Můj čtvrtý JOB - Vstávej, Lazare!

Zaživa pohřbený

Mexiko pochovává své mrtvé. Asi dva týdny nelétáme nikam jinam než nakupovat do McAllenu v Texasu. No a tak trávíme většinu času na pláži, nebo si já sám zajedu na ranč trochu vykopávat. Jak jsem již psal, je to místo, kde mohu přemýšlet a plánovat svou budoucnost.

Dnes jsem narazil na hrobku ve stěně vertikálního řezu příkopu, který vyškrábal buldozer. Už vím, že Aztékové a ostatní kultury Střední Ameriky pohřbívají hlavou k východu. Začínám vyhrabávat tunel paralelně s kostrou, takže ležím na levém boku, což mně umožňuje mít kostru neustále na očích. Mám v plánu vyhrabat tunel dostatečně velký, abych si v něm mohl kleknout.

Nyní jsem už skoro metr uvnitř. Nepředstavoval jsem si, že to půjde tak snadno. Půda je suchá a snadno se odhrabává. Zaschlá hlína se velice dobře odděluje od kostí, aniž bych je porušil. Chtěl bych kostru podhrabat, ale na to bych potřeboval mačetu, kterou naneštěstí dnes nemám, a tak čistím kosti pod světlem baterky.

Lezu ven si zakouřit. Na cestě ven si náhle všímám divného kamene, který vyčnívá z hlíny, kterou jsem před momentem vystrkal z tunelu ven. Nacházím kamennou válečnou sekeru. Našel jsem hrob válečníka! Povzbuzen tímto nálezem se vracím do tunelu pokračovat v čištění lebky. Náhle slyším zašustění – a je tma.

Místo sesuvu asi tam kde je ten kámen na levé straně

Cítím se jako ve svěrací kazajce a tlak hlíny mně někam posouvá. Můžu pohybovat hlavou, snažím se nedýchat a vyprostit si ruce. Naštěstí, místo mého vykopaného tunelu se úplně nenaplnilo a dalo mi možnost protáhnout ruce nahoru a začít hrabat a dělat všechny možné pohyby nohama, abych si udělal prostor.

Nyní si dovedu představit, jak se asi cítí krtek. Na rozdíl ode mne, krtek je chytrý a ví, co dělá. Mám nos a ústa plné hlíny, a najednou jsem venku na povrchu. Plivu hlínu a koukám, že se celá zeď vertikálního řezu sesunula až na druhou stranu příkopu. Příčinou nějakého neznámého fyzikálního zákona, celá kostra je nyní na povrchu sesuvu, jako by vyplavala. Je celá rozlámaná.

V ústní dutině lebky nacházím asi tak třícentimetrový ametyst a v hrudní dutině, která z nějakého důvodu není plná hlíny, přelomený perleťový náhrdelník Thunderbirda. Zastavilo se mi srdce! Ten samý emblém, který používají Navajo indiáni. Myslím, že by mně tuneláři od firmy Baraba Brno nezaměstnali! Vracím se do hotelu.

Kostra, která mě málem stála život

Mexico City zapáchá smrtí. Mezi letištěm a naším oblíbeným hotelem v „růžově zóně“ (Zona Rosa) se nám naskytl pohled na tu obrovskou zkázu. Náš normální patnáctipatrový Hotel Regis má dnes jen jedno patro. V průběhu zemětřesení byl plně obsazený. Myslím, že v ten den byly ještě všechny oběti zahrabány pod hotelem.

Ještě nejsme ani vypakovaní, a zvoní telefon. Volá don Victorino, že musíme naléhavě letět do Méridy na Yucatánu. Prý náhle zemřel děkan univerzity v Monterrey ve státě Tamaulipas, a my máme přeletět rakev z Méridy do Monterrey. Jsou 4 odpoledne, a protože je už skoro prosinec, je brzo tma. Z Mexico City nám let do Méridy trvá jen tři hodiny. Nazpět do Monterrey to bude šest hodin.

