Pro závodění to byl rok ztracený, ale v mém životě to byl rok jeden z nejkrásnějších.
Samozřejmě jsem jezdila na letiště i s kočárkem a na podzim jsem se jela podívat na mistrovství ČSSR v letecké akrobacii. Skoro mě mrzelo, že se závodů neúčastním, už jsem se cítila opět ve „formě“.
Na tomto mistrovství jsem se poprvé setkala s Ivanem Tučkem, který zde měl premiéru a zůstali jsme přáteli až do konce jeho života, Mohla jsem sledovat jeho vývoj až k titulu mistra světa v roce 1978. Jeho tragická smrt mne nejen překvapila, byl to velice pečlivý a opatrný pilot, ale především nesmírně zarmoutila.
Bylo dost dobrých přátel, kteří věnovali svůj život leteckému sportu. Ať již to byl Petr Šupák, Vašek Šmíd, Juraj Šouc nebo Rus Martemjanov, Němec Strossenreuther a řada dalších. Na to, jak relativně malý počet pilotů se věnuje letecké akrobacii, to byl dost velký počet.
Rok 1967 uběhl při mateřských povinnostech. Již od podzimu jsem se ale připravovala na další mistrovství světa v letecké akrobacii, které se mělo konat v roce 1968 v Magdeburku v tehdejší NDR.
Na toto mistrovství jistě nikdo z účastníků nezapomene. Byli jsme dobře připraveni a těšili se na dobré umístění. Při přeletu hranic jsme si všimli, že pod námi na zemi je velké množství vojenské techniky. Usoudili jsme, že se jedná zřejmě o nějaké cvičení.
V Magdeburku bylo vše dobře připraveno a po tréninkových letech začala vlastní soutěž povinnou sestavou. Když jsem ale druhý den ráno přišla na letiště, přiběhl ke mně jeden pilot z NSR, kamarád z dřívějších soutěží. Měl v ruce tranzistor a řekl: Poslouchej! Poslouchala jsem, ale měla jsem pocit, že moje němčina je asi hodně špatná, vždyť slyším úplné nesmysly. Bohužel to nebyly nesmysly, vojska Varšavské smlouvy obsadila ČSSR.
Všechno bylo najednou jinak. My jsme byli pod zvýšeným dozorem a začaly velké diskuze, co dál, pokračovat v soutěži nebo se vrátit domů.
Mně bylo jasno hned, v této zemi a za těchto podmínek závodit nebudu. Měla jsem trochu nepříjemností, ale zachránilo mne to, že po druhé disciplině byli ze soutěže odvoláni všichni naši piloti. Byli jsme v šoku. Neměli jsme dostatek věrohodných informací, co se děje doma. Já měla doma roční dítě a jenom jsem doufala, že jsou všichni v pořádku.
Po návratu domů bylo ze strany nadřízených orgánů trochu dusno, to už si také nyní neumí nikdo představit, ale nakonec jsme mohli ve své letecké činnosti pokračovat. Odnesl to jen náš tehdejší vedoucí výpravy, podplukovník J. Vytlačil. Musím ho ve svých vzpomínkách uvést, protože jsem nepoznala čestnějšího člověka. Byl voják, ale nesouhlasil se vstupem vojsk, a tak musel z armády odejít a pracoval v dolech.
Opravdu to nebyl dobrý rok, ale láska k létání a především k akrobacii v těch těžkých dobách hodně pomáhala. Čekal nás rok 1969 a s ním další mistrovství ČSSR v letecké akrobacii, na kterém jsem již nechtěla chybět. Jak to dopadlo, o tom příště.
Rok 1969 byl vzhledem k politické situaci a okupaci ČSSR sovětskými vojsky trochu neradostný. Uskutečnilo se ale opět samostatné Mistrovství republiky ČSSR žen v letecké akrobacii, kde se mi po osmi letech držení titulu podařilo znovu na dva roky titul mistryně ČSSR obhájit.
V roce 1970 proběhla soutěž socialistických států v Magdeburku, které jsem se celkem úspěšně zúčastnila, ale Mistrovství světa v letecké akrobacii konané v roce 1970 v Anglii bylo beze mne, i když jsem již byla na startovní listině. Rok 1968 nebyl ještě prominut.
V roce 1971 jsem se téměř proti své vůli musela zúčastnit soutěže socialistických států v SSSR v Orlu. Značné komplikace s návratem domů (i cesta tam nebyla bez problémů) mě dovedly k rozhodnutí ukončit závodní dráhu. Nechtěla jsem být tak často a tak dlouho pryč od své dcery, které se stýskalo.
Vrcholový sport vyžaduje důkladnou přípravu a tím mnoho času. Nejlepším se nestává člověk zadarmo. Bylo nutné se rozhodnout, a tak jsem oficiálně opustila reprezentační družstvo po dvanácti letech.
Létání jsem samozřejmě nezanechala. Složila jsem zkoušky obchodního pilota s anglickou a ruskou jazykovou doložkou, byla jsem instruktor motorových letadel, vlekař, mohla jsem létat vyhlídkové lety.
Dalších dvacet let jsem s manželem a dětmi (v roce 1973 se narodil syn Roman) prožila většinu víkendů na kolínském letišti.
Byla to jiná doba než teď. Nechci soudit, co bylo lepší a co horší. Dříve nás všechny na letišti spojovala láska k leteckému sportu, vzájemné přátelství, kolektivní spolupráce. Rozhodující bylo pouze, co kdo umí.
Prožila jsem na kolínském letišti nejkrásnější léta svého života, která byla bohužel ukončena náhlým úmrtím mého manžela.
Znali jsme se od dětství a spolu jsme začínali létat nejprve na větroních. Manžel miloval létání ještě víc než já. Pracoval jako zemědělský pilot u Slovairu, ale i sportovní létání měl rád. Mladoboleslavská akrobatická čtyřka s Jaky C-11, ke které patřil, byla známá v celé Evropě. Bez něj byla návštěva letiště velmi smutná a navíc mi přibylo mnoho nových povinností.
Ano, tak to bylo dřív… Stále ale zvedám oči k obloze, když slyším zvuk letadla, často se mi o létání zdá. Přeji všem nynějším sportovním pilotům velkou pokoru při provozování tohoto sportu, který je nádherný, ale dovede také někdy ublížit.
Většina mých leteckých přátel, kteří tu již nejsou, třeba jen trochu přecenila své schopnosti a špatně to dopadlo. Nikdy ale na ně nezapomenu. A těm, kteří tu ještě jsou z té „dřívější“ doby, přeji mnoho dalších krásných zážitků v životě!
