V dubnu plynulo 67 let od faktického ukončení výroby bombardérů B-24 Liberator, jejichž historii jsme vám na Aerowebu představili v nedávném dvojdílu, ve výrobním závodě Willow Run. Toto tovární letiště nebylo postavené pro nikoho jiného než samotného Henryho Forda. Na tomto místě se zkrátila doba výroby jednoho Liberatoru z původního jednoho dne u Consolidated na neskutečných 63 minut!
Will it Run?
Letiště Willow Run, situované mezi městy Ypsilanti a Belleville v Michiganu, založila firma Ford Motor Company v roce 1941 jako tovární pro výrobu bombardérů B-24. Byl to první letoun stavěný pomocí metod známých z masové výroby automobilů a na svou dobu to byl poměrně revoluční technologický počin.
Letiště nese jméno podle malého potoka protékajícího okolními pastvinami. V roce 1938 zakoupil tyto pozemky Henry Ford pro svůj projekt sociálního inženýrství, ve kterém se dospívající kluci z centra Detroitu učili o přírodě, farmaření a venkovském stylu života. Provozovali vlastní rostlinnou výrobu a produkty posléze prodávali na trhu.
Na jaře roku 1941 byl Henry Ford, ač sám nezastával názor, že by Spojené státy měli vstoupit do války, přehlasován a FMC přijal vládní nabídku na výrobu B-24. Jako místo pro budoucí továrnu bylo vybráno právě Willow Run. Renomovaný architekt Albert Kahn, který už předtím pro Forda navrhnul I jiné továrny, připravil projekt výrobní haly s plochou 325 000 m2 a výrobní linku s délkou přesahující jednu míli. V té době byla hala považována za nejrozlehlejší „místnost“ na světě.
Charles Lindbergh, který působil jako konzultant projektu, budovu nazval Grand Canyonem mechanizovaného světa. Budova byla čtvrt míle široká a půl míle dlouhá. Ve dvou třetinách délky výrobní linky byla točna, otáčející Liberatory putující výrobní linkou o 90 stupňů. Ta byla instalována pravděpodobně přímo na zásah Henryho Forda. Podle místní legendy to bylo způsobeno chybnými propočty při počátečním návrhu linky, která by musela pokračovat na území vedlejšího okrsku, kde se platily vyšší daně. Toto místo bylo známé jako „Tax Turn“ (něco jako „daňová zatáčka“).
Fordův hlavní inženýr Charles Sorensen, který navrhl v roce 1913 montážní linku pro legendární Ford T, adaptoval schéma masové produkce na leteckou výrobu. Frederic A. Delano, strýc prezidenta Roosevelta, byl pověřen zorganizováním bydlení pro předpokládaných 100 000 zaměstnanců. Plány „Bomber City“ byly navrženy architektem Oskarem Stonorovem, který pojal jednotlivé domy jako „pevnosti individuality“. Když Ford odmítl odprodat pozemky pro tento projekt, byly postaveny ubytovny pro 14 000 lidí. Spousta dalších zaměstnanců spala v přívěsech a stanech.
Původně měl Ford vyrábet pouze komponenty pro finální montáž u Consolidated Aircraft ve Fort Worth v Texasu a u Douglas Aircraft v Tusle v Oklahomě. Nicméně v říjnu 1941 obdržel povolení od Consolidated a od armády kompletovat Liberatory ve své nové továrně ve Willow Run.
První B-24 vyroloval 1. října 1942 a nesl jméno The Spirit of Ypsilanti. Ze začátku se však výroba potýkala s mnoha problémy, vzhledem k tomu, že zaměstnanci byli zvyklí vyrábět auta a některé technologické postupy byly těžce aplikovatelné na leteckou výrobu. Pro představu, počet součástek potřebných pro sestavení automobilu v roce 1940 byl přibližně 15 000, zatímco k sestavení B-24 bylo třeba přibližně 100 000 dílů.
Vedení továrny současně trápila vysoká absence a fluktuace zaměstnanců. V jednom měsíci dokonce Ford přijal 2 900 zaměstnanců, ale odešlo 3 100. I doprava zaměstnanců byla komplikovaná. Viceprezident železniční společnosti New York Central RailRoad Jeese McKee řekl, že se tento problém jeví jako ideální pro dopravu autobusy. Šéf Greyhoundu Manfred Burleigh prohlásil, že je to očividně práce pro železnici. Nakonec provozovala železniční spojení na místo společnost Michigan Central a k továrně byla protažena dálnice I-94.
Nicméně i dojíždění autem mělo svá úskalí. Willow Run bylo přibližně hodinu jízdy z Detroitu a vzhledem k válečnému přídělu benzínu a pneumatik bylo každodenní dojíždění problematické a tím také přispívalo ke snižování pracovní morálky. Věci dokonce došly tak daleko, že se výroba ve Willow Run stala předmětem vyšetřování Senátu a zároveň oblíbeným terčem kritiků – továrna byla přezdívána „Will It Run“ (volně přeloženo jako „Bude to fungovat?“).
Válečný aeroport
Henry Ford byl svým způsobem tvrdohlavý a nekompromisní. Byl velmi silným odpůrcem odborů a v továrně docházelo k velkým pracovním problémům včetně masivních stávek. Byl také odpůrcem zaměstnávání žen. Přesto nakonec ustoupil a mimo jiné zaměstnal i Rose Will Monroeovou, známou jako „Rosie the Riveter“ (nýtovačka Rosie). Rosie byla jednou z nejznámějších ikon té doby. Pravděpodobně tak však učinil spíše kvůli faktu, že muži rukovali do armády, než že by s ním najednou hnulo sociální svědomí.
