Jak řešit přerušení vzletu
Je po přeháňce, vítr poněkud ustal, ale nestálost počasí, dle viditelné oblačnosti ještě neskončila. Létáme v Letňanech dráhu 23, tehdy ještě širokou a neparalelní s druhou ve stejném směru. Dnes bychom na levé dráze č.23 měli problém. Problém jménem plot. Tehdy sice taky, ale vzhledem k celkové šířce letiště řešitelný.
Hovím si v kabině Blaníka a docela se těším, až to dnes konečně zabalíme. Je stále ještě odpoledne, večer v nedohlednu, a počet letuchtivých adeptů nekonečný. Ale, kdybych to dělat nechtěl, tak to přece nedělám. Naši žáci jsou skvělí a mě obohacuje, že jdou za svým cílem systematicky a nekompromisně. Jsou před samostatnými lety a jde jim to.
Finální úlohou před přezkoušením na první samostatný let je úloha 7. Vysoký vlek, vývrtky, pády, ostré zatáčky, zatáčky přístrojové, skluzy. Pro mne i pro adepty je to úloha fyzicky i psychicky náročná. Hlavně, když je jich více po sobě. Režimy vyšší pilotáže nemají žáci ještě zcela ustálené a organismus se v druhé polovině dne brání už i drobným výkluzům. Sice jsme měli krátkou pauzu, způsobenou malou přeháňkou, ale už bych docela chtěl z éra ven. Povedlo se to nečekaně.
Vlečná napíná, kontrolujeme úkony před vzletem, směr větru. Máme boční zprava, snad ještě v limitech. Dispečeři nic nehlásí a v kabině to nepoznáme. Lano se napíná, krátká korespondence vlečné s věží a startujeme. Dvěstěpětka zrychluje, je na kolech, my už letíme ve výdrži a čekáme, až se odlepí i vlečný stroj. Čekáme, až začneme stoupat. Návětrné křídlo pod větrem, všemi prostředky vylučujeme boční vítr.
Zhruba za polovinou dráhy však dvěstěpětka začíná ještě na kolech uhýbat doleva. Vidím naplno vyšlápnutou směrovku a tuším budoucí trajektorii pohybu. Od nás vlevo je věž, za ní postavená letadla. V tom okamžiku vlekař zahajuje přerušení vzletu. Stahuje plyn, ne prudce, ale tak, aby mu zbytek dráhy stačil k dobrždění.
Chytám se řízení, snažím se vybočit doprava, proti větru, vypínám a zírám. Blaník nakloněný těsně při zemi návětrným křídlem, stále inklinuje směrem ke zpomalující vlečné. Ta vybíhá šikmo k věži. Musíme co nejvíce doprava. Ale náklon už přidat nejde, chytli bychom křídlem o zeměkouli. Tak pomalu doháníme vlečnou, která s pilotem sledujícím naše přibližování míří směrem k překážkám. Natvrdo dotlačím Blaníka na kolo a brzdíme. Tráva je mokrá, kolečko blokuje. Tlačíme na čumák, drhneme ocelovou vypouklinou pod trupem. Konečně se nám vlečná trochu vzdaluje. Po nekonečných vteřinách zastavujeme. Motorový stroj vlevo od nás, my kousek vpravo od něj mimo dráhu. Vzlet jsme společně neuřídili.
Obě kabiny se otevírají. S kolegou z vlečné se na sebe chvilku díváme. Nemusíme si nic říkat. On odjíždí k hangáru, my tlačíme Blaníka stejným směrem. Pro dnešek končíme. Proč o tom píšu?
Přerušení vzletu ve vleku se probírá jen teoreticky při pozemních přípravách. Trénovat prakticky jde jen obtížně. Většinou se přípravy omezí na postupy při vysazení motoru nízko nad zemí. Tam je potřeba bdít. Při rozjezdu, kdy boční vítr zesílí nárazově nad povolené a vyzkoušené limity, tam žádný trénink není možný. Zbývá jen tvůrčí přístup, podle vývoje situace. V tomto případě rozhodl vlekař a tvůrčím způsobem jsem společně řešili situaci. Chyběl prostor a přebýval boční vítr.
