Sportovní létání se začalo v ČSSR rozvíjet hned po druhé světové válce. Já byla ještě malá, ale můj starší bratr se začal věnovat bezmotorovému létání s velkým nadšením. A co jeho mladší sestřička? Bydleli jsme v Kolíně a já jezdila několik kilometrů na kole na letiště s obědem. Občas jsem si „vybrečela“ svezení ve větroni a postupně se zamilovávala do létání.
Hned po dovršení potřebného věku jsem proto začala regulérní výcvik. Nejprve samozřejmě bylo dost teorie, ale po jejím složení se začalo doopravdy létat. Byla jsem v družstvu jediné děvče, ale kluci byli moc fajn a jedním z nich byl i můj budoucí manžel. Nebylo to snadné. Každá sobota a neděle nástup v 6 hodin ráno na letišti. Běhat přes letiště, dlouhém cca 1 000 m, s lankem od navijáku, dělat brigády, mýt letadla, stále se učit teorii. Ale stálo to za to.
Bohužel začátek mé letecké činnosti byl hned poznamenán tragedií. Jedním z mých kamarádů byl Jiří Suk z Kutnohorska. Velký statný chlapec, přímý a veselý. Byla jsem právě doma, když někdo přišel se zprávou, že se na letišti někdo zabil. Rychle jsem naskočila na kolo a ujížděla na letiště. Tam jsem uviděla spoustu lidí a sháněla jsem Jirku, aby mi řekl, co se stalo. Doufala jsem, že zpráva byla třeba nepřesná a přehnaná. Bohužel ne. Vzápětí jsem se dozvěděla, že to byl právě Jirka, ten který mi tak pomáhal a vždy říkal, že budu jednou členkou národního družstva, který se zabil. Právě jeho statná postava mu znemožnila vyskočit z malého větroně, kterému se ulomilo křídlo.
Samozřejmě mi rodiče zakázali chodit na letiště a nemělo mě už nikdy napadnout vzlétnout. Pro mne ale už bylo pozdě. Touha létat byla příliš silná. Létala jsem dál a snažila se to před rodiči utajit. Neměla jsem strach, jenom mi bylo dlouho smutno.
Pokračovala jsem rychle. Za rok ze mne byl plachtařský instruktor a začala jsem s výcvikem nových plachtařů. Na výkonné létání jsem ale neměla moc času. Proto jsem uvítala možnost zúčastnit se ženského soustředění v plachtařské škole ve Vrchlabí. Bylo nás dvanáct a byly tam hvězdy první velikosti jako zasloužilá mistryně sportu Paušová, Věra Hudcová a další již zkušené plachtařky.
Jeden den jsme odstartovali na přelet do Žamberka. Silný vítr vál směrem do Polska. Po čase jsem zjistila, že asi nejsem tam, kde bych chtěla být. Počasí se zhoršilo a já musela přistát. Naštěstí se objevilo vhodné pole. Přiběhli ke mně nějací lidé, ale dobře jsme si nerozuměli. Vzápětí jsem zjistila, že jsem asi 20 km od našich hranic v Polsku. Po různých telefonátech mě odvezli kluci z Broumova k nim na letiště a druhý den do Vrchlabí. To byl můj „první let do zahraničí“.
Těch leteckých zkušeností za rok ale nebylo mnoho a také se to projevilo. Jednou v podvečer jsem letěla s žákem aerovlek a vlekař nás odtáhl kus od letiště, aby se podíval na svou chalupu. A v tom samozřejmě žáček tak zazmatkoval, že nezbylo než větroň vypnout a přistát. Letiště bylo v nedohlednu, a tak jsme přistáli na nejbližším poli, a co čert nechtěl, v cibuli. Zvědavci, co se na nás přišli podívat, trochu úrodu poničili ale to nebyla naše vina. Naštěstí to nikdo nechtěl zaplatit a já byla chvíli „cibulovou královnou“.
Za odměnu mé instruktorské činnosti mi po třech letech byl povolen výcvik na motorových letadlech. To bylo to, po čem jsem toužila, ale měla jsem ještě vyšší cíle. Možná ani ne cíle, ale touhu ovládat letadlo co nejlépe a ve všech polohách. Zkrátka chtěla jsem létat leteckou akrobacii.
První akrobatický let mi předvedl náčelník letiště, Josef Světinský. V Kolíně byl dvojplošník C-104, na kterém se mohla akrobacie létat. Letadlo nemělo kabinu, jenom štítek. Popruhy, kterými jsem byla připoutána k sedadlu, mi byly volné tak, že při otočení letadla na záda jsem byla skoro polovinou těla venku. Byl to opravdu zážitek. Vyzkoušeli jsme řadu dalších obratů a to mě utvrdilo v mém rozhodnutí být akrobatkou.
Musela jsem ale dost času strávit ve větroni při výuce žáků a na „kotrmelce“ nebylo moc času. Pak ale přišla příležitost. V té době jsem létala na C-205 řady Trener, na kterých létala v té době i řada zahraničních pilotů.
V roce 1960 se konaly oblastní přebory v letecké akrobacii v Hořicích. Byl to výběr pro Mistrovství ČSSR v letecké akrobacii, které se mělo konat v roce 1961. Poprvé také mělo být samostatné mistrovství žen. To byla velká příležitost. Začala jsem pilně trénovat na oblastní přebor. Měla jsem nalétáno poměrně málo hodin a některé obraty, předepsané v propozicích, jsem nikdy neviděla, natož létala. Velké problémy mi dělal obrácený přemet. Stokrát jsem ho zkoušela, ale vznikaly bizarní tvary, které končily v nečekaném směru. Až najednou to bylo ono. Totéž bylo s vývrtkou na zádech, kterou včas zastavit pro mne také nebylo jednoduché. Tak zvané kopané výkruty byly také novinkou. Musím přiznat, že se mi občas do letadla nechtělo, bylo mi špatně už při pomyšlení na další trénink.
Byla jsem ale šťastná, když jsem zvládla celou sestavu. Oblastní soutěž byla společná pro muže i ženy. Moje výsledky nebyly nic moc. Udržela jsem se v určeném prostoru, což je také jeden z požadavků soutěže a odlétala všechny sestavy. Létala se povinná, tajná a volná. Žádná velká sláva to ale nebyla. Přítomní důležití funkcionáři ale usoudili, že mám určité předpoklady a já měla „zelenou“.
Na jaře v roce 1961 jsem byla vyslána na čtrnáctidenní soustředění akrobatického létání pod vedením zkušených akrobatů Ládi Bezáka a Zdenka Besedy. Tam jsem se naučila všechno, co bylo důležité pro moji další úspěšnou leteckou kariéru, ale o tom až příště.
