Možná ale, pokud to budete číst, o něčem ty příběhy svědčí. O přátelství letců všech kategorií, z nichž, pokud by se někteří v dalším textu našli, o tom ale nic vědět nebudou.
Chápejte, i když se nám za letu zdá být něco prosté, bývá to ve skutečnosti a často daleko složitější.
S kamarádem a bývalým žákem, akrobatem, jsme se doslova vloudili na základnu taktického vojenského letectva s cílem vidět letový simulátor nejmenovaného typu vojenského letadla. S akcí nám pomohl jiný kamarád, který možná chodil s instruktorem trenažéru na pivo. A když už jsme tam byli, tak nám vytvořili každému po půl hodině letového času s výkladem a asistencí toho instruktora, mimochodem vysloužilého stíhače.
Šel jsem bez varování první. Po krátké instruktáži a pokynu „leť“ jsem podle pokynů provedl oživení motoru, dojel kývavým pohybem na ranvej, srovnal ten typ vojenského letadla a dal plný plyn. Éro nikam neuhnulo jako vrtulák a než jsem se nadál, stoupám směrem na východ.
Ten kraj docela dobře znám z větroně a to, co vidím kolem sebe, je opravdu dokonalý realistický obraz světa v Čechách. Jak to ti pacholci dělají? Pokyn k úpravě režimu motoru, podvozek jsem zasunul, klapky taky. Svištím ve tři sta metrech stále na východ. Vidím známé město.
Instruktor se ptá, jak se mi to líbí a kam poletíme. Mám přilbu s mikrofonem a je mi úžasně. Žádám o krátký orienťák za vidu, dle přístrojů bych to nezvládl. Zatím se v nich orientuji se zpožděním. Tak, toč sever. Zatáčka a uháníme někam. Instruktor praví otočný bod Sněžka a návrat. Vidím Železné hory, trochu opravuji na Krkonoše, stoupám a za chvilku jsou na dohled. Černá Hora vpravo, Sněžka vlevo.
A jak se tak k té naší hoře blížím, něco se mi na ní nezdá. Už jsem ji viděl mockrát, ale co to má na vrcholku? Říkám instruktorovi, že na kopci je něco, co tam nebývá. Ozve se. Identifikovat, neničit a po návratu podat hlášení. Otočím se nad Sněžkou a ještě jednou. Už mi to dochází, jenom netuším, jak to v té fotomapě dokázali na vrchol hory umístit.
Vede mne vektorováním na přistání. Začínám se potit. Dráha v dohledu. Jsi rychlý. Podvozek, velké klapky. Jsi vysoko. Ubírám plyn, jsi nízko. Potím se v klimatizované místnosti a už docela dost. Dráha se blíží a to mi tam nedal naštěstí boční vítr. Když se kola dotkla obrazového betonu, a já to nerozbil, hrdostí se dmu, odjíždím na stojánku a vypínám.
Ta půlhodina byla intenzivním zážitkem nebo snem s propoceným trikem. Střídá mne kolega, akrobat.
Kecáme s instruktorem. Tak cos tam našel na té hoře? Fabriku s vysokým komínem, pane instruktore, a nikdy předtím tam nebyla. Prospěls, plachtaři, tu jsme tam vymodelovali my, abychom zkoušeli mladé piloty. Chlapík se směje a je nám bezva.
Kolega se při kotrmelcích dvakrát katapultoval. Když už to instruktora nebavilo, nasimuloval mu tam pumpáž motoru a pustil kabinovou kameru, která snímá obličej. Ještě dneska se musím smát, jak kolega začal koulet očima, bloumat po kabině, tahat za páčky a mačkat spínače, aby nakonec ohlásil: „Je to v p...“ Měl hezký den, dodnes se mu daří dobře.
Vím, je to útržkovité, ale snad si to dovedete představit. V napsání článku o trenažéru mi zabránilo velitelství taktického letectva, které mi nemohlo dát svolení ani zákaz, protože o mé přítomnosti dodnes nemělo nejmenší tušení a s největší pravděpodobností jsem tam ani nikdy být nemohl.
Pohraniční městečko na západě Čech. Jakási práce pro mého zaměstnavatele. Areál oplocených bývalých kasáren a na fotbalovém hřišti stojící vrtulník. Nedal mi spát. Jednáme pracovně s odpovědným funkcionářem, a když se jednání chýlí ke konci, odvážím se zeptat, na co tam mají ten vrtulník? Pro kontrolu hranic z důvodu běženců. Nepravidelně startuje a prolétává jejich úsek a odhaluje.
Slovo dalo slovo a stojím u polohluchý pilota. Chápe zájem ubohého plachtaře a místo na palubě pro mne má. Slibuji svezení Blaníkem. Usmívá se, chápe, nijak nekomentuje a stanovuje čas vzletu. Odskočím si jen na toaletu a stojím u stroje. Nezdá se mi to nakonec?
