O tom, co nás přitahuje k zemi, lze napsat mnohé, ale o tom, co nás přitahuje obecně, bude každý polemizovat trochu jinak. Někoho přitahuje létání kotrmelců, to je velmi silná přitažlivost, protože si žádá nejen značného zaujetí, ale i financí. Jiného přitahuje přesné létání. Létání po cizích krajích je rovněž hodnotnou disciplinou. Já se ale budu držet přitažlivosti k létání, které nám vytváří příroda sama a ke kterému nepotřebujeme po větší část letu motor.
Když variometry poskočí směrem ke kladným hodnotám, je téměř nemožné to nezkusit. Stoupat díky vzestupnému proudu je ta pravá přitažlivost. V čem to kouzlo spočívá? No hlavně v prodloužení našeho pobytu a překonání gravitace, ale i v možnosti proměnit výšku ve vzdálenost. A to se nám střídavě nedaří a daří, ale když se k večeru vracíme domů, tedy na letiště vzletu, je ten pocit uspokojení s čímkoli, co jsem dosud poznal, snad nejsilnější.
Za správný plachtařský výkon považuji let po předem deklarované trati nebo prostorech, bez změny otočných bodů za letu. A těm předem deklarovaným letům bych se rád trochu věnoval.
V podmínkách aeroklubů se dosud létaly první přelety na plechových ořích. Klouzavost Blaníka umožňuje v našich zeměpisných šířkách a dané délce termických intervalů lety do vzdálenosti 150 km od letiště vzletu. Většinou se sice třistakilometrová trať nevejde do naší republiky nějak nelomená nebo přes více otočných bodů, ale třístovka s Blaníkem je velmi slušný výkon. Ti, kteří uletěli více než tu třístovku, měli buď štěstí na dělové počasí, nebo jsou to prostě borci. Tato dimenze se s postupným objevováním výkonných dvousedadlovek posouvá, ale stále platí pravidlo současných osnov.
Přeletem prvním, nepočítám-li ten výcvikový navigační, tím prvním sportovním a ve dvojím řízení, je právě přelet nejméně stokilometrový, který předchází samostatnému padesátikilometrovému pro získání jedné ze stříbrných disciplin. Je rovněž tím pověstným vyvrcholením působení instruktora na pilota pokračovacího výcviku a někdy i tím posledním, co nadějný plachtař z taktiky plachtařského přeletu pochytí. Pro instruktora je to úloha zajímavá, ale nezáviděníhodná. Pokud přelet skončí předčasně, nemůže to již svádět jen na žáka.
Tady se nezávodí, tady je potřeba doletět.
Úloha je koncipována tak, že pilot pokračovacího výcviku řídí let a instruktor jej usměrňuje. No jo, ale kde je ta mez samostatnosti, když vidím, že půl kruhu je ve stoupáku a půldruhého v klesáku. Po chvíli se ozve žaludek a ruce to nedá, aby tu zatáčku nepřiostřila. Častým problémem je pomalý postup, kdy hrozí na dobře rozletěné stovce zastižení nocí. Také mi bývá pod základnami, kde to stoupá již málo a je třeba pokračovat po trati, zima. O hladu a žízni raději nehovořím a dojde-li k dokluzu, budím se a počítám, abychom neskončili pět kilometrů před letištěm.
Zajímavá situace nastává, když krachujeme. Metodicky vyhlížíme plochu vhodnou pro přistání, ale nikdy se nám na ni nechce. Tady pak záleží na rozhodnutí, v kterém okamžiku přebírám řízení. To je těžké dilema. Když to zachráním, jsem slavný. Když sedneme, jsem za…
Vzhledem k počtu těch případů druhých už vím, jak na to. Při pozemní přípravě sdělím kolegovi dvě zásadní informace. Výšku, pod kterou přebírám řízení, a neměnnou skutečnost, že manévr do terénu, vzhledem k odpovědnosti za jeho zdraví, provádím já. Tato zkušenost byla získána za cenu několika šedivých vlasů a světe div se, funguje.
Jde o to, jak moc si věříme. Když stanovím výšku rozhodnutí vysoko, málo se adept naučí.
Když ji snížím příliš, přibývá těch šedin. Takže vlastně nemám přesnou veličinu a rozhoduji se individuálně, podle schopností kolegy.
Nejraději mám ty letce, kteří se sami zeptají, jestli to nechci zkusit ustředit lépe. Když se mi to nepovede, pochválím je, že to měli dobře. Ale když variometr poskočí…
Jak se ale člověk může zmýlit! Letíme s jistým Petrem. Máme půlku stovkového trojúhelníku za sebou a nadchází trochu krize. Stanovil jsem mu výšku rozhodnutí na 600 m nad terénem, protože si myslím, že létat termiku už umí. Takže teď těch šest set už nemáme, stoupák také ne.
Na jih od kurzu je velmi členitý terén, kde je omezená možnost přistání. Beru si řízení a první změna je na sever. Sice tam nejsou kumuly, ale jsou tam políčka. Dotaz zní: „Když tam
je modro, bude tam stoupání???“ To bych taky rád věděl, ale fouká od jihu a jsou tam svahy. Hledám ten nasluněný a návětrný. U jakési vesničky takový opravdu je.
