Ještě jednou Avia BH-5...

Po napsání svých dvou článků jsem byl upozorněn na pár jiných článků v dobovém denním tisku, které k Rychlostnímu závodu o cenu presidenta republiky v roce 1923, přesněji k datu 17. června 1923, doplňovaly některé méně známé podrobnosti, za což panu Dubovi tímto děkuji.

Především popisovaly skutečnost, že pilot JUDr. Lhota se svojí novou „boskou“ BH-5 létal ve Kbelích 17. června 1923 na letišti pro diváky akrobacii i přesto, že byl vlastní závod pro nepřízeň počasí zrušen a přesunut na termín 6. července. Toto potvrzuje dedukci, že BH-5 létala po svém zalétání 14. června v krémové barvě, nejpozději od 17. června s velkou černou dvojkou na bocích trupu a na křídlech zespodu.

Úspěšně zalétaný stroj po odložení Rychlostního závodu pak byl fabrikou a doktorem Lhotou připravován na soutěž v Belgii, kam skutečně nejpozději 30. června 1923 odletěl známou anabází přes Německo bez povolení k přeletu. JUDr. Lhota měl podle dostupných pramenů a tvrzení pamětníků zažít dramatickou situaci, když při prvním pokusu o odlet do Bruselu havaroval kus za Prahou a překlopil BH-5 na záda po nouzovém přistání.

Dosud jsme všichni přijímali jako fakt, že šlo o prosté „zakopnutí“ a „kotrmelec“ s minimálními následky pro letadlo, které po zpětném převrácení na kola a lehké a rychlé opravě bylo téměř vzápětí schopno pokračovat v letu do Belgie. Jenže se ukazuje, že to tak jednoduché přeci jen asi nemuselo být.

Tyto pochyby navozují přiložené dvě fotografie, které dokládají havárii nové BH-5 – ještě v původním „závodním“ nátěru krémovou či bílou barvou a černou dvojkou na trupu. Takže – buď BH-5 havarovala před odletem do Belgie dvakrát, nebo je popis havárie při odletu na závody o cenu belgického krále jen nepřesně datovanou odvozeninou ze vzpomínek pamětníků.

Podle těchto pro mne nově nalezených fotografií jsou totiž jasné dvě věci. Jednak, že havarovaný letoun BH-5 na fotografii nebyl na odletu do Belgie, protože ještě neměl civilní imatrikulaci. A za druhé, havárie to nebyla malá, neboť je jasně vidět, že se při ní ulomila celá příď i s motorem. A to se během půldne rozhodně opravit nedalo.

Naopak se dá nyní důvodně spekulovat třeba o příčině nového tmavého nátěru přídě BH-5. Příď mohla být nově natřená hnědou barvou pro let do Bruselu ne proto, že by trup předtím znečistily výfukové plyny a olej z motoru (za těch pár hodin, které BH-5 předtím nalétala, to těžko mohlo být tou hlavní příčinou), ale prostě proto, že po opravě – rekonstrukci přídě s novým motorovým ložem bylo třeba tuto příďovou část trupu nově nabarvit. A každý lakýrník vám řekne, jak je těžké „chytit“ stejný odstín světlé či bílé barvy, když se opravuje nátěr tak, aby na něm nebyl vidět žádný barevný předěl. Anebo v Avii spěchali a jinou barvu neměli zrovna po ruce? V každém případě v Avii problém nátěru přídě komplikovaně neřešili.

Ale samozřejmě to mohlo být úplně jinak, těžko to můžeme nějak dnes dokázat. Jako správný hnidopich mohu též nadhodit otázku, zda vůbec obě fotografie zobrazují jednu a tutéž nehodu. Všimněte si například, že u fotografie na příď havarované BH-5, kde stojí v kombinéze i Zdeněk Lhota (třímá v ruce láhev – to chápu), je porost poměrně dost vysoký. Příď ale určitě není natřená tmavou barvou, motor je ulomený, jeden list vrtule zničený.

Malým průhledem na bok však vzniká otázka – je tam něco napsáno, nebo není? S trochou fantazie si lze představit, že je vidět písmenko S z imatrikulace L-BOSA. Jenže je na zcela nepatřičném místě trupu. A co jestli nakonec není fotografie stranově obrácená, mohlo by pak jít od závodní číslo „2“? To je zase pro mne velmi nepravděpodobné, neboť na fotografii přihlížející pánové mají všichni správné pánské zapínání kabátů a vesty, což je detail, na který se tehdy velice dbalo. Takže, nejde nakonec o zkreslený pohled na poničený, proděravěný a zkrabacený překližkový potah trupu? Lhota se nakonec přece musel nějak dostat z převráceného letadla ven. K tomu bych se přikláněl já.

Jenže druhá fotografie při porovnání s první předkládá další otázky. BH-5 je na ní v podobě od 17. června 1923 do nátěru civilní imatrikulace před odletem do Bruselu. Stranově převrácená fotografie to zcela určitě není. Letadlo je na ní rozebíráno, takže je v jiné poloze. Vzpěry ke křídlům jsou již demontovány a leží na zemi. Ale směrovka je celá, neponičená, i když se na předchozí fotografii prokazatelně opírala o zem.

A zajímavý je stín u nohou člověka u přídě letounu, který stojí bokem k objektivu fotoaparátu. Ten stín má tvar nepoškozeného listu vrtule v poloze, která jakoby napovídá, že motor a vrtule jsou na svých místech, tj. že příď není ulomená. Pokud ovšem někdo z mechaniků celý ulomený motor před vyfotografováním nepřikulil k trupu pro jednodušší manipulaci s ním. Lze totiž předpokládat, že i motor ulomený s motorovým ložem byl stále ještě spojen se zbytkem trupu minimálně bowdenem ovládání přípusti, snad kabely, náhonem k otáčkoměru, vedením k teploměru a možná i palivovým či olejovým vedením. Vyloučit to nemohu.

Také viditelně nižší porost než na prvé fotografii může mít logické vysvětlení. Mohlo ho udupat množství seběhlých čumilů, však i dnes je havarované spadlé letadlo pro mnoho lidí neodolatelným lákadlem. A nakonec, při manipulaci a rozebírání, při dokumentaci havárie atd. muselo okolo letadla pobíhat i dost dalších „povolaných“ lidí. Bok trupu je prokazatelně též na této fotografii poškozen, i když přes zakrytí postavou podstatně méně, než se zdálo na fotografii první.

V každém případě tyto dvě nově nalezené fotografie dokazují, že to Avie BH-5 se svým příchodem na svět vůbec neměla lehké. A jak jsem psal jinde, přestože vlastně dvakrát, obrazně řečeno, utekla hrobníkovi z lopaty (havárie a chybějící motor), nakonec svými kvalitami přesvědčila MNO k objednávkám sériových „bosek“, a tím zachránila ekonomickou budoucnost Avie Praha jako jedné z našich nejvýznamnějších leteckých fabrik.