Startujeme. Hluk bez sluchátek je silný, ale logický. Pak mi pilot půjčuje náhradní sluchátka. Můžeme i trochu komunikovat. Startujeme z toho hřiště a letíme na čáru hranice. Pod námi lesy, silnice, sem a tam nějaké obydlí. Je zvláštní, jak je les průhledný ze vzduchu. Každou nohu je vidět. Jeden hraniční přechod. Vrtulník zavisí, pilot otevírá dveře a kyne kolegům na zemi. Ti odpovídají gesty, slyšet lidské slovo vzájemně opravdu nemohou. Pak pokračujeme po hranici.
Terén stoupá a pilot na mne křičí: „Tohle s Blaníkem neumíš!!!“ Kopíruje stoupavý průsmyk v lese pár metrů nad zemí, kde stromy jsou výše než rotor. Průsmyk, spíše průsek, se kroutí a stroj s ním. Jsem zcela pohlcen tím úžasným vývojem letové situace.
Náhle je tu další silniční přechod. Zavisíme. Opět otevřené dveře a gesta, kterým oni rozumí, já ne. Vracíme se do městečka. Z dálky je vidět věž kostela a náměstí. Na něm jsou jakési stánky, šikmoočí spoluobčané prodávají vše. Boty, šaty, záclony, trpaslíky.
Pilot naznačuje: Teď koukej! Připlíží se se strojem k věži kostela a shlížíme na trhovce. Vítr od rotoru začíná na zemi dělat své. Střechy plátěných stánků třepotají, sem a tam se zdvihne nějaký papír od země a trhovci hrozí pěstičkami vzhůru. Polohluchý pilot se usmívá, blaženě, pomalu, ale opravdu pomalu obkrouží náměstí a s výrazem spokojenosti sedáme opět na tom fotbalovém hřišti. Hezký pracovní den.
To jsem asi přehnal, to se stát opravdu mohlo? Asi ne, protože větroněm se pilot vrtulníku svézt dosud nikdy nepřišel.
Vím, je to útržkovité, ale snad si i tohle dovedete představit. V napsání článku o vrtulníku mi zabránilo vedení letky ministerstva vnitra, které mi nemohlo dát svolení ani zákaz, protože o mé přítomnosti dodnes nemá nejmenší tušení a s největší pravděpodobností jsem tam ani nikdy být nemohl.
No a pro změnu
Ted den se nějak povedl. Sice bylo na letišti nezvykle rušno, protože část plochy okupovali filmaři, kteří vstali dříve než my, a točili snad reklamu na lentilky či co. Nás bylo tak akorát, abychom zvládli normální výcvikový provoz. Hlavně ale byli připraveni dva letošní adepti na přezkoušení na první sólo a vůbec – bylo pěkně.
Startujeme s novopečenými sólisty ke kontrolním letům. Máme dnes s sebou maminku naší létající studentky teologie. Třetí start ji vážeme do Blaníka, ať taky okusí, zač je toho loket.. A byl. Slunce se právě prodralo nesouvislou oblačností, kterou dokázalo nasvítit jako na jaře, osvítilo celou Prahu a hlavně krásně hřálo. Hřálo tělo i duši a myslím, že i mamince.
Jenže v zápětí volá neodbytný mobil. Vyhlídkový let, let s další osobou na palubě, pro staršího pána. Tak zpátky na zem. Pán je sympatický, děti mu dopřály splnění snu a snad formou překvapení. Stoupáme do LT 4, let mě baví, pán sám pokouší ovládnout stroj a po chvilce ho vracím rodině s pozváním, ať také začne. Nejdříve oponuje, že už je starý, ale myslím si, že cestou ze startu o tom začíná přemýšlet. Pěkný let i zážitek.
Když se vracím ke svým žákům, kteří začínají chystat přezkoušení dcery zde přítomné maminky, volá mobil znovu. Tentokrát jde o čtyři pány v nejlepších letech, kteří ale mají jeden společný rys. Nehovoří jinak než anglicky.
Nemám z toho pražádnou radost, už vím, jaké to je, když se s cestujícím nedomluvím. No, málo jsem se učil a předpoklad, že by pánové hovořili rusky, asi není na místě. Tak tedy do toho a lituji, že kolega Tomáš právě letí Vivatem a kolega Petr právě provádí pozemní přípravu s adeptkou na sólo. Tak tedy do toho, co se dá dělat?
Pánové jsou na startu a hned vidím, že jeden z nich tu je jako doma. Tak to asi bude letec. Je sympatický, jenže chytám každé páté slovo a to je málo. Společně s přítomnými kolegy a kolegyněmi se nicméně dozvídám, že pán je plachtař z Anglie, vlastní nějaké ASW, má za sebou 500 hodin a baví ho to. Do Blaníka nastupuje první. Chápu dotaz, kdo bude startovat, a odpovídám, že on. Jedeme.
Letí pěkně, jenom mu za letu poskytuji informace o rychlostních režimech a ovladačích. Teď se rukama nedomluvím, musím vzpomínat na výrazy a řeč. Kupodivu opakuje podstatné a začínáme si rozumět. Vypíná a požaduje, abych provedl přemet. Vysvětluji, proč ne.
