu, moc nemluví, jen občas sdělí jméno města, které pomalu odplouvá směrem dozadu. V klatovských myšlenkách ruší jen podvědomá povinnost vědět, kam s érem, kdybychom se utrhli.
Vím, že pohár, který za námi veze Tomáš autem, není nikterak výrazným úspěchem. Vím, že druhé místo není první, ale chyběl nám jenom jeden jediný bod. Nebyla všechno jenom náhoda?
Už v přípravách jsme tvrdili, že letos letíme do Klatov vyhrát. Honza je parťák zkušený, i když už moc nelétá. Navigace, můj největší problém, mu nedělá potíže. Navíc udržuje na palubě bojové nadšení, když se zrovna nedaří. To je velmi důležitá vlastnost. Rozdělení kompetencí v posádce a správná, fázi letu odpovídající nálada.
Moc se mi líbilo, když za letu vytáhl mobilní telefon, vyťukal nějaké číslo a povídá: „Nazdar Romane, právě míjíme Štěchovice.“ Jindy zase volal některé ze svých přítelkyň: „Jsme mezi Plzní a Staňkovem, zatím to jde dobře.“ Na okruhu v Klatovech zase: „Tak jsme doletěli.“ Telefonáty byly sice krátké, ale vytvářely pohodu na palubě. Takový pocit není možné popsat, ten se musí prožít.
Dokluz z disciplíny. Po dramatickém odbočení do malé výšky na úrovni vojenského letiště Líně poskočilo vario na tři metry nahoru. Základna, přeskok před druhý otočňák do Staňkova. Teď je nejnutnější to nezkazit. Posledních pár kilometrů je ale pohoda. Stoupák, základna, přeskok. Po vyfocení staňkovského letiště pod kumul na kurzu. Zabral.
Žádám Honzu o vzdálenost domů. Točím, on měří a říká. 25 kilometrů. Tabulka s dokluzovými výškami. Přičítám okruhovou výšku, chybí 300 metrů. Přeskok po kurzu pod živý mrak. Třímetr, základna, tabulka. Už to vychází. Rozjíždím Blaníka nejprve opatrně na 110 km za hodinu. Klatovy v dohledu. Kontrola výšky, dvacátý kilometr. Tlačím na 140. Klatovy se blíží. Odhaduji, kde je letiště. Nemůžu ho najít.
Další kontrola dokluzové výšky. Desátý kilometr. Tlačím dál. Letiště stále nevidím. Přelaďuji na frekvenci Klatov. Pro jistotu se ptám, zda nezměnili směr průletu páskou. Nám by se hodilo směrem na východ. Klatovy však trvají na směru západním. Nevadí, trochu si zaletíme. Promýšlím manévr průletu. Už vidím letiště. Jsme doma.
Protáhneme Blaníka kousek východním směrem a točíme do směru dráhy. Hlásím, třetí kilometr. Rychlost je se snižující se výškou stále patrnější, řízení jde ztuha. Máme osu dráhy, výšku dobrou. Stále více tlačím. Letištní budova se ztrácí pod bokem Blaníka. Ještě chvíli čekám, vytahuji Blaníka do stoupání, zapínám rádio, hlásím „do pásky“, jsme doma.
Úleva. Honza chce řídit letadlo po okruhu. Rád pouštím řízení. Točíme do levého okruhu, informační služba Klatov nás diriguje. Máme přistát k přístupové cestě ke starému hangáru. Točíme čtvrtou zatáčku. Jsme dlouzí. Směju se mu, protože Blaník není Zlín 142. Skluz a sedíme. Sedíme a na letišti není vidět víc jak dva větroně. Doletěli jsme a ne poslední. Přichází úleva. Je málo pocitů, které se vyrovnají dokluzu, který vyšel.
Hezky se přemýšlí. Míjíme pomalu Soběslav. Tady už to trochu znám. Převlek je dlouhý. Musím se soustředit na let a vyhlížet Jindřichův Hradec.
Honza má asi dva metry výšky. Proti mně je strašně dlouhý. Před odletem na závody nechal někde vyrobit ze samolepící fólie nápisy na bok Blaníka. Máme tam naše jména, přezdívku a krevní skupinu. Krev nám zatím však neteče. Lepší je samolepka propagující časopis Muž a smrt. Jde o pravý opak časopisu Žena a život a jeden výtisk jsme vezli s sebou. Klatováci projevili zájem a Honza trpělivě propagoval kvalitní čtení.
