Plachtařova první bouřka

Organizačně jsme tento problém zvládali tak, že po přesunu techniky dojížděli letci na poměrně blízké letiště dle počasí a svých možností udělat si pracovní volno. Taky jsem jednoho dne dorazil do Benešova připraven na cokoliv, ale až odpoledne. Kamarádi už byli ve vzduchu. Mezi nimi i můj žák Karel, kterého na jeho první samostatný přelet vypravil kolega instruktor. Odposlechem frekvence jsem zjistil, že odvážně letí a právě opouští TMA Praha směrem na Soběslav, kde měl dle plánu přistát. Po krátké rádiové relaci jsme se dohodli, že přebírám bdění nad ním, jako odpovědný instruktor, a popřál jsem mu příjemný let.

Odpoledne plynulo vcelku klidně. Karel doletěl, telefonem se domáhal zpětného převleku. Radost nad úspěchem svěřence mi však začala kazit nejistota z prvních kovadlin podvečerních bouřek. Urychleně jsme vypravili vlečnou do Soběslavi a sledovali vývoj situace. Víte sami, jak to je.

Bouřky se dělaly všude, ale zdály se být dostatečně daleko.

Až najednou, ale opravdu velmi rychle začaly obklopovat benešovské letiště, vzduch byl prosycen ozónem, nastalo ticho před bouří. Opravdu, dílko okamžiku. Honem jsem volal do Soběslavi s cílem informovat posádku o vývoji počasí. Telefon však zvedl pouze hlídač se sdělením, že právě odstartovali. Nezbývalo, než čekat na frekvenci.

Ticho před bouří netrvalo dlouho.

Začal se zvedat vítr, sílil a sílil. První kapky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na věž jsme s kolegou motorovým instruktorem doběhli současně. Jeho bledost byla vysvětlena polohou sólisty na okruhu. Vítr kolmo na dráhu a když jsme se začali dělit o mikrofon radiostanice, ozvala se rána a z věže po větru uletěl ocelovými šrouby připevněný reproduktor. Pohledem na anemometr jsme zjistili, že fouká ke 30 m/s. Nechal motorového žáka opakovat a mě se konečně ozvala naše vlečná před vstupem do zóny. Vlekař byl zkušený pilot. Jenom Karel z větroně nekomunikoval.

Přiletěli nad letiště a vyčkávali.

Mezitím začal vyčkávat i žák motorový. Na věži bylo ticho, uvažovali jsme, kam je poslat divertovat. Jenže byl pracovní den a na nejbližších letištích mrtvo. Ozval se vlekař, že vypínají a pokusí se přistát mírně šikmo, jak to zvláštní uspořádání drah v Benešově dovoluje. Hlavním důvodem byla blížící se hůlava s cáry až na zem. Kostky byly vrženy. Pak sice přerušovaně, ale přece jenom vysílá Karel.

Motorový žák stále vyčkával. Tak radím, jak umím.

Nezalétávat po větru za letiště, zvýšit rychlost, přistávat proti větru ve směru, jak stojí dosud neuklizený Blaník na ploše, toho drželo klubko plachtařů, aby svévolně neodlétl. Karel potvrzuje a mě začíná těžká chvilka. Vlečná dopadá na plochu a ihned ji uvolňuje, motorový žák nasazuje do čtvrté, ale snos ho odfoukává mimo osu. Karel nasazuje ve směru, který jsem mu poradil, ale mezitím se Blaník na zemi začíná otáčet, lidé se pokoušejí tlačit směrem pod střechu. Karel opravuje směr, chce se mi pomoci, ale frekvenci plní motorový žák. Pokouší se opět o další okruh.

Blaník téměř stojí nad krajem letiště, jenom klesá a bojuje s poryvy. Rychlost, Kájo,vstupuji do éteru.

Pochopil obojí. Už nemíří za pohybujícím se letadlem na ploše, míří přímo proti větru a zvyšuje rychlost. Ještě chvilku, vyrovnání, bez výdrže na kolo a sedí. Padá mi kámen ze srdce. Motorový žák se dotýká dráhy jedním kolem s podfouknutým křídlem, pak se odrazí na druhé, ještě jednou a sedí taky.

Po uklizení letadel se scházíme k rozboru. Leje jako z konve. Není mi do řeči, jsem zcela vyčerpán. Bylo to horší na zemi nebo v letadle? Těžko říci. Otázka, zda je člověk přesvědčen, že předal druhému všechno, co sám vstřebal a další už je na něm není na místě. Při létání se situace mění příliš rychle. Situace bývají podobné, ale nikdy stejné. Jak se s tou skutečností vyrovnat?

Snad pustit sólistu do vzduchu až tehdy, když přesvědčil, že nejenom umí uřídit letadlo,ale taky umyslet situaci.