Můj čtvrtý JOB – Vánoce a la mexicana

Přistání bez vrtule

Vánoce, Vánoce přicházejí a tak dále a tak dále. Před Vánocemi létáme skoro každý den. Zákazníci syndikátu Pemexu se předhánějí v úplatkách, a tak navštěvujeme všechny kouty Mexika, kde někdo dostal v průběhu roku nějaký kontrakt, nebo kde někdo živí naději, že mu bude v lednu příštího roku nějaký kontrakt udělen. Řeč je o milionech dolarů.

Nyní máme už pět posádek pro Mu-2, Be-200 a nově nakoupený starší Jetstar 8. Dnes letíme do města León ve státu Guanajuato. León je takový mexický Zlín. Město obuvi a všeho, co se dá vyrobit z kůže. Z jakékoliv kůže. Aligátoři, hadi, kůže iguany, želv a pštrosů. Na těchto letech jsou páni piloti odměněni za celoroční vstávání ve čtyři ráno a ukládání se do postele po půlnoci.

Dnes začneme ráno s King Airem, večer nás možná čeká let do Havany s Jetstarem a hned nazpět. Kdo budou ti pasažéři, nevíme. Jasné je to, že každý chce trávit Vánoce v Mexiku. Náš odlet se trochu opožďuje, a tak odlétáváme skoro v deset ráno. A aeroplán je plný. Dneska se mnou letí Pablo, relativně nový kopilot, který se nedávno vrátil z výcviku ve Flight Safety na King Air 200.

„Tampico tierra, N37GA, platforma principal, listo para rodaje con informacion Delta, IFR León.“ „Buenos dias 37GA, Tampico tierra, recibido, pista de rodaje A para noventa a cabezera pista 32. Listo copiar autorizacion IFR?“ „Afirmativo.“ „ATC autoriza N37GA a ciudad León via directo. Ascende a nivel de vuelo 180, comunicase con Centro Mexiko, transponder xxxx.“

(Tampico ground, N57GA, na hlavní rampě, připraveni pojíždět a máme informaci Delta, letový plán IFR do Leónu.“ „Dobrý den 37GA, rozumíme, pojížděcí dráha A a vyčkávejte v blízkosti dráhy 32. Připraveni pro IFR povolení?“ „Připraveni.“ ) A dostáváme povolení přímo do města León, nastoupat do letové hladiny 180 a spojit se z Mexiko Center, odpovídač xxxx.

Startujeme a nasazujeme na kurz, který nám dává VLF/OMEGA. „Mexiko Center, N37GA, na frekvenci, opouštíme 5 000 stop pro letovou hladinu 180, letový plán IFR Tampico León-Guanajuato, odpovídač xxxx.“ „Dobrý den N37GA, radarový kontakt 7 mil jihozápadně od Tampica,pokračujte podle letového plánu, ohlašte FL 180, Veselé Vánoce.“

Mexická „Noche Buena“ (keř poinsettie)

Aha, Mexiko už žije vánoční náladou a myslím, že tohle je nakažlivé, hehe. Pablo už ukončil úkony po vzletu a dává mně parametry pro stoupání. Den začíná být horký a rosný bod se pohybuje někde okolo 80 %. Sauna! Přejíždím přístroje a všímám si nějak menšího tahu na levém motoru. Pablo asi neutáhl aretace plynových pák, a tak ho žádám, aby vyrovnal levý motor s pravým motorem, což okamžitě dělá.

Začínám si v hlavě plánovat, co si v Leónu koupím. Ale normálně nám to platí don Victorino. Dobrá pozornost z jeho strany. Sakra, ten tah je zase nižší, a tak skenuji znovu motorové přístroje. Nižší tlak oleje a teplota vyšší než na pravém. Tak pozor. Žádám Pabla, aby vypnul synchrophaser. Teplota stoupá, tah a tlak oleje klesá. Dávám Pablovi instrukce, aby zažádal o povolení nazpět do Tampica.

