Předpověď na dnešní den slibovala jakousi naději, že by se letět dalo. Soustředění výcviku situované tentokrát do Havlíčkova Brodu, jako předkolo soustředění sportovního, bylo spojeno s úsilím domorodců, kteří vzhledem k malému počtu členů elementárky naši pomoc uvítali. Oskara jsme vzali s sebou, další techniku poskytl domácí aeroklub. Kvalifikované kolegy pro obsluhu navijáku, vlečné a povětšinou i služby AFIS rovněž. Létali jsme týden společně, krom dvou deštivých dní. Včera jsem však musel pracovně do Prahy, tak dnes vyrážím v šest ráno zpět a doufám v počasí.
Na místě se však dozvídám, že vlečné uniká olej, naviják se stal samostatně nepohyblivým. Úsilí všech zúčastněných však přináší ovoce. Je pozván traktor, aby naviják Herkules 2, umístěný na podvozku Praga RN, odtáhl na dráhu. Strojník Véna opravuje vlečnou a svět se zdá krásný. Zahajujeme ranní provoz přezkoušením kolegy na první samostatný let, který úspěšně spáchá a vyhlížíme první kumuly. Jako vždy, dělají se všude kolem letiště. Nad námi je klasická letištní díra a stoupáky mimo dosah. Navigační přípravy jsou provedeny, kolega Pepa s Tomášem, s brodským strojem, my s Martinem s Oskarem. Jsem rád v domácím prostředí našeho Blaníka, dodává mi to naději na úspěch. Když do pekla, tak na pořádném oři.
Fouká jihovýchod, to mě snad mělo varovat, svižně fouká a z východu přece nikdy nepřišlo nic dobrého. Taky technika se nám snaží něco naznačit. Vlečná dvěstěpětka je pro závadu s konečnou platností odstavena. Zbývá poslední naděje v podobě stočtyřicetdvojky, tak hlídáme s obavami teploty. Ve dvě odpoledne to nevydržím a zkoušíme se chytit z navijáku. Marně. Vzduch je sice termicky živý, ale z dvěstě padesáti metrů se nedaří využitelné stoupání najít. Navíc ta naše poslední naděje nechce nastartovat. Po několika pokusech na navijáku, už to opravdu nechci hrotit, když slyšíme od hangáru ten nejkrásnější zvuk běžícího motoru. Jdeme na to.
Vzlet, trať HB - Tábor a zpět, několik zatáček a sedíme ve slibném stoupání pod nepatrnou chmurkou. S výškou stoupání sílí, ale rovněž východní složka větru. Stoupák nás snáší k TMA Čáslav. Tam nechceme a ani nemůžeme. Druhý Blaník je na tom lépe, našli si chlapci stoupáček jižně od letiště a jsou výrazně úspěšnější než my. Riskuji přeskok k nim. Povedlo se a stoupáme společně. Přichází přeletová euforie. Vyrážíme na trať po dobrání dostupu, máme nějakých 1700 QNH.
Rozdíl naší vzdušné rychlosti proti pozemské Garmin naznačuje. Fouká 30 km/h proti nám. Ve výšce je to skoro čistý jih a Oskarovi se proti němu moc nechce. Před Humpolcem dobíráme výšku 1800 QNH a letíme po kurzu dál. Na úrovni obce Želiv je kumul s rovnou základnou. Jenže, naše operační výška se výměnou za vzdálenost snižuje pod 1000 m QNH a stoupání se nějak nedostavuje. Nejdříve potichu a posléze nahlas začínám hledat pole. Máme dvě. Na jednom se pasou dobytčata, na druhém sekají zemědělci porost. Představa uvěznění v letadle mezi býky nás neláká, tak se držíme toho druhého. Když už prakticky promýšlím prohlídku a manévr na přistání, přichází úleva v podobě turbulentního dvoumetru. Kolegové jsou pod námi, tak za účinné spolupráce dostřeďujeme a pozvolna stoupáme. Jsme přes hodinu ve vzduchu, za námi „již“ něco přes 20 km. Jsem rozhodnut, že pokud nastoupáme na návrat, poletíme domů.
Martin je student. Peněz na výcvik moc nemá. Začíná nahlas argumentovat, že když se nám to dnes nepodaří, už asi letos ty pilotky neudělá. No, asi má pravdu. Pak a byl to jeho nápad, navrhuje, abychom pustili Blaníka po větru a doletěli do Vlašimi a zpět. Nevím, co se ve mně pohlo, opravdu nemám za potřebí nic hrotit. Jsme na dostupu tentokrát téměř 2000 QNH. Oznamujeme naše rozhodnutí do Brodu a Oskar se vesele s větrem do zad blíží k vodě Želivky. Kolegové se vracejí do Brodu.
Vidíme kumuly nad vodou a letíme k nim. Jsou daleko, výšky ubývá. Do Vlašimi nám chybí 25 km a opět hledáme pole. Tady je to bída. Porosty vysoké, políčka krