Nedávno volal k nám do práce a potřeboval vědět, jaké bude počasí pro jeho obchodní let do severní Itálie. Měl jsem službu a probírali jsme to velmi podrobně a dlouze. Počasí tedy příznivé nebylo, a tak následovala změna plánu. Nepoletí se obchodně do Itálie, ale sportovně do Rakouska.
Výlet a plánovaný seskok
Letiště Zell am See je charakteristické mimo jiné bohatým parašutistickým provozem. Jelikož Nikola se na stará kolena zbláznil do seskoků padákem (on jinak létá s ultralightem, na paraglideru, s letounem všeobecného letectví a do portfolia mu zatím chybí jen raketoplán, ale věřím, že do jejich vyřazení z provozu Nikola zvládne i ten), napadlo ho, že si vezme svého Cirruse, naloží jej svými přáteli a odletí si seskočit nad Alpy. Až budu velký a bohatý, budu to dělat taky tak. Zatím mi nezbývá než se zařadit do posádky jako pasažér a psát o sobě v trpném rodě - byl jsem letěn, byl jsem přistán, byl jsem oblažen zážitky.
Na kladenském letišti jsme se sešli před polednem jedné listopadové soboty, Nikola a my, tři cestující. Pomohli jsme mu vytlačit Cirruse z hangáru, Nikola jej naplnil po špunty a mohli jsme jít na věc.
Letadlo je to teda parádní. F kůži, f metle, f topení, jak by napsal D-FENS. Vytuněné letadlo během minuty oživilo LCD, klimatizaci, promluvilo na nás americkou angličtinou a krásně na nás vonělo, stejně jako nové auto. Třílistý větrník námi pohnul a pojeli jsme na práh dráhy 31. Zleva přistával nějaký Vivat a za ním jsme se nalajnovali na dráhu, v této roční době vybavenou také světelnou řadou, neboť kladenští zvečera létají noční výcviky. Světelná řada nám zachránila večerní poněkud opožděný VFR návrat, je to tedy celkem dobrý vynález. Nemuseli jsme vymýšlet IFR přílet na Ruzyň a dobrák Pouba, legendární kladenský náčelník, držel večer na letišti hlídku a všechno pro nás zařídil.
Takže vyrážíme
Vzlétli jsme a zatočili doleva na jih. Dokud jsme byli pod TMA Praha, letěli jsme nízko. Teprve nad Brdy nám chlápek z Praha Info dovolil vystoupat do plánované hladiny 85, kterou jsme měli uvedenou v letovém plánu. V Příbrami provozovali parašutistické seskoky, takže Nikola by se mohl saturovat i zde, ale bohužel chyběla ta panoramata alpských štítů, která sotva mohou být nahrazena hřbety Brd.
Ovšem počasí bylo nádherné. Dohlednost až k obzoru, nad námi vrstevnaté oblaky altocumulus a cirrus zakrývaly polovinu oblohy. Zbývající polovinou prosvěcovalo slunce a barvilo krajinu světlem pokročilého podzimu. V letadle bylo teplo a pohodlí. Dívali jsme se z oken, vlevo se přiblížila Vltava s jezerem Orlické přehrady, na jejímž dně spí věčným odpočinkem první porevoluční mafiáni (ti pozdější jsou na tom lépe, zabydleli se na ministerstvech a dalších úřadech).
Přeletěli jsme letiště Strunkovice, které jsou rovněž vyhlášeným parašutistickým rájem. V poněkud větší vzdálenosti po levé ruce trčely k nebi chladicí věže Temelína a my jsme lízli okraj velkého okruhu omezeného vzdušného prostoru kolem této elektrárny.
„Přímo nad elektrárnou bychom mohli být tak za tři minuty,“ prohlásil Nikola, „tak mi někdo řekněte, co to má za smysl dělat kolem toho omezený prostor, když stejně nemohou stihnout zasáhnout proti nějakému útočníkovi.“
Cirrus totiž umí letět dost rychle. Jednou jsme jím letěli z Kladna do Benešova rychlostí docela dost přes 230 kt. Dneska jsme však letěli v úspornějším režimu, naše indikovaná vzdušná rychlost byla jen 130 kt. I tak je to ale stejná rychlost jako má proudové dopravní letadlo na přiblížení.
Velké město po levici byly České Budějovice. I jejich letiště bylo krásně vidět. Před námi se zvedaly zalesněné vlny Šumavy, v naší blízkosti jim dominoval kopec Kleť se štíhlým vysílačem a budovami hvězdárny. Dále napravo se lesklo jezero Lipno. Pomalu jsme se připravovali na přelet hranice, kterou jsme pozorovali na monitoru s mapou GPS.
Nikola se rozloučil s řídícím na Praha Info a přeladili jsme na Vídeň. Tam nikdo neodpovídal, tak jsme se vrátili na pražskou frekvenci a vyžádali si přechod na Linz Info. Dostali jsme nový kmitočet a za malou chvilku už Nikola konverzoval s rakouským řídícím. Rakušáci jsou velmi vstřícní, chlapík nás informoval o všem, co se kolem dělo.
