Tak zavázal všechny přítomné k příchodům na půl osmou.
Dáváme jim co proto
Iniciativa pro mne nepřijatelná, jsem noční pták, ale přece jim nezkazím dobrou snahu o efektivní využití dne. Jsem na letišti první a odemykám ve čtvrt na osm. Úderem půl se objevuje ještě kolega instruktor František. Ráno je sice zatažené, ale bez větru, pravá žákovská lať. Jenže pak s Františkem do osmi sakrujeme, protože jsme na letišti sice včas, ale sami.
Po osmé se trousí letuchtivý tým. Dáváme jim co proto a než nás to přestane bavit, začíná drobně pršet. Tak jsme zase na koni. Nic méně, i přes drobný déšť, zahajujeme letový den vysokými vleky a vývrtkami.
Orlík - vládce nebes
Blaník se ve vzduchu ani nehne. Vlečná sedí jako přilepená na horizontu a nebýt kapek vody, které mi občas ukápnou tu na koleno, tu na hlavu, z netěsnící kabiny, je docela pohoda. Výkon letové skupiny je odpovídající nezáludnému, i když vlhkému počasí. Jde jim to. Tak že ve chvilce na zemi sleduji žáka Jirku, který letěl s kolegou Martinem a napadá mě, že je čas ho vypustit samostatně. Martin návrh schvaluje a tak opatrnými dotazy Jirku připravujeme k přezkoušení. Nezklamal a byl ze skupiny prvním sólistou. Blahopřejeme !
Mezitím letím kontrolní let s pilotem, kontrolní let, před přeškolením na vládce nebes, Orlíka VT 116. Další prvenství, tentokrát skupiny loňské. Byl v pravý čas na pravém místě a při letu kontrolním, nezadal důvod něco mu vytknout. Tak ho vážeme do dřevěného oře, zapínáme vlečné lano a on letí. Musím uznat, že dobře.
Kbelský dispečer občas omezuje naše působení z důvodu přístrojových přiblížení do Kbel. Je zvláštní pocit z meze povolení, když opakujeme, že nebudeme klesat pod 2000 stop nad letištěm Kbely. Bodejť bychom klesali níž, to bychom domů ani nedoletěli. To bychom museli do Kbel přistát taky a jsem přesvědčen, že i s vrtulníkem na finále dráhy 24 bychom se na jejich letiště bezpečně vešli.
Jenže mez povolení, ta je svatá, tak raději přistáváme zase doma.
Vývrtky v Blaníku
Přicházejí dva pánové od ultralightů z Letova, s přáním, zda by si mohli s námi skočit s Blaníkem vývrtky, že z hlediska uceleného poznání jim to na ultralehkých strojích chybí. Žádost mě překvapila, mohu říci že mile, tak bez váhání souhlasím a k nemalé radosti pánů, kteří cítí, že kolegy nepřehlížíme, a pohostíme je i na palubách Blaníků, při prvcích, které by si měl každý letec vyzkoušet.
Poslední let dnešního provozu, letíme s Jirkou. S tím, který mě přinutil vstát tak brzy. Nemstím se, už jsem na to zapomněl. Jirka váží dost a tvrdí, že s některými kolegy vyšší hmotnosti a s ním, Blaník odmítá vrtat. Tak to zkoušíme a zkoušíme, až to najednou jde. Snad si stroj a člověk na sebe zvykli, snad si člověk a stroj našli přijatelné podmínky pro své potřeby, stejně, jako si i na sebe zvykli lidé vstávající v odlišný čas, a pak si našli přijatelné podmínky pro společné působení. A je úplně jedno, jestli se jedná o pilota přeškolujícího se na první jednosedadlovku, nebo pilota ultralehkého stroje, nebo o dispečera řídícího provoz Czech Air Force, pilota velícího letu dopravní společnosti, který musí prudčeji klesat, protože je aktivován magický prostor LT 4.
Jde přece jenom o to, zkoušet to tak dlouho, až to přece jenom dokážeme. A s tímto pocitem odjíždím zase na týden z letiště s nadějí, že se do příštího letového dne nic podstatného nezmění.
