Samozřejmě jsem hned začala procvičovat svou angličtinu a získala jsem řadu dalších přátel z celé Evropy. Mělo to svá rizika, protože diskuze s občany ze západu nebyla zrovna žádoucí a byli jsme pod kontrolou.
To je to „dřív“, co se zdá již téměř neskutečné. Výsledek mých snah o navázání přátelství byl po návratu domů zákaz reprezentace. Důvod: chodila sama po Londýně. Nebyla ale žádná lepší žena k dispozici, tak jsem mohla brzy zase pokračovat v závodění.
V Coventry se konala ta nejdůležitější soutěž. Tato soutěž, která byla do doby pořádání mistrovství světa v letecké akrobacii (MSLA) jedinou význačnou akrobatickou soutěží, měla svoje zvláštní pravidla. Létala se jen volná sestava v přesně dodrženém pětiminutovém čase a „angličtí džentlmeni“ hodnotili její obtížnost i eleganci. Nic se nebodovalo, sedm pilotů postoupilo do finále a pak byl vyhlášen vítěz.
Počasí nebylo moc příznivé, a tak se čekalo, chvíli létalo a zase čekalo. Byla jsem tam opět jediná žena a do finále jsem nepostoupila. Mám dojem, že mě angličtí rozhodčí nebrali moc vážně, i když moje sestava byla na stejné úrovni jako u našich pilotů. Zklamání mně ale vynahradil úspěch československých pilotů, kteří byli vyhlášeni na prvních místech.
I když jsem v roce 1963 v Anglii moc neuspěla, získala jsem v tomto roce svůj osobní největší úspěch. V Liberci se konala oblastní soutěž, která předcházela nominaci na MSLA v dalším roce. Zúčastnili se jí ti nejlepší čeští akrobati. Byla jsem tam jediná žena, protože Morava i Slovensko mělo svoji soutěž.
Počasí nebylo nic moc, hlavně silný vítr byl na hranici limitu pro závodění. Soutěž byla v té době ještě anonymní, rozhodčí nevěděli, kdo zrovna předvádí své umění.
Tuto soutěž jsem vyhrála, za mnou zůstal i mistr světa z roku 1960 Ing. L. Bezák, který mě nejvíc z akrobacie naučil. Dodnes toto vítězství považuji za svůj největší úspěch, i když to byla lokální soutěž v Čechách.
Radost z vítězství
A pak přišel rok 1964 a mistrovství světa v letecké akrobacii ve španělském Bilbau. Mělo tam také být první samostatné mistrovství světa v letecké akrobacii žen. To byla velká výzva. Za ČSSR bylo nominováno pět pilotů a já. Trénovala jsem pilně, chtěla jsem vyhrát a věřila jsem si.
Nejdůležitější bylo vymyslet si náročnou a přitom dobře proveditelnou sestavu, která by měla vysoké bodové ohodnocení. To bylo to, co jsem ovládala dobře.
Opět tu byl přelet „po vlastní ose“, bez navigačního zabezpečení, které je dnes samozřejmostí, a bez radiového spojení. Bylo to ale nádherné, i když přelet přes podhůří Pyrenejí byl dost napínavý, trochu se nám hřály motory.
Ve Španělsku jsem se setkala s mnoha dřívějšími kamarády z různých zemí a další jsem získala. Do ženské soutěže bylo přihlášeno pět žen (tři Sovětky, jedna Francouzska a já).
Mistrovství bylo velkoryse organizováno ale španělská strava, kterou jsme nemohli zapíjet vínem, vyvolala postupně u většiny závodníků zdravotní potíže. Žili jsme tedy trochu na dietě a zábavné bylo, že Španělé se svou zdvořilostí předkládali vždy jídlo nejdříve mně, a naši hoši čekali, co to se mnou udělá.
Zvládli jsme i tento problém a já jsem byla přesvědčena, že jsem podala dobrý výkon. V tom mě utvrzoval i ohlas ve španělském tisku.
Výsledek nás trochu překvapil. První místo mezi muži obsadil španělský pilot Tomas Castaňo, druhý byl Ladislav Bezák, třetí Ladislav Trebatický. První místo pro pořádající zemi začínalo být tradicí.
Titul první mistryně světa získala reprezentantka SSSR Rosaria Zanozinová a i druhé místo obsadila její krajanka. Já jsem získala až bronzovou medaili. I když od té doby žádná česká pilotka nestála na světovém mistrovství na stupních vítězů, bylo to pro mne velké zklamání.
Vcelku jsme byli nejvíce úspěšní, i když nám chyběla ta nejcennější medaile. Opět se ale ukázala vysoká kvalita československých akrobatů a po předchozím mistrovství světa v Maďarsku to bylo velké zadostiučinění. A co bylo tenkrát to nejlepší, byly přátelské vztahy v družstvu, které se u západních pilotů v takové míře nevyskytovaly a pro které byl celý tým velmi oblíben.
Na zpáteční cestě domů nás zase čekalo dobrodružství s počasím. Nakonec jsme museli zůstat týden ve Francii a čekat, až bude možné letět domů. Mělo to velkou nevýhodu, protože už jsme neměli žádné peníze. Ani vedení, ani jednotlivci. Postaralo se o nás až naše zastupitelstvo a konečně jsme v pořádku, i když trochu pohublí, přistáli v Karlových Varech. Čekali nás další zážitky v roce 1965.