Zkoušíme pád a pak ostrou, ale opravdu ostrou zatáčku Seifertovku. Je spokojen. Zbytek letu víc a víc hovoří a já stále stačím vnímat o čem. Je to prostě aeroklubák a ti se přece domluví po celém světě. Přistává téměř dokonale a mám zase hezký pocit ze dne, protože si rozumíme.
Jen ale do té doby, než si všimne děr po syslech. Říká, že to je velmi špatné a má výřečnost nestačí na jeho přesvědčení, že to je naopak velmi dobré.
Pocit hezkého dne však přetrval. Dcera přítomné maminky uklohnila sólo dokonce pod rodičovským dozorem. Blahopřejeme. Pán z Anglie odchází ze startu až s přicházejícím deštěm. Škoda, že odchází, mohl by to být bezva kámoš.
A tohle?
Usnul? Vedle na levém sedadle motorového letadla sedí kapitán bez známek života. Najel na dráhu, dal plný plyn, ruce založil a pravil: „Doleť domů!“ Vím, co má dnes už za sebou. Norma? Není. Spíše mu ruce spadly současně s hlavou oprávněnou únavou. Letíme odněkud někam, požádal mne hlasem zastřeným, abych doletěl. Byl velmi unaven. Tak se snažím.
Letadlo poslouchá na pomyšlení. Pohybujeme se v prostoru, který znám i bez mapy, výšku držím snadno a kraj ubíhá. Zmámený letem vedu stroj k domovu a říkám si, má to své kouzlo. Asi se mi to líbí, éro vykračuje ve tři sta metrech svižně a stále mám co dělat. Míjíme řeku, město, točíme doprava. Mám zvláštní pocit, že mi to jde. Kapitán funí a nic nedělá. Točím jemně do správného směru a cíl se přibližuje.
Mačkám tlačítko radiostanice a dávám vstupní bod. Vlevo stále bez reakce. Dávám zařazení do okruhu a trochu strkám loktem do kapitána. Nic. Příteli, vzbuď se, prosím, jsme po větru. O úkonech a potřebných režimech nemám ani páru a hlavně nemám to správné oprávnění s tím přistát. Přemýšlím za stálého postrkování loktem, co budu dělat.
Jsem stále v letové konfiguraci a říkám si, že musíme zpomalit, klapky použít, dovážit, ale netuším jak. Tlak mého lokte musí být natolik výmluvný, že by vzbudil i mrtvolu. Jenže tahle dokonce pochrupuje. Začínám se potit.
Hledám ovladač klapek, přípusť motoru je nepřehlédnutelná. Tou začneme, jsme přece plachtaři. Opatrně stahuji výkon a sleduji rychloměr.
Změna otáček motoru vyvolala dvě zásadní změny. Začali jsme zpomalovat a tělo vedle mne se konečně trochu pohnulo. Je to profesionál a důvěřuje mi. Jen tělo trochu vydechlo dalším zafuněním a zdá se, že je to vše. Po zpomalení zkouším malé klapky. Jde to, jsou venku. Hrbíme se trochu, ale snad to mám pod kontrolou. Ještě trochu stahuji, jen trochu.
Tělo reaguje dalším pohybem. Je živé. Teď ale už nějak nemám čas do něj strkat. Třetí zatáčka. Okruh mám naletěný široký, ne jako s větroněm. Rychlost dále klesá, Tak další polohu klapek. Bojím se, neznám ty správné rychlosti. Nic zásadního se však neděje. Další nahrbení, letíme, tak zase trochu stahuji. Známé zavrtění masa, dávám plné klapky.
Jsme vysoko. Dotáčím čtvrtou, vypadá to, že letiště přeletíme. Tak zase přípusť? Intuitivně stahuji na volnoběh a jsem připraven to tam zase vrátit. Tělo se konečně pohne směrem k pákám. Ztichnutí motoru ho definitivně vzbudilo. Řekl sice něco, co nemohu publikovat, ale dvakrát zkorigoval ruční a nožní řízení a se zazvoněním dotáhl na břicho.
No, to bych přece dokázal taky!? Sen končí plněním paliva. Koukáme na sebe, mlčíme, mlčíme a já si jdu převléknout propocené tričko. Jsme doma. Hezký den to byl.
Vím, je to útržkovité, ale snad si i tohle dovedete představit. Jen o nejmenovaném kamarádovi přece moc psát nemohu. V napsání článku o něm mi dosud bránily morální zábrany a přátelství pilota, který mi nemohl dát svolení ani zákaz, protože let proběhl korektně a nic zlého se nestalo.
Je to všechno možná zbytečné, ale jsou svátky klidu a míru. Tohle všechno se dá
při létání prožít. Vím ale zcela jistě, že pocit hezkého dne stojí za to, a nějak souvisí s atmosférou na letištích a létáním a vůbec není závislý na počasí.
Takže s nastávající zimou přeji všem lidem od malého i velkého letectva: Hezký den a přátelství letců všech kategorií, z nichž, pokud by se někteří v mém předešlém textu přece jenom našli, prosím společně neopouštějme. Nic lepšího přece nemáme! A kdyby se vám za letu zdálo být zase někdy něco prosté, prosím pozor, aby to ve skutečnosti nebylo nakonec daleko složitější.
