Kontrolní let je činnost neoblíbená. Let přezkušovací, pro kontrolu trvání letových schopností, je činnost povinná, tudíž rovněž neoblíbená. Proč tuhle jasnost popisuji? Protože oba lety mohou pilota obohatit, ale rovněž mohou srazit jeho suverenitu do hlubin. Záleží tedy na schopnostech pilota a osobnosti kontrolního nebo přezkušujícího instruktora. Osobně dávám přednost těm letům, které pilota obohatí.
Úřadem jmenovaný examinátor je člověk, kterého stát uznal jako pracovníka schopného posoudit, zda letec má tolik praktických a lidských schopností, aby mohl po obloze vést letadlo. Je jedno, zda se jedná o letoun, kluzák nebo balón. Podstatné je, že je autoritou s dohledem nad všemi, kteří se ve vzduchu objevují.
Vývoj legislativy však rodinu těch, kteří někoho za letu zkoumají, rozšířil i o instruktory (s danou praxí). Tito dnes mohou pustit letového adepta na první sólo, přeškolit jej na vyšší typ a rozhodují tak i o dalším vývoji pilota. A to je velká odpovědnost. Určitě nejde jen o to posoudit, zda pilot let upákuje. Hlavním kritériem musí být posouzení, zda se pilot dokáže včas rozhodovat a zda dokáže správně odhadnout a předvídat situaci.
Letěl jsem dnes povinné letové přezkoušení s examinátorem, pro prodloužení kvalifikace FI (G). Nic po léta létání mimořádného, ani abnormálního, ale donutilo mě to zamyslet se nad procesy rozhodování a tou odpovědností.
Letový den, směna tak akorát na navijákový provoz. Počasí sice v limitech, ale fouká, fouká. V ose dráhy, a na horní hranici povolených limitů. Odskáči pár navijákových startů s žáky základního výcviku. Mám pocit, že jejich zápas s živlem, kdy si připadám jako v bubnu automatické pračky, je výcvikově sice potřebný, ale pro méně pokročilé stresující. To proto, že musím občas hrábnout nebo něco napovědět. Den pokračuje, střídáme se s kolegou Pavlem, až poznenáhlu přichází hlad. Rád přenechávám své místo a jdu něco pozřít.
Přezkoušení potřebuji
Nasycen a smířen se vracím na vzdálený start, když potkávám examinátora Honzu, který chystá přeškolení jednoho z našich vlekařů na jiný typ motorového stroje. Pilot startuje ten stroj a my s Honzou jdeme společně na start. Cestou klábosíme. Honza je člověk letecky zaměstnaný, tak vyzvídám jeho další časový program. Je to špatné, s námi se už letos moc nesveze, má letecké zaměstnání a reprezentační povinnosti. Přezkoušení však letos potřebuji. Tedy se ptám, kdy by to bylo možné. Honza odpovídá. Třeba hned.
Naučil jsem se, že na každé přezkoušení je rozumné se připravit. Tak to dnes nestihnu. Vzduch je docela turbulentní, to neovlivním. Blíží se přeháňka, s tím nic nenadělám. Kostky jsou vrženy. Ono asi nejde o to, zda člověk přezkoušení udělá, ale spíše o to, jak ho udělá. A o to dnes půjde.
Vážeme se do Blaníka. Vlekař Matěj pojíždí s lanem. Přeškoluje se na Zlín 42. Dvěstěpětku létá, Z142 rovněž. Měla by to být formalita. Matěj u nás začínal s plachtěním, snad proto mu nechci let ztěžovat.
Po odlepení se do nás nesmlouvavě opře přízemní turbulence. Snažím se, moc se snažím, mu let nekomplikovat. Stoupáme a souprava neustále mění náklony. Matěj ale rychlost drží. Přesto se mi neletí nijak příjemně. Protože letoun neoplývá nadměrným výkonem, občas stoupáme ke 4 m/s, občas letíme v horizontu nebo i trochu klesáme. Honza, inspektor, říká, to ještě asi není sestup, to je živlem. Také pro jistotu Matěje požádá o sestup v bezpečné výšce. Ten opatrně stahuje plyn, když se mi děje něco, s čím nepočítám. V bouřlivém ovzduší se lano prověsí, docela dost, vlečná se k nám začne přibližovat, lano háže svislou vlnovku, vidím nýty na výškovce Zlína. Vysouvám opatrně brzdy, zaberou, ale dochází k nekontrolovanému osovému škubu. Nejdříve zpomalujeme, lano se napíná a vzápětí napnuté k prasknutí nás opět začíná přibližovat k letounu. Chce to jemnou, ale rychlou práci s klapkami. V této fázi, kdy jsme 500 metrů nad zemí, na dokluz k letišti, by bylo velmi rozumné se vypnout. Což bych normálně určitě udělal a rozhodnutí by to bylo naprosto správné. Ale co přezkoušení? Instruktor neuřídil vlek a vlekař dopustil v počasí, v limitech, utržení větroně! Zatínám zuby a přece jenom se nakonec napodruhé stabilizujeme. Honza mlčí, ale můj pocit z provedeného manévru a zejména nejednoznačné reakce je žalostný. Pak si bere řízení Honza, trápí vlekaře výchylkami na všechny strany. Ten se drží. Poslední pokus. Pokyn nevypnout se, na znamení máváním křídly, provádím zcela automaticky. Matěj se ozve do rádia. Tak konečně po patnácti minutách vypínáme.