Není klapka jako klapka
Druhý dnešní příběh se týká ovladačů v letadle. Vztlakové klapky a klapky brzdící se ovládají pákami na levém boku kabiny. Jsou těsně nad sebou a jsou barevně odlišené. Co se ale může stát při přehmátnutí?
Po dopoledním angažmá v kabině sedím a flákám se na AFISu. Korespondence se dvěma kluzáky a vlečnou je nenáročná, provoz na letišti zatím minimální. Je se mnou malý synek a občas ho nechám do mikrofonu sdělit letadlům nějakou informaci, kterou mu předříkám a on ji vyšle do éteru. Pohoda, klid.
Jeden ze sólistů, o kterém vím že je dobré se před ním mít na pozoru, hlásí zařazení do okruhu po návratu z prostoru. Chytá se okruhu ve druhé zatáčce a když ho na obloze najdeme, zdá se být v naprostém pořádku. Co do výšky zařazení i co do šířky okruhu. Mám z něj radost, neboť nás před prvním sólem trochu trápil. Hlavně při vývrtkách. Jeho téměř dva metry výšky dávají končetinám poměrně silnou páku, kterou bylo občas potřeba přeprat. Vlastní silou jsem neměl šanci, ale naštěstí reagoval na hlasitý projev. Stačilo houknout a on fungoval tak, jak bylo potřeba. Jmenoval se Honza.
Když se předpisově zahlásil v poloze po větru, byl jsem v klidu. Všechno je normální. Pak zvoní telefon, vyřizuji jakýsi dotaz a Blaníka pouštím z dohledu. Po položení sluchátka se rozhlížím, ale Blaník na letišti ani na okruhu není. Kam se poděl?
Přibíhá jeden ze starších kolegů a křičí na mě: „ Máš žáka někde před letištěm!“ Předávám mu AFIS. Skáčeme do poblíž stojícího traktoru a s největšími obavami jedeme na kraj letiště. Vím, že v předpolí je vysoký porost nějaké obiloviny. Letadlo stále nevidíme. Traktor pracuje na maximální otáčky. Jak se blížíme ke konci letiště, vidíme směrovku Blaníka kus před dráhou a dlouhou postavu, která se motá okolo. Honza.
Posledních pár metrů k němu běžíme pěšky, traktor by to obilí zdevastoval. Honza pobíhá okolo éra a nemluví. Pohled má nepřítomný. První otázka, zda je v pořádku. Odpovědi se nějak nedostává. Tak prohlížím éro. Po přistání do vzrostlého obilí vypadá na první pohled celistvě. Pak otevřu kabinu a vidím polohu těch zmíněných ovladačů.
Vztlaky jsou v poloze zasunuto zajištěno, brzdy v poloze vysunuto. Došlo tu k přehmatu. Vztlakové klapky se vysouvají v poloze po třetí okruhové zatáčce. Představuji si, co se mohlo odehrát. Nejspíš sáhl vedle a vysunul naplno brzdy. Tím se mu při letu po správně rozpočteném okruhu v poslední fázi asi nedostávalo potřebné výšky k dokončení letu na letiště.
I to se může stát. Tehdy to ale bylo "bez reakce" s výsledkem nejistým. Měl kliku, že obilí před dráhou bylo trochu vymlácené vlečným lanem, tudíž řidší, než kus dál. Výška obilniny sahala nad můj pás, což se při zkoumání příčin projevilo množstvím píchajících osin v mikině, které jsem z ní už nikdy neodstranil.
Tento, mimo řádky popsaný případ, mě stál oblíbený kus oděvu. Honza to rozchodil třemi dvojími lety na řešení mimořádných případů za letu a naučil mne, předávat tuto zkušenost dalším kolegům. Co mu mám za zlé je to, že vůbec na vývoj situace nereagoval.Takže bez reakce, tentokrát se šťastným koncem. Letadlo bylo po prohlídce technikem shledáno nepoškozené.
Od té doby neberu v některých okamžicích telefony. A při kontrolních letech sólistům někdy ty klapky povytáhnu zároveň se vztlakovými. V osnovách se to sice nevyžaduje, ale co se zpravidla děje potom, to nechám napříště.