Dostáváme povolení a Center se ptá na důvod pro náš návrat. Odpovídáme, že technický. Pasažéři si všimli změny našeho kurzu a vyptávají se, co se děje. Oznamuji, že máme trochu problém s několika přístroji a že bych se na to rád pro jistotu podíval na zemi. Nikdo nic neříká. Dělám velice jednoduchý brífink pro pasažéry a ujišťuji je, že jestli budu muset vypnout motor, tak že tohle letadlo letí bezpečně i na jeden.

Žádám o úkony před sestupem. Teplota je nyní už dost vysoká, a tak žádám o úkony pro vypnutí motoru. Malé pípnutí, a už svítí červená kontrolka chip detektoru, který nám hlásí kontaminaci oleje magnetickým materiálem. Stahuji plynovou páku, a abych zabránil možnému selhání systému autofeather, dávám motor do praporu a zastavuji levý motor.

Šlapu pravou nohu a začínám trimovat. Tlak asymetrie na mou nohu ustal, King Air je na moment vytrimovaný a kulička je ještě pořád v kabině. A zrovna včas, protože vrtule se zastavila a už se ani neprotáčí. Něco se zadřelo, a rázem máme katastrofální poruchu motoru. Myslím, že kdybych tu vrtuli nedal do praporu manuálně, tak by se tam nikdy sama nedostala. Okamžitě vysílám Mexiku Pan Pan Pan a ztrátu motoru a dostavám instrukce rovnou do Tampica, nastavení výškoměru a změnu frekvence na Tampico APP.

Vrtule v praporu

Žádám Pabla o nouzové úkony po nuceném zastavení motoru. Vyhlašuji znovu Pan pro Tampico a popisuji náš problém. Tohle není situace na May Day. King Air se chová na jeden motor velice dobře. Nebezpečí mohu vyhlásit kdykoliv potom. Věž nám dává aktivní ranvej a ptá se, zda vyhlašujeme nouzovou situaci a zda žádáme o požární vůz. Požární vůz, to ano.

Jsme nyní pět mil od letiště v šesti tisících stopách a nyní se začíná trochu projevovat nedostatek druhého motoru. OAT je +30 stupňů a nyní musím používat hodně tahu na pracující motor. Na čtvrté míli žádám o podvozek, větší klapky, centruji trim a držím směr teď už velice silným tlakem na směrovku.

Dotýkáme se na prvním dálkovém označení ranveje. Pochopitelně žádný reverzní tah, a tak pomalu přibrzďuji až k první pojížděcí dráze. Naneštěstí je to zatáčka doprava, a tak žádám věž o povolení 360stupňové zatáčky na ranveji doleva, pak rychle stáhnout plyn a nechat aeroplán rolovat až na apron, kde vypínám motor. Náš traktor nás odtahuje před hangáry, kde už na nás čeká mechanik. Vykládáme pasažéry, kteří moc nemluví. Victorino si pochvaluje přistáni a uklidnění pasažérů. Odpovídám mu, že za to mě přece platí.

Vrtule je jako přivařená. Ani se nehne. Mechanik vyjímá chip detektor, který vypadá jako automobilová zapalovací svíčka. Tenhle detektor má jeden dipól, a když se nějaký metalický materiál dostane mezi dipól a vnější plášť, tak udělá kontakt a rozsvítí kontrolku na oznamovacím panelu. Je umístěn na nejnižším bodě cirkulace oleje. Chip detektor je plný bronzu a nějakého dalšího materiálu.

Chip detektor

Tak Mu-2 je v Acapulku a vrací se až večer, takže se dnes už nikam nepoletí. Telefonuji do Beechcraftu v Houstonu a žádáme o „loaner engine“. To znamená motor na půjčku, než přijde náš poškozený motor z opravy. No a protože nemám co dělat, půjčuji si montérky a pomáhám mechanikovi vymontovat nás poškozený motor.