Program periodického přezkoušení se snad daří, i když je v časové a výškové tísni. Snad není tak nepodařený, jako aerovlek. Pak jdeme do okruhu, ladím výšku pro skluz a nacházím kuličku mimo rysky a to po třetí okruhové zatáčce. Honza stále mlčí, sedáme u téčka ale mé sebevědomí je pryč. Dvě elementární chyby, z toho jedna související s tím rozhodováním. Za jeden let, je to na mé sebevědomí silný lék.
Honza vyplňuje protokol. Protože nemám nejlepší pocit, ptám se co on na to prověšení a ten výkluz. Obou chyb si samozřejmě všiml, ale píše dál. Sebekritika je nejúčinnějším lékem na nedokonalost. Honzo díky za tu lekci.
Dobrá a špatná rozhodnutí
Špatnými rozhodnutími pilot bohatne, ale jen tehdy, když o nich později může přemýšlet. Čas od času ale dojde k situaci, kdy opravdu není jednoznačné, zda bylo příslušné rozhodnutí správné či nikoli. Jsou to případy, kdy sice všechno dobře dopadlo, ale kdyby se letělo tak, jak se má, byl by předpoklad, že něco špatně skončí.
Stalo se to na závodech. Pořadatelem vypsaná trať přes předem deklarované prostory umožňovala trochu taktizovat. Znamenalo to sledovat vývoj počasí, které nemělo trvale plachtařský charakter a včas se rozhodnout, kdy v dosaženém prostoru otočit zpět, aby bylo možné vrátit se na letiště vzletu.
Letíme v balíku s ostatními kolegy. Kumuly se slévají, slunce jen místy prosvěcuje tvořící se deku. Mám před sebou na stejné výšce tři letadla a vyčkávám na okamžik, kdy to otočí. První, ten co byl nejdále, pokládá Blaníka do zatáčky a vzápětí se mihne kolem nás na návratovém kurzu. Další již nečeká a točí domů také. Jsem hamoun, čekám co nejdéle nervy vydrží, kolega počítá dokluz. Obrací třetí před námi. Na GPS přiberu ještě 3 km a točím taky. Toho pátého za námi jsem v tu chvíli neviděl.
Letíme na dohled téměř ve formaci domů. Dokluz je na krev, ale výpočtem vychází. Jsme 35 km od cíle a obloha před námi nedává příliš nadějí, že bychom mohli ještě nalézt nějaké stoupání. Letíme ne za sebou, ale v rozumných stranových rozestupech, my jsme nejníž. Blaník není klouzavé letadlo, je nezbytné držet rychlost optimálního klouzání a to v relativně dlouhém času potřebném k doletění není psychicky snadné. Chtělo by se letět co nejrychleji, aby to bylo brzy za námi. Kraj se posouvá pomaličku k nám. Kontrola na patnáctém a desátém kilometru napovídá, že rezerva není. Vítr dnes nefouká nebo jen zanedbatelný a variabilní. Je takový večerní klid. Rozumní lidé sedí v zahradní restauraci nebo na zápraží. My doufáme, že doletíme.
Vidíme letiště. Dva před námi to mají jisté, Třetí nejisté a my téměř vyloučené. Dokluz vede přes zastavěnou plochu. Hledám pole v členitém údolí. Kupodivu žádné nenacházím. Hledám pole po kurzovce. Pokosený čtvercový kousek před městem je jasný a dráty tam v podobě sloupů z této vzdálenosti nevidím. Sděluji kolegovi své rozhodnutí. Sice to asi nebude na Brigadýra, ale po úhlopříčce se tam přistát dá. A je to pokosené.
Když jsme u políčka, zahajuji krátkou prohlídku plochy, která ovšem vzhledem k výšce nevyjde na celý kruh, ale tak dvěstěsedmdesátistupňovou zatáčku kvůli z dálky neviditelným překážkám a volbě směru přistání. Dotahujeme upínací pasy a začínám tu zatáčku. V tu chvíli koutkem oka vidím, že ten třetí před námi letí dál domů a že mu to vychází z přímého. Není výš než my. Vracím zatáčku do kurzu a měním rozhodnutí. Rádiem vyžadujeme přímé přiblížení a asi po půl minutě nejistoty jsem rád, že jsem to rozhodnutí změnil. Vyšlo to.
Jenže to správně nebylo. Měli jsme tam sednout, dle všech pravidel a zdravého rozumu. Blaník, který byl za námi a o kterém jsem celou dobu nevěděl, by však neměl kam přistát. Skončil na tom našem čtvercovém políčku a bez prohlídky plochy. Večer přišel poděkovat. Zíral jsem na něj jako blázen. Mé veskrze špatné rozhodnutí mu umožnilo bezpečně ukončit ten nezdařený přelet.
Nic tedy není černé, nic není absolutně bílé. Posoudit správnost rozhodnutí při přezkoušení pilota je opravdu velká odpovědnost. Přeji všem kolegům co nejvíce těch jednoznačných rozhodnutí a jen taková přezkoušení, která obohatí.
