Já jsem vždy toužila cestovat, a proto jsem se učila anglicky od dětských let. Přátelé se mi trošku posmívali, proč se namáhám, že to stejně nebudu nikdy potřebovat. Řídila jsem se ale heslem „život přeje připraveným“, a to se ukázalo jako pravdivé.
Do Prahy přišlo pozvání od vídeňského aeroklubu k účasti na velkém mezinárodním leteckém dni. A protože umění československých letců bylo již ve světě známé, měli rakouští přátelé zájem o co největší účast našich pilotů. Leteckého dne se zúčastnili i piloti z Maďarska, Polska a NDR.
Mimo nádherných zážitků z úspěšného vystoupení i navázání prvních mezinárodních přátelství jsem měla z cesty i jeden nepříjemný pocit. Pro mne to byla první návštěva západního světa. Přelet z Bratislavy do Vídně je několik minut, rozdíly obou světů byly o to výraznější.
Dívala jsem se po přistání na letišti na starší rakouské dámy v kostýmcích a apartních kloboučkách a já postávala ve vojenské letecké kombinéze připomínající montérky asi o tři čísla větší, než byla moje postava. Žena se nezapře, i když se věnuje „mužskému sportu“. Hned po návratu do Prahy vedla moje cesta ke švadleně a dala jsem si ušít pěknou kombinézu, i když později jsme již byli vybaveni slušivějším oblečením.
Uspořádání druhého mistrovství světa se ujalo Maďarsko. Soutěž se konala v červenci na budapešťském sportovním letišti. Věděli jsme, že tam bude teplé počasí a tomu jsme přizpůsobili i přípravu na soustředění v Chrudimi. Trénovali jsme v poledních hodinách a po přistání jsme své kombinézy doslova ždímali.
Poctivá příprava nám ale tentokrát moc nepomohla. Na světový šampionát vyslaly národní letecké asociace své rozhodčí. Většina z nich ale nestačila sledovat podrobnosti našich obratů ve volných sestavách, i když je měli pro rozhodování nakreslené. Situace vypadala katastrofálně.
Na startu se sešlo 32 pilotů z ČSSR, Maďarska, Polska, SSSR, NDR, USA, Rumunska, NSR a Velké Británie. Byla jsem tam jediná žena a vytvořili pro mne samostatnou skupinu z pilotů mimo soutěž, kterou jsem naštěstí vyhrála.
Obdržela jsem krásný pohár jako neoficiální mistryně světa, ale to nesmazalo trpké pocity křivdy za umístění našich pilotů, kteří skončili až třetí za Maďarskem a Sovětským svazem. Stejné pořadí bylo i u jednotlivců mužů. Prvním se stal Maďar Josef Toth, se kterým jsme se setkávali na dalších soutěžích, a byl to jeden z mých dobrých zahraničních kamarádů.
Světový šampionát byl na vysoké společenské úrovni, ale po sportovní stránce doplatil na nedokonalé a v některých bodech neujasněné propozice.
Ještě na MČSSR v Plzni se soupeřkou J. Lockerovou
Uvítání po návratu do ČSSR nebylo ze strany vedení Svazarmu příliš vřelé, čekalo se lepší umístění. Já si ale nemohla stěžovat. Na mém „rodném“ letišti v Kolíně mě kamarádi vítali vždy s nadšením a s radostí z mého úspěchu.
Kolínské letiště bylo mojí stálou základnou, kde jsme s manželem trávili všechen volný čas. Jako plachtařský instruktor a později i instruktor pro motorová letadla jsem se snažila předávat své zkušenosti dalším adeptům létání. Věřím, že jsem vychovala řadu dobrých pilotů. V období intenzivní závodní činnosti jsem ale také často absolvovala soustředění, což přinášelo určité problémy na pracovišti. Musela jsem prostě všechno stihnout.
Jedním z mých nejsilnějších zážitků byl můj první start na soutěži Lockheed Trophy v Anglii v roce 1963. To, že mne tam trenérská rada nominovala, mě moc potěšilo. Po návštěvě Anglie jsem vždy toužila a závodit tam byl můj sen.
První cesta do Anglie (letěla jsem tam pak ještě dvakrát) se zapsala nesmazatelně do mé paměti. Byl to dosud můj nejdelší přelet po vlastní ose. V té době jsme neměli radiové vybavení v našich akrobatech a mapu měl jen vedoucí skupiny a ještě ne moc přesnou. Odlétali jsme z Karových Varů, kde jsme měli soustředění.
Odstartovali jsme za pěkného počasí, ale jak to v létě bývá, najednou proti nám, již nad německým územím, pořádná bouře. Pod námi se objevila letištní plocha a po několikátém obletu jsme přistáli. Nikdo z nás nevěděl, kde jsme, a proto bylo překvapující, že jsme na americké základně. V té době to nebyla zrovna nejlepší situace.
Američtí vojáci nás trochu prohlédli, ale jinak byli velmi pohostinní. Mně se hodila moje angličtina. Po vyjasnění situace telefonáty do Bonnu a zlepšení počasí jsme odstartovali směr Francie. Do Calais jsme přiletěli již po západu slunce, ale rozsvítili nám dráhu a my jsme všichni v pořádku přistáli.
Druhý den nás čekal přelet kanálu La Manche. Při tomto přeletu jsme neměli žádné plovací vesty, ale stejně jsme letěli sto metrů nad vodou kvůli počasí, a to by nám nebyly nic platné. Přelet trval cca 25 minut, ale změna zvuku motoru nad vodou i optický klam o poloze lodí mně trochu vyděsily. Přistáli jsme však bezpečně v mé milované Anglii. Po celním odbavení jsme přeletěli do města Coventry, kde se měla soutěž konat, ale o tom až příště.