Asi za 30 minut montérky zahazuji a pracuji jen v trenýrkách. Nyní je na slunci asi +37 °C a v hangáru asi 30 °C. Je upné bezvětří, ani stéblo trávy se nepohne. V hangáru zvoní telefon a Beechcraft nám oznamuje, že budeme mít vypůjčený motor zítra ráno asi v 10 hodin a k tomu dva mechaniky. Pane jo, to je servis. Nyní máme vše odpojené a motor jen sedí, držen čtyřmi šrouby. Normálně se odmontuje motor s vrtulí stále namontovanou, ale abychom ušetřili čas na zítřek, tak vrtuli sundáváme ještě to samé odpoledne. Pablo se někam vypařil.

Závěs turbíny PT6A-28

Don Victorino nám posílá dvě bedny Coca Coly se vzkazem, že se zítra ráno letí do Havany vyzvednout naše kubánské klienty. No tak doufám, že se Carlos vrátí včas, aby nešel přes náš „služební čas“, hehe. Nechávám instrukce na zítřejší přijetí motoru mechanikovi a jedu do hotelu a pak „domů“, trochu si pohrát se svým synem, a pak je vzít někam na dobrou večeři.

Kluk roste jako z vody. Nazpět na cestě domů se zastavuji u Carlose a oznamuji mu náš let do Havany. Má docela zajímavý příběh z Acapulka o zabaveném Piper Cheyenne II, který nakládal narkotika a byl zadržen Mexickou federální policií rovnou na rampě. Říkal, že policajti běželi k letadlu, ještě když motory běžely, a prostříleli pneumatiky.

Výlet za Papa Noelem

Ráno startujeme kolem sedmé a přistáváme v Havaně v 10:30. Nečekáme moc dlouho a přijíždí čajka, ze které se vyhrnulo sedm chlapů typu Che Guevary. Každému trčí z fousů a la Fidel doutník. Něco, co opravdu stálo za fotku. Carlos nakládá jejich zavazadla a podotýká, že každý má minimálně pět flašek rumu. Jsou tam ještě další zavazadla, ze kterých Kubánci nespouštějí oči. Buď jsou to balíky peněz, nebo zbraně.

Večerní přiblížení v Tampicu

Děláme 25 mil DME arc přiblížení na ranvej 32. To je typ přiblížení, které nemám moc rád. Důvod? Mexický elektrický proud má problém v pásmu 60 Hz a nějak se to ukazuje v držení vzdálenosti v oblouku přiblížení. Ale tohle je jen specialita Tampica. Možná, že je to topografické. Po přistání pojíždíme na rampu celníků, kde už čeká Don Victorino a asi deset lidí, které neznám. Než se nadějeme, dvě černé limuzíny doslova vysají naše kubánské pasažéry. A jsou pryč!

Musím podotknout, že tyhle limuzíny jsou obrněné, a pamatuji si, že jednou jeden „umělec“ zapomněl, že to auto potřebuje čas od času natankovat benzin. Když došel, tak zavolali odtahovací službu, menší Chevrolet náklaďák, který v procesu odtahu kompletně zničil spojku. No a tak se dovezl kanystr benzinu, a limuzína odtáhla Chevrolet, hehehe. Kolik to auto vážilo se ani neodvažuji odhadovat.

Nyní jsou 4 dny před Štědrým dnem. Všímám si, že Don Victorino ještě neodjel. Náhle přijíždí Mercedes. Vystupuje elegantně oblečený pan a mluví s Victorinem. Mám velmi divný pocit a volám na Carlose, který pomáhá mechanikovi natáhnout kryty motoru, aby s tím počkali, protože myslím, že náš letový den ještě neskončil.

Don Victorino volá Carlose. Takhle to vždy začíná. Carlos je vždy nosič „špatných zpráv“. Victorino a jeho přítel odjíždějí a Carlos se vrací a sděluje mně, že tenhle pán, který právě odcestoval s Victorinem, má svou ženu a dvě dcery v Mexico City, kde nakupovaly, a protože jsou Vánoce, tak nemůžou dostat letenku do Tampica. Ta jeho manželka je patrně dračice. A byla! S velkým „D“! No, a tak že ten pán nás prosí, jestli bychom pro ně nezaletěli.