Necelých 500 m nad zemí. Nad vsí nula mínus. Tak ještě trochu po větru nad svážek. Nic. 450 metrů, tak asi. Hadovitě zkouším svah a snos větrem. Když už máme jen 400 metrů, začíná to bublat. Kde to je, kde? Tak za cenu dalších 100 metrů hadovitě podle terénu.
Pole mám jasné, pokosené obilí, jen není sebrané a leží v řádcích. Naštěstí jsou proti větru. Asi půjdeme mezi ně. Koukám ještě po přístupnosti pole a začínám komentovat, co dělám. Když zahajuji zatáčku nad polem, variometr lehce zneklidní. Tak plus půl metru. Koukám nahoru a hurá, je tam zákal až chmurka. Jen to najít, jen to najít. A prásk, metr na půl kruhu, zvyšuji náklon a dovažuji, metr a půl. Tedy střídavě. Někdy i nahoru.
Petr otáčí mapou, kouká z kabiny a v tom nejhorším možném okamžiku, kdy vidím jen ručičku Tevaru na přední přístrojové desce a nic jiného neexistuje, tak v tu chvíli mi sděluje, že právě olizujeme jeden zakázaný prostor. Váha informace, které se mi nějak nechce věřit, necelých tři sta metrů nad zemí je však veliká.
Jsme sice letadlo v nouzi, ale pravidla platí i pro nás.
Nezdá se mi to, potřeboval bych vědět více. O prostoru vím, ale neznám naši přesnou polohu, po tom odbočení. Je to ale let výcvikový. Tak předávám Petrovi řízení s příkazem, ať z toho za žádnou cenu nevypadne a otáčím mapou. Chvíli mi to trvá, myslel jsem si, že kraj pod námi dobře znám.
Když se konečně chytám podle velké silnice a křižovatky, pohled na variometr mne překvapí nadobro. Na celém kruhu jsou 4 m nahoru a výškoměr poskakuje vzhůru. No a ten prostor? Jen co jsme trochu výše, raději přeskakujeme k jiné chmurce, tím správným směrem. Operativně posouvám výšku rozhodnutí o 200 m níže. Jenže po celý zbytek přeletu taková hodnota již nenastane, s výjimkou okruhu doma. Zapracovala přitažlivost volného pole nebo toho prostoru? Ne ne, Petr.
Přitažlivost letiště, jakéhokoli na trati, je téměř magická. Když jsme na dokluz, vždycky kalkulujeme, zda tam v případě potřeby doletíme. Když jsme si jisti, je na palubě klidněji. Jenže problém nastat může vždycky. Třeba tím, co se na tom letišti děje.
Poslední otočný bod máme před sebou, čas je dobrý, ale i trochu spěch. Doma čekají další letečtí adepti na Blaníka. Kolegyně na navigačním vývozu přeladí na frekvenci toho otočného bodu. Vím, že je rozumné chvíli poslouchat cvrkot, než se ozveme. Přeskakujeme přímo nad letiště, kde je zdravý kumul, a mám v plánu po průletu sektorem hledat stoupání přímo tam. Výška tak akorát, kolem 800 metrů nad zemí, k letišti 5 km.
No a po přeladění slyším velmi, ale velmi nerudnou komunikaci mezi informační službou a nějakým větroněm, který tam chce přistát. Služba ho na letišti nechce, on tam chce, protože je nízko. Začínám zpomalovat přeskok. Slova jsou opravdu nezvykle tvrdá, služba kolegu vykazuje na pole s odkazem, zda četl NOTAM. Abych pravdu řekl, nečetl jsem ho ani já, ale vím, co se na letišti odehrává, a vím o navigační výstraze. Jsou tam nějaké velké závody v ULL disciplinách.
Ubohý kolega se po zmínce o mlýnku na průkaz odmlčí a já přemýšlím, co dál. Nakonec rozhodla výška a potřeba stoupat, alespoň pro pokračování v letu. Jenže to přitažení letištěm nám zkomplikovalo situaci.
Nakonec se sbíráme z malých výšek mimo informační zónu a smiřuji se s tím, že budeme pokračovat bez otočného bodu domů. Jak tak ale poslouchám tu korespondenci, létají a opravdu vydatně, disciplinu na přesnost přistání. Tak když se přiblížíme k základně mraku, a ta je teď odpoledne opravdu vysoko, nějak mne popadne vzdor. Pro ten záznam z otočného bodu si nakonec doletíme, ale bez korespondence a hodně vysoko. Smutný pohled je ale na pole před letištěm, kde opravdu některý z kolegů nakonec přistál.
Doma studuji před dalšími lety NOTAM. Je publikována jen a pouze navigační výstraha. Tak raději i na tuhle přitažlivost prosím dávat pozor.
O tom, co vše nás může přitahovat nebo odpuzovat, víme jistě každý své. V malém letectví se traduje mnoho příběhů, které člověk vyslechne nebo přečte. Zajímavé na tom je hlavně to, že vyslechnutá zkušenost kolegy může pomoci při řešení podobné situace. Nikdo z nás nelétá tak dlouho, aby si mohl dovolit vyzkoušet všechno sám.