Dnes máme druhého důstojníka ve výcviku, který se jmenuje Pepé (José Luis) Cicero. Parkuje aeroplán a oba následujeme Carlose (který zná vsechno, od leteckých předpisů přes specifikace našich letadel až po pohřební detaily, jak vyzvednou mrtvolu z márnice apod.).

Je pátek večer a márnice má ve službě jen jednoho zaměstnance, který má několik funkcí a kvalifikací. Je veřejným notářem, může podepsat úmrtní doklady, umí přechodně balzamovat, dělat posmrtný make-up (který se mu v případě děkana opravdu povedl, hehehe), a v případě, že byl nebožtík zastřelen, tak je amatér patolog, který může napsat do úmrtního listu důvod smrti! Myslím, že ve volném čase asi také pitvá…

Tak je okolo půlnoci, máme mrtvolu, letiště je zavřené, a nyní co? Multifunkční zaměstnanec předpokládá, že dnes v noci asi už nikdo nezemře (Mérida má půl milionu obyvatel!) a povoluje nám zůstat v márnici s mrtvým děkanem a několika dalšími přechodnými návštěvníky, kteří jsou na vozíčku přikrytí prostěradlem.

Ještě než odejde, podotýká, že kdyby měl čas, tak že by nás také levně ostříhal. Bude dělat tu půlnoční stráž, která podle pohádky má hlídat první noc u nebožtíka, aby ho neodnesl čert. No a tak spíme, kde se dá, jenom si dáváme pozor, abychom nepoužívali na přikrytí prostěradla, aby si nás náhodou ráno, kdybychom zaspali, někdo nespletl!

Živý po smrti

Je šest ráno a voláme taxíka. Jeho šofér, který se už asi desetkrát pokřižoval, neoblomně odmítá transportovat rakev. Je sobota a nikdo na obzoru. Děláme s Carlosem průzkum márnice a kanceláří, když náhle spatříme z okna zaparkovaný pohřební vůz. A máme plán. Buď najdeme klíče, nebo se podíváme, jaká je skříňka zapalování. Pak už klíčky nebudeme potřebovat.

Nenašli jsme je, ale Ford nastartoval na dvě otočení. Přijíždíme na letiště, empíci nahlížejí do pohřebáku, otevírají bránu na rampu, jen se trochu diví, že funabráci dnes mají pěkné uniformy a štráfky na rukávech.

Vykládáme rakev na rampu a Carlos vrací pohřebák na parkoviště a nechává na dispečinku obálku pro pohřební ústav, která obsahuje omluvu a 10 dolarů k tomu. Tak, já a Pepé jsme mezitím otevřeli King Aira a děláme předběžně konfiguraci sedaček, aby se tam vešla ta rakev. Bez jakéhokoliv měření je nám jasné, že tu rakev sem nemůžeme dostat.

Kriticky úzké dveře

Carlos je uvnitř letadla a snaží se rakev zvednout, jak jen nejvýše to jde. Já jsem ještě pořád dole na rampě a Pepé balancuje rakev ze strany. A nic, prostě to nejde. Vykládáme rakev na rampu a já se snažím odmontovat lano a zábradlí na pravé straně dveří a schodů, abychom získali trochu vetší úhel na naložení rakve. Tohle už funguje trochu líp.

Když už začínáme mít rakev uvnitř, slyším dvojité cvaknutí, víko rakve se částečně otevírá a děkan se rozhodl, že toho už bylo dost a že z rakve vystoupí! A skoro se mu to povedlo. Mluvíme jeden přes druhého, a jak si vzpomínám, někdo také oslovil děkana. Zda to bylo lichotivé nebo ne, to už si nevzpomínám.

No a tak Pepé podlézá rakev a snaží se nacpat děkana nazpět do rakve tam, kam patří. Pomalu couváme ven na rampu. Je nám jasné, že děkan musí z rakve ven. A že buď bude cestovat v sedačce a bude mít jako každý pasažér bezpečnostní pás, nebo ho postavíme obličejem k síti nákladního prostoru a přivážeme mu ruce k horním kotevním bodům sítě, aby stál jako v tramvaji.