Připomínám si tvář děvčete, které se nám v Klatovech věnovalo. Hlavně Tomášovi, který za námi přijel na závěrečný večírek. Stejně to byla taková křeč. Holka docela pěkná, komunikativní, ale opředena pověstí, že jí ještě nebylo 15 let. Hned nám to bylo podezřelé, ale teprve poslední noc, kdy jsme odešli od táboráku s partou příjemně rozjetých letců do budovy sloužící převážně parašutistům, vybavené tělocvičnou a pojízdnými vozíky pro nácvik figur při pádu, byla matka děvčete po několika rumech ochotna připustit, že holce již samozřejmě 15 bylo. Krásná taktika, to si musím pamatovat.
Vozíky pro parašutisty nám posloužily k dalším závodům, které spočívaly v hrabání rukama a nohama s jediným cílem, dojet k protější stěně tělocvičny na prvním místě. Vystřídali se snad všichni. Když jsem se před odletem vázal v kabině upínacími pásy, silně mě bolela žebra. Právě od těch vozíků.
Tak tahle holka se s námi přišla rozloučit před odletem. Po ránu, i když bylo již odpoledne, jsem k ní měl vztah spíše otcovský, chtěl jsem jí říci něco oduševnělého, aby si na nás dobře pamatovala. Jenže nějak nebylo možné vymyslet správnou větu na rozloučenou, tak jsem řekl jen: „Dávej na sebe pozor, byla by tě škoda.“ Myslel jsem na tu fintu s neplnoletostí. Odpověď byla celkem pohotová. „Jak se to dělá?“
Já jsem hned nevěděl a navíc přiletěla naše vlečná. Jenže nevím ani teď, jak se to vlastně dělá, dávat na sebe pozor. Snad být řádně opatrný. Jenže při větru, který fouká 16 m/s jako dneska to není nic moc jednoduchého.
Vypínáme. Letiště Jindřichův Hradec je pod námi. Úzký pruh asfaltu, úzký pruh trávy. Vítr kolmo z boku. Točíme pravou zatáčku a prohlížíme okolí cílového letiště. Najednou v ustálené zatáčce začíná Blaník jančit. Zatáčka se směrem po větru začíná skokem přiostřovat. Honza reaguje okamžitě, já trochu později. Tak tohle jsem ještě nezažil. Asi fouká dost.
Foukalo tehdy asi jako dnes v Brodě. Pilotovat Blaníka mi dělá potíže. Cítím i napětí ze zadního sedadla. Plné výchylky řízení bez valného účinku vzbuzují respekt. Jsme tu my a je tu živel. Hodnotíme situaci jako složitou. Cíl je přistát.
Volám rádiem dispečerské stanoviště. Odpovídá ženský hlas. Sílu větru však nesděluje. Pouze dráhu v používání, ale to je celkem jasné. Co jasné není, jak se trefíme na dráhu, když to fouká kolmo z boku. Na nějaký předpisový okruh není počasí. Honza je zjevně nesvůj a já i bez něj taky. Stačíme ještě sledovat vlečnou, má to za sebou, sedí na zemi. Tak do toho.
Zařazuji se po návětrné straně do polohy po větru. Okruh se i přes vybočení stále zužuje. Točím třetí zatáčku, přiostřuji ji ve 200 metrech nad prahem a po dokončení jsme téměř kolmo na dráhu. Tlačím bez klapek, protože rychlost je život. Blížíme se k zemi. Chtělo by to sednout kolmo na letiště, ale je moc úzké. Na palubě začíná být velké ticho.
Nemluvíme, zápasím. Živel cloumá Blaníkem. Jsme před výdrží v podivné poloze vůči dráze. Na rychlosti srovnávám šikmo od osy, nakláním návětrné křídlo pod vítr, jak jen to jde. Země téměř stojí, jen klesáme. Těsně před dotykem srovnávám traverz a křídlo. Dojezd minimální. Konečně stojíme. Jsme celí. Honza musí ven držet letadlo. Kdybych pustil brzdu, couvalo by.
Asi se nám podařilo, dát tehdy na sebe pozor. Přesto ale ani dnes nevím, jak se to vlastně dělá. Vím jen, že při takovém větru, kdy ptáci couvají a větrný rukáv míří lehce vzhůru, při takovém větru si máme o létání jen povídat.