Carlos mi povídá, že mu Victoriino řekl, že to nebude zadarmo (poslíčky dobrých zpráv nestřílíme, hehe). Abych prý se nezlobil. To už je podruhé, kdy mně někdo tuhle poznámku tlumočí. No a tak tankujeme Jetstar a Carlos připravuje letový plán TAM-MEX-TAM. Mechanik mi sděluje, že ta výměna motorů na King Airu proběhla bez závad a že zítra bude někdo muset udělat zkušební let.

Noc je už chladná, ale možná už jsem zhýčkaný vánoční teplotou v Mexiku. Calgary má dnes -20 °C, brr, Houston +15 °C. Noc je plná hvězd, ale my jsme jenom ve FL240 a náš let je velice krátký, dnes jen dvakrát 20 minut. Podvozek nahoru a dolů, hehe.

V Avemexu nás čekají naši pasažéři. Zůstávám v letadle a Carlos doprovází naše tři pasažérky. Pomocník rampy tlačí vozíček plný nákupních tašek a balíčků. Carlos usazuje dámy a dohlíží na nakládání „vánočního nákupu“ do zavazadlového prostoru, pak vytahuje schodiště a vítá dámy na palubě a představuje mě jako kapitána. Slyším něco jako „Mucho gusto“ (těší nás) a jsme na cestě.

V průběhu letu mi Carlos sděluje, jaké to jsou kočky, speciálně jedna z dcer, které je asi 20 let. Carlos se zamiloval, hehehe. Zahlédnul jsem několik meteoritů, ale nic jsem si nepřál, takže se mi nic nesplní. Dneska jsem pěkně utahaný, tohle je už devátá letová hodina. Přistáváme v Tampicu, zastavujeme motory a k letadlu se blíží limuzína, ze které vystupuje přítel Dona Victorina.

Carlos spustí schodiště, slyším „Adios komandante, gracias!“ (Na shledanou, kapitáne, dekujeme) a ženský jsou na rampě. Co sleduji oknem kabiny je něco jako z italského filmu. Manželka řeže do manžela kabelkou, a když asi ani tohle nebylo dostatečné, zuje si lodičku a snaží se manžela trefit do hlavy podpatkem, což se jí moc nevede. Manžel má asi obranu dobře nacvičenou, hehe. Nastupují všechny tři do auta a jsou pryč.

Manžel stojí jako zmoklá slepice sám uprostřed noční rampy. Je mi ho líto! Vystupujeme a předáváme letadlo mechanikovi. Muž se přibližuje, rozhazuje rozpačitě ruce a říká: „Mujeres!!!“ (ženský!!!) Vím dobře, co tím myslí!..

Carlos něco diskutuje s mechanikem a muž mi dává do ruky dost tlustou obálku a říká: „Pane kapitáne, moc vám děkuji, zachránil jste mi Vánoce. Ono ji to přejde. A tady mám něco také pro vašeho ‚pomocníka‘,“ čímž myslí Carlose. Já mu nikdy neřeknu, že ho tak někdy někdo nazval. Ale možná, že si jednou koupí mou knihu a tohle si v ní přečte. A doufám, že se nebude cítit tímto titulem uražen, protože on byl jeden z těch nejlepších „pomocníků“, s kterými jsem kdy létal.

Později zjišťuji, že moje obálka obsahuje 10 000 dolarů. V hotelu předávám obálku Carlosovi, kterou otvírá a jen vydechne: „5 000 dolarů, takové peníze jsem nikdy dohromady neviděl.“ A tak mu přeji veselé Vánoce, zveme manžela a vezeme ho do mého hotelu, kde si bere taxíka. Carlos, rozzářený jako vánoční stromeček, jede domů a já jdu spát. Nějak se snažím rekapitulovat dnešní den. Letošní Vánoce začínají moc dobře. Venku slyším houkat sovu, a už spím.

Probouzím se asi v deset ráno, snídám nádhernou mexickou pálivou snídani a jedu na letiště. Cestou se stavím doma vyzvednout čisté a vyžehlené košile od uniformy a také se omluvit rodině za moji absenci během včerejší noci. Možná že dnes večer půjdu dělat i svůj vánoční nákup.