Myslím ale, že teď už naše operace začala budit pozornost. Tak otevíráme víko, bereme děkana pod rameny a říkám: „Vstávej, Lazare!“ (ti, kteří čas od času nahlédnou do bible, vědí, o čem mluvím) Pepé se rozhlédl okolo a rozpačitě se mě zeptal: „S kým to mluvíš? A kdo je Lazarus?“ Málem jsem děkana smíchy upustil.

Snažíme se ho zvednout z rakve, přenést ho na schody a pozpátku ho vytáhnout po schodech do letadla. Myslím, že jestli se na to někdo díval, tak si byl jistý, že někoho unášíme. Děkan je rovný a tvrdý jako prkno. Pepé se vrací s nářadím z pohřebáku a nyní se na rampě snaží rozebrat rakev. Já a Carlos se snažíme usadit našeho pasažéra do sedačky. Je dost vysoký a stát nemůže. Škoda, hehe.

Musím podotknout, že nyní už je po osmé ráno a OAT je 30 °C. Naše uniformy jsou promočené a děkanovi začíná ubývat maškara. A pořád ještě odmítá skrčit nohy. V životě existují momenty, které si říkají o drastická rozhodnutí. A tak sklápím sedačku dozadu, sedím/klečím děkanovi na prsou a Carlos mu sedí na holenních kostech. Náhle se ozvalo „krunč, krunč“. Děkan skrčil nohy a začal se chovat jako normální pasažér, tak dostal bezpečnostní pas.

Vracíme se pomoct s rozmontováním rakve. Pepé utíká vrátit nářadí, a pak na dispečink zahlásit letový plán. Nakládáme rozebranou rakev a startujeme motory. Jenom tak pro zajímavost, děkan vážil asi 110 kg a zinková rakev asi dalších 150 kg. Rakev je zajištěná, a tak podotýkám, že Pepé dnes může sedět jako pasažér a hrát s děkanem karty nebo cokoliv, aby se nenudil.

V půlce letu přichází Pepé do kabiny značně otřesený a hlásí, že na něj děkan vyplivnul nějakou zelenou tekutinu, která vypadá asi jako špenát nebo něco, co vyplivla Linda Blairová, když byla posedlá ďáblem ve filmu Vymítač ďábla. Taková malá pomsta se záhrobí, která se v tomto případě jmenuje rozdíl tlaků. Ať to bylo cokoliv, Pepé tím celou cestu pěkně smrděl.

Inkriminovaná scéna z filmu

Asi hodinu před ETA do Monterrey Carlos volá po Skyfonu nějaké své známé v Monterrey, aby nás cekali na jednom odlehlém místě letiště s dodávkou a nářadím. Přistáváme a pojíždíme po rampě, kde je již shromážděná celá univerzita. Jelikož neznají naší imatrikulaci, tak nám nevěnují pozornost.

Za hangárama se pan děkan vrací do rakve, nakládáme rakev do dodavky, která pomalu skoro slavnostně dojíždí ke shromáždění studentů, kteří žasnou, jak se děkan dostal z Méridy do Monterrey v dodávce. Bereme palivo a vracíme se do Mexico City. Mimo komplikovaného letu se vracíme s docela zábavným příběhem pro malé i velké.

Zkoušíme "hvězdnou loď"

Dorážíme do Mexico City asi kolem šesté večer. Avemex, naše FBO, je již opravené a skoro nikde není poznat, že tu bylo před několika týdny pandemonium zkázy. Velké aeroplány v hangáru jsou ale skoro všechny v opravě. Tři Gulfstreamy II a čtyři Jetstary byly těžce poškozené, a tak jsou doslova obalené mechaniky z továrny, kteří pracují na směnách jako mravenci.

V hale FBO jsou fotky pilotů – našich kolegů, kteří zahynuli při zemětřesení. Jsou obložené květinami. Velice smutná podívaná, speciálně, když některé z nich osobně znáte. Jedním z nich byl můj kamarád, šéfpilot nakladatelství Orbis. Mnohokrát jsem s ním hrál ping pong. Hrál dobře, ale skoro pokaždé prohrál.