V Rakousku
Údolí Dunaje bylo zalité nízkou inverzní oblačností a ta spolu s oblaky nad námi a lemem hor okolo utvářela malebnou kulisu našeho letu. Vzduch se ani nehnul, let probíhal klidně. Chtělo by to ještě kávu a bagetu, a připadali bychom si jako na cestě dopravním letadlem. Z oparu před námi, v protislunci, vystupovaly první alpské štíty. Mířili jsme přímo k nim. Podle GPS zbývalo do Zell am See už asi jen 20 minut letu, a to po nejhezčím úseku mezi horami.
Vskutku, první stěny se tyčily přímo před námi. Po pravici byla skála jako obří zub, na severní straně padala skoro kolmo dolů, na jižní straně byla prudká, šikmá travnatá louka a upachtěně se klikatící silnička, vedoucí k vrcholu, kde stál nějaký hotel. Představoval jsem si v infantilní vizi, jak turista ráno vyjde před barák, zívá a protahuje se, a jak postupuje vpřed, spadne z té skály do hlubiny. Bydlet v tomto hotýlku a mít okno na severní straně, přímo nad propastí, jímala by mne hrůza a závrať.
Pokračovali jsme dál. Štíty hor byly kousíček pod námi a ubíhaly rychle dozadu, jak nad nimi letadlo plulo velkou rychlostí. Kolem nás se otvírala a zavírala hluboce zařízlá horská údolí, a jejich zeleň podzimních luk ostře kontrastovala s bílým sněhem na vrcholech hor.
Nikola přeladil na věž letiště v Zell am See. Byl tam velmi silný provoz, kam se hrabe Ruzyně! Začali jsme proklesávat do údolí, směřujícího ke známému hlavnímu alpskému údolí, které je vidět jako rýha na všech družicových snímcích, a v němž leží také letiště v Zell am See. Objevilo se jezero a před námi létala spousta letadel. Byli jsme upozorněni na probíhající výsadky a to už jsme byli na úrovni letiště. Po levici strměly zalesněné svahy, napravo, v místě kde boční údolí vyúsťovalo do hlavního, se táhla asfaltová asi 600 m dlouhá dráha.
Jsme na místě
„To letiště je poměrně krátké. Spousta pilotů s tím má potíže, aby tady ubrzdila letadlo,“ poznamenal Nikola. Pro silný provoz jsme museli udělat vyčkávací kružnici 360° a těsně kolem kopce se nasměrovat do osy dráhy. Vzápětí jsme dosedali kousek za prahem dráhy 26 a na jejím konci rychle vyklidili prostor, protože za námi se už řadilo několik dalších letadel na přistání. Nikola se zeptal dispečerky, kde máme zaparkovat letoun, jelikož tu bylo letadel tolik, že nebylo snadné najít volné místo. Dispečerka nám řekla, vedle kterého letadla se máme natlačit a hotovo. Komunikace byla jako kulometná palba.
Vylezli jsme z letadla a prošli odbavovací budovou. Bylo to tu skutečně jako na velkém dopravním letišti. Vedle letištní budovy byla zahrádka restaurace, docela plná turistů, letců a parašutistů. Ti posledně jmenovaní tu měli vyčleněný prostor, kde si balili padáky a chystali se k dalším seskokům. Byla tu hodně slyšet i čeština, zřejmě se jedná o oblíbenou destinaci českých parašutistů.
Seskok
Nikola si šel vyjednat seskok, na řadu však přišel až za hodinu. Já jsem si vybalil fotografické nádobíčko a fotil, co se dalo. Nejvíc mne zaujal parašutistický bednobus, dvoumotorový Skyvan, z jehož zadních vrat, otevřených jako tlama, se parašutisté vrhali do prostoru z výšky 4000 metrů nad letištěm. Později jsem si dal ve zdejší restauraci lehký oběd; paní vrchní se s ničím nemazala a rázně přijímala objednávky i řídila roznos z restaurace na zahrádku. Všechno tu šlo jako po drátkách, paráda.
Konečně se Nikola dostal do Skyvanu a spolu s mnoha dalšími skokany odletěl. Trvalo asi 20 minut, než letadlo bzučelo vysoko nad námi a začaly první seskoky. Nasadil jsem na foťák dlouhé zrcátko, abych ho mohl vyfotit po výskoku, což se nakonec (spíš náhodou) podařilo. Jeden obrázek z mnoha nebyl rozmazaný a zachycuje Nikolu, propadajícího se vzduchem ve trojici s instruktorem a kameramanem hned po opuštění letounu.
Ve výšce 1500 m nad zemí pak otvíral padák a doklouzal na své matraci bezpečně na plochu letiště. Neměli jsme už čas, po doskoku jsme se rychle sbalili a běželi do letadla, abychom stihli doletět zpátky do Kladna ještě za VFR.
Spěcháme domů
Zpáteční let probíhal opět velmi klidně za nádherného počasí. Pozorovali jsme západ slunce, když jsme byli někde na hranici Rakouska a Česka, a za houstnoucího šera jsme rychle fičeli na sever. Nikola občas komunikoval s Praha Info a později jsme přešli na kladenskou frekvenci. Náčelník Pouba nám rozsvítil dráhu a tak jsme si ještě mohli vyzkoušet přistání na rozsvícené kladenské letiště. Tenhle výlet prostě neměl žádnou chybu!