King Air už je venku z hangáru, natankovaný a připravený na zkušební let. Mechanik už dokončil motorovou zkoušku a aeroplán je připraven. Všímám si přistávající C-46 Curtiss Commando. Patří do letky hangáru C v McAllenu.Tohle je zajímavé. Normálně se tyhle letadla ve dne nevidí. Jsou to pašeráci, ale velkých věcí. Někdy i malých automobilů.

C-46 vypadá jako těhotná Dakota. Tahle má ty největší motory, které kdy byly na tahle křídla zavěšené. Dvouřadové P&W R-2800 hvězdicové motory. Tyhle aeroplány znám z kanadského severu. Je tam pár aerolinek, které je používají, a také je vlastní provinční letka Manitoby. Také vím, že se kluci tohohle letadla dost bojí, specielně když ztratí motor!

C-46 Curtiss Commando

Hangár C provozuje mimo tohohle letadla několik DC-3, DC-4 DC-6 a Lockheed Constelation. Normálně startují večer, úplně legálně s deklarací nákladu. Jakmile přeletí na mexickou stranu hranice, opouští naplánovanou cestu letu, zhasínají veškerá světla a sestupují na minimální možnou výšku. Dost často nad Mexickým zálivem. Tam mohou jít až pár metrů nad vodu. Zajímavé je, že nemají žádné bouračky.

V cíli letu pak vyloží svůj náklad. Při vykládání nechávají jeden motor stále běžet. To je bezpečnostní pravidlo, aby kdyžtak mohli včas zmizet. Někdy i mezinárodní letiště jako Veracruz mění po desáté večer vlastníky, a to si žádá přítomnost celníků, vojáků atd. Piloti jsou zaplaceni a letí prázdní domů do Texasu, vše perfektně legální. Kdyby náhodou měl aeroplán nějakou poruchu a musel nouzově přistát, standardní procedura byla otevřít všechny kohouty benzinu a pak aeroplán i se zbožím zapálit signální raketou a vrátit se do McAllenu, aby pokračovali zase další večer.

Můj kopilot na zkušebním letu bude Pepe, který byl včera v Acapulku s Carlosem. No a tak mu dělám brífink a vysvětluji, co přesně na zkušebním letu po výměně motoru hledám. Let byl velice úspěšný a chystáme se znovu do Leónu.

Stejní pasažéři, ale tentokrát se mnou poletí Carlos. Dnes vše funguje bez problémů. V průběhu letu se mě Carlos ptá, jak se choval Pablo při ztrátě motoru, na což odpovídám, že jsem zrovna nebyl moc nadšený a že si o Pablovi budeme muset promluvit. Kluk je mimo malé zkušenosti neuvěřitelně líný a spoléhá na svého tatínka, který mu tohle místo více méně zařídil. Jeho otec je velitel celníků v Tampicu. Není třeba říct víc.

Nyní jsme asi 60 mil od letiště León. Pasažéři spí, jenom Victorino je vzhůru. Posilám Carlose, aby mu řekl, co bych teď rád udělal. Victorino je někdy srandista. Na sestupu do Leónu stojí na velkém kopci v trajektorii letiště obrovská socha Krista. Chci zrušit IFR plán, přejít na VFR a proletět dost blízko ve výšce sochy. Pončo, který je velice zbožný, spí na levé straně letadla, a tak navrhuji, aby ho Victorino probudil, když budeme prolétat okolo sochy. Victorino  souhlasí, a tak rušíme IFR a pokračujeme vizuálně.

Dvacet metrů vysoká socha Krista stojí na vrcholu 2 700 m vysoké hory, která se jmenuje Cerro del Cubilete. Je to velice panoramatické a pohled od sochy na okolní krajinu přitahuje každý rok tisíce návštěvníků. V průběhu občanské války v Mexiku tam stála trochu menší socha, která byla bombardována jediným letadlem, které Pancho Villa měl. Ale to je jen pro zajímavost.