Vyprávěl mně, jak z Gulfsreamem letěli jednou do Mongolska. Někdo jim řekl, že po přistání v bývalém SSSR si mohou koupit mapy. V Rusku jim vojáci sice něco dali, ale na zbytek museli používat stránky vytrhané z atlasu. Detaily jeho vyprávění opravdu staly za poslouchání.

Jsme skoro na odchodu, když slyším, jak někdo volá mé jméno. Je to Malena, velice pěkná recepční Avemexu. Představuje mě prošedivělému elegánovi (o kterém by se kdysi dávno v Československu dalo říct, že „smrdí Tuzexem“). Pán, který mně byl představen jako Seňor Julio, si právě zakoupil Beech 2000 Starship a chce, abych s ním zítra šel „zaletět“ a ohodnotit pilota, kterého právě začíná zaměstnávat. Když se ho ptám, proč přišel zrovna za mnou, odpovídá, že jsem byl velice doporučován někým, kdo mě zná z minula z Abú Dhabí. Tak a nyní jsem opravdu zvědavý.

Beech 2000 Starship

V sobotu mne vyzvedává asi v 10. Jeho pilot vypadá jako „střapatý kluk“, ne starší než 20 let. Ve skutečnosti je mu 30 let a byl propuštěn z vojenského letectva, když neprošel zdravotní zkoušky kvůli malé dioptrické odchylce.

Létal F-5 Thundershark. Pak ho dali k transportní letce létat Antonov 26, a tak zažádal o odchod do civilu. Jmenuje se Pablo a má nalétáno asi 1 000 hodin, což je dost pro stíhače v mexických vzdušných silách (Fuerza Aérea Mexicana - FAM).

Jak jsem již napsal, v průběhu výcviku na King Aira 100 ve Wichitě jsem měl možnost si prohlédnout prototyp Starshipu. Tohle je ale výrobní číslo 03 s kompletní EFIS kabinou. Pablo startuje motory, ale k mému překvapení slyším zvuk pětilistých vrtulí PT6 A67A, je někde, jak se zdá, daleko za námi.

Startujeme a Pablo dostal povolení nestoupat do FL250. Stoupáme něco okolo 3 000 stop za minutu. Letový plán vede do Oaxaky ve východním Mexiku a nazpět do Mexico City. Pablo mi předává řízení. Starship je velice stabilní a nevyžaduje moc vyvažování. Při sestupu Pablo žádal sestup do 15 000 stop, kde vyrovnáme, a Pablo mi říká, abych držel hladinu, a stahuje pomalu plyn. Při sto uzlech jsem čekal nějaký úkaz nadcházejícího pádu. Žadné třesení, nos plynule spadl pod horizont a pak se zase jemně vrátil na horizont. Divný pocit.

Ptám se, jak se to chová, když tam trochu přidám křidélka. Říká, abych to udělal. Udělalo to moc divný manévr, který nedovedu popsat. Počítač úděl aerodynamický výpočet a poslal signál na vyrovnání křídel. Byl to pocit, jako když se celá ta dynamika pohybu děje pod sedačkou. Něco jako na houpačce, která se otáčí současně na vertikální i horizontální ose. Chtěl jsem vrátit řízení do neutrálu, ale Pablo mi říká, že se to srovná samo. Říká, že na statickém simulátoru se to chová hůř.

Přiblížení proběhlo na konstantní rychlosti 110 uzlů s podrovnáním na 90 uzlech. Vracíme se do Mexico City. Starship na mě neudělal nijak dobrý dojem. Myslím, že Pablo je dobrý pilot a zaslouží si lepší letadlo. Starship bylo obchodní a technologické fiasko. Bylo vyrobeno jen 18 letadel.

Seňor Julio vyslechnul můj report a poznámky, co se týče letadla, a začal se mě vyptávat na Learjet 35. Během tří měsíců Pablo začal létat Lear35. Jenom tak pro zajímavost, Seňor Julio vlastní všechny firmy zpracovávající med v Mexiku. A tohle nebylo poslední setkání se Seňorem Juliem. Ta osoba, která mě doporučila, byl můj přítel Cliff Neville. Ale o tom až příště.