I počasí bylo jako obvykle dost špatné, a tak jenom setkání s přáteli z celé Evropy mi způsobilo radost.
Tento rok byl na soutěže chudý, nekonalo se ani mistrovství republiky. Veškerá příprava se tedy soustředila na MSLA v roce 1966, které se mělo konat v Moskvě.
Mně ale přinesl rok 1965 přesto krásný zážitek. Jako odměnu za dosavadní úspěchy mi bylo povoleno přeškolit se na proudový letoun L-29 Delfín, což jsem si moc přála.
Jezdila jsem na letiště do Letňan a mým instruktorem byl známý pilot Rudolf Duchoň. Létání s Delfínem nebylo ani moc těžké, nejobtížnější se mi zdálo pojíždění po zemi. Létali jsme i akrobatické prvky, které byly naopak snazší než ve vrtulovém letadle. Důležité bylo také uvědomit si, že proudový motor nereaguje okamžitě na přidání výkonu jako vrtulový letoun a hlavně rozpočet na přistání musel být perfektní.
Byla jsem ale tímto letounem nadšená a v listopadu 1965 jsem úspěšně složila typovou zkoušku. S Rudou Duchoněm jsme byli dobří přátelé, a proto mne velmi těžce zasáhlo, když zahynul při havárii při zkušebním letu na MiGu 15.
Pohovor s akrobatem Hubáčkem, letiště Letňany
A pak přišel rok 1966, další Mistrovství světa v letecké akrobacii.
Již přelet do Moskvy byl nezapomenutelný zážitek. Po přistání za hranicemi, ve Lvově jsme měli první problémy s pokračováním letu. Údajně byly na trati bouřky, a i když ve Lvově svítilo slunce, my čekali dva dny na vhodné počasí pro přelet. Vypadalo to tak trochu, že nepotřebujeme v Moskvě již trénovat.
Když jsme konečně odstartovali a pokračovali v cestě, v čele naší skupiny letěla sovětská An-2 a kolem skupiny kroužil sovětský Jak. Já jsem letěla ve dvousedadlovém Treneru s Láďou Bezákem, kterému ten dozor jednoznačně vadil. Při jeho povaze se dal očekávat nějaký „průšvih“. Ovládal perfektně létání ve skupině, tak se jednoduše „upíchnul“ těsně pod Jaka. Tomu samozřejmě jedno letadlo začalo chybět. Po přistání na dalším letišti se situace vyjasnila, ale dostali jsme dost vyhubováno. Nakonec jsme ale šťastně doletěli do Moskvy.
Mistrovství bylo perfektně zajištěno, co se týče ubytování i stravy. I organizace byla dokonalá, to musím pořadatelům přiznat. Na stojánce letadel byla ještě v té době opět převaha letadel československé výroby, i když se již objevila i nová letadla a především sovětské Jaky 18 PM. Startovalo 10 žen a 53 mužů z patnácti států.
Průběh soutěže byl po všech stránkách plně v režii Sovětů, kteří také všechno vyhráli. Pro jistotu obsadili první čtyři místa jak v kategorii mužů, tak i v ženách. Skončila jsem až šestá, za francouzskou akrobatkou. I když jsem na tom z našich pilotek byla nejlépe, bylo to velké zklamání. Stejné pocity měli i naši piloti, kde nejlepší byl Láďa Bezák na pátém místě. Cítili jsme se trochu poškozeni, ale takový už je vrcholový sport, přináší radost z úspěchu ale i trpká zklamání.
Domů jsme se vraceli zase dva dny s řadou mezipřistání a za doprovodu sovětských letadel. I přes relativní neúspěch jsme obhájili vysokou úroveň československé letecké akrobacie. Na všech mistrovstvích byli naši závodníci v jednotlivcích i družstvech vždy na předních místech.