Stahuji plyn a dávám malé klapky, aby náš přítel Pončo měl čas si prožit tohle „setkání tváří v tvář se stvořitelem“. Victorino probouzí Ponča, a říká mu: „Podívej se z okna, rychle!“ Já se soustředím na let, ale Carlos využívá každý moment tohohle divadla. Pončo má vytřeštěné oči a šeptá „Seňor, Seňor, todavía no, por favor.“ (Pane Bože, ještě ne prosím tě.) Ale to už všichni řvou smíchy a chudák Pončo se rozpačitě usmívá a kleje. Pončo kleje?!? Vím, že to musel být zážitek, probudit se a zjistit, že se na tebe dívá oknem Kristus! A přistáváme.

Socha Krista na hoře Cubilete (letiště asi 20 mil vpředu na pravé straně)

Po přistání se jede nakupovat do Paláce obuvi. Jak jsem již popsal, prodává se tam obuv vyrobená ze všech možných druhů kůže. Victorino nás nutí do kovbojských bot Tony Lama. Pro mě z béžové ještěří kůže, a Carlos si vybral hadí boty. Oba druhy jsou nádherné! Potom ještě nakupuji nějaké lodičky a kabelku pro svou ženu. Zkouším si velice pěknou leteckou koženou bundu z chromované kozí kůže. Ale je dost drahá, a tak ji vracím nazpět.

Prodavači balí všechny dárky a jsme na odchodu. Náhle zjišťuji, že je tam ještě jeden větší balík, který má moje jméno. Říkám, že to musí být nějaký omyl, ale Pončo mi říká, že ne, a abych se podíval dovnitř. Je tam ta bunda! A Pončo podotýká, že mě Victorino viděl, jak jsem si ji zkoušel, no a tak nařídil prodavači, aby ji dal na jeho účet. Opravdu nevím co říct, jen rozpačitě děkuji.

Nyní se jedou ušít boty z krokodýlí kůže. Očekávám nějakou super dílnu, ale to, co vidíme, je něco jako chata s napůl zbořeným plotem. Vyjde velice opálený Mexičan (všichni jsou opálení, hehehe). A ti mají sociální problém. V Mexiku existují bílí a černí mexikáni, a na ty druhé se dívají z vrchu. Chudáčkové! Pan švec (zapatero) se jmenuje José Paleček!!! Po napoleonských válkách zůstalo mnoho vojaků císaře Maxmiliána, Čechů z rakousko-uherské Říše v Mexiku. Buď byli zraněni a někdo se jich ujal, nebo zběhli a narazili si nějakou pěknou mexickou holku. No a to byl asi příběh pradědečka pana ševce Palečka.

Naší cestující si ani nemusejí zouvat boty a pan Paleček je velice rychle měří a říká, že budou hotové první týden po Vánocích. Musí mít 3D oči, ostatní vše odhaduje! Mimo jiné, měl jsem strýčka, který se jmenoval Paleček. Měl kloboučnictví na Letné!

A odlétáváme. Náš let bude mít krátkou zastávku v McAllenu a nazpět do Tampica. Tohle je poslední let starého roku. Po cestě si všímám hory, která mi připomíná horu ze Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu. Film jedná o prvním přímém setkání ufounů s lidskou civilizací. Carlos mi přitakává, že to je ta hora. Jmenuje se Cerro Bernal.

Cerro Bernal

Vracíme se do Tampica asi v šest večer. Než odjíždíme z letiště, Victorino si nás bere stranou a říká nám, že Carlos a já jsme pozváni na večeři do jeho domu. S manželkami. Dostavujeme se kolem osmé a po večeři nás Don Victorino pobízí se jít podívat pod vánoční stromeček, zda nám tam „Papa Noel“ něco nenechal.

K našemu překvapení nechal! Dvě čtverhranné krabičky. Otevíráme je a opravdu nevěřím svým očím. Rolex President Data Adjust pro mě a pro Carlose Rolex Submariner. Victorino říká: „Tohle jste si oba dva opravdu zasloužili. Dávejte si pozor, aby vám někdo někde neuseknul mačetou ruku.“ A pak jíme, pije se tequila a mezcal a zase jíme. A tohle byly ty nejštědřejší Vánoce, které jsem kdy měl.