Nejvyšší počet zaměstnanců továrny činil 42 331 v červnu roku 1943. V červenci téhož roku bylo během jednoho dne přijato přes 3 000 zaměstnanců! V továrně také pracovalo 10 liliputánů, které vedení firmy najalo z cirkusů a zábavního průmyslu. Ukázali se jako nedocenitelní pro prostorově omezené činnosti (např. v koncích křídel).
Na požadavek vlády Ford začal výrobu decentralizovat a mnoho součástí bylo vyráběno v jiných Fordových továrnách, případně u dalších subdodavatelských firem. Většina výrobních nedostatků byla nakonec odstraněna a u Fordů vyráběli v roce 1944 jeden stroj za 63 minut! 24 hodin denně, sedm dní v týdnu při počtu 42 000 zaměstnanců. Jen pro srovnání – před spuštěním výroby u Fordů vyráběl Consolidated jedno letadlo denně při počtu 60 000 zaměstnanců. V roce 1945 vyráběl Ford 70 % všech „osvoboditelů“. Celkem bylo u Forda vyrobeno 6 972 kompletních strojů a 1 893 v dílech pro další výrobce. Díky masové výrobě klesla cena jednoho letounu z původních 379 000 na 216 000 dolarů.
Výrobu následovalo dodání letounů k operačním jednotkám. Na Willow Run bylo toto zajištěno 1st Concetration Command (1st CC), které bylo odpovědné za organizaci a vybavení taktických a bojových bombardovacích letek před jejich vysláním na zámořská bojiště. Taktéž provádělo závěrečnou inspekci strojů, případné úpravy (instalace přídavných nádrží, demontáž nepotřebného vybavení apod.) a závěrečný bezpečnostní testovací let. Zároveň byly v průběhu přípravných prací sestavovány posádky pro konkrétní stroj, provedena nezbytná administrativní práce a poskytnuto základní technické školení. Osádky letadel spaly na 1 300 lehátkách, čekajíce na své stroje.
Poslední B-24, který v továrně vyrobili, byl pojmenován Henry Ford. Ten však oznámil, že chtěl, aby se stroj jmenoval po lidech, kteří ho sestrojili. Fordovo jméno bylo vymazáno a zaměstnanci se podepisovali na trup stroje.
Přes auta k nákladu
Po válce bylo letiště převedeno na luxusní civilní terminál a letecká doprava sem byla přesunuta z Detroit City Airport, čímž se Willow Run stalo primárním letištěm oblasti Detroitu. V roce 1946 zde založil Waren Avis dnes druhou největší půjčovnu automobilů na světě - Avis Airlines Rent a Car Systems. Byla to první půjčovna aut na letišti na světě.
Federální vláda prodala v roce 1947 letiště Michiganské univerzitě za symbolický jeden dolar. Podmínky smlouvy požadovaly, aby univerzita využívala letiště pro výzkumné účely a bylo založeno Michigan Aeronautical Research Center (později přejmenováno na Willow Run Research Center). Po určitou dobu ubytovávala univerzita část svých studentů v ubytovnách určených předtím pro zaměstnance továrny. Mnoho budov na letišti bylo využívaných fyziky a inženýry univerzity, zapojenými ve výzkumech pro ministerstvo obrany, včetně výzkumu možností vzdáleného průzkumu v prostorách, které se později staly Výzkumným institutem pro životní prostředí (The Environmental Research Institute of Michigan).
Továrna byla zakoupena automobilkou Kaiser-Frazier, která zde v letech 1947 až 1953 vyrobila 739 000 automobilů. Kaiser-Frazier také v licenci Fairchild Aircraft továrně vyráběl C-119 Flying Boxcar. Celkem jich bylo vyrobeno 88. Dalším letadlem vyráběným firmou Kaiser-Frazier a současně posledním vyráběným ve Willow Run byl C-123 Provider. V roce 1953, kdy se automobilka přestěhovala do Toleda v Ohiu, koupila továrnu General Motors, která zde vyráběla mnoho modelů včetně nakláďáků Chevy.
Pravděpodobně nejznámějším modelem Chevroletu zde vyráběným byl Corvair, především mezi lety 1960-69. Významnou částí produkce GM ve Willow Run byla výroba převodovek Hydra-Matic. Tato divize vyráběla v průběhu vietnamské války i útočné pušky M16. V důsledku krize v roce 2009 oznámilo GM uzavření továrny na konci roku 2010 jako jeden z kroků restrukturalizace.
V roce 1956 operovalo z letiště Willow Run osm dopravců. V roce 1958 se však začali přesouvat na nové Detroit Metro Airport a v roce 1967 odešly z letiště veškeré aerolinie provozující osobní dopravu. V dubnu 1957 uváděl Official Airline Guide 68 odletů společnosti Capitol, 45 American, 23 Eastern, 17 Northwest, 14 United, 13 North Central, 13 TWA, 8 Delta, 5 Allegheny a 3 Mohawk. Jediná západní non-stop destinace American byla do Chicaga, DC-7 od United létala non-stop linku do Los Angeles. V létě toho roku TWA obnovila lety svých Constellationů do Paříže přes Gander a Shannon (BOAC a Pan American létaly z DTW). V roce 1977 prodala Michiganská univerzita letiště okresu Wayne opět za jeden dolar.
V dnešní době je Willow Run jedno z největších cargo letišť v zemi a slouží i jako základna pro charterovou společnost USA Jet Airline, provozující převážně DC-9, ať už osobní či nákladní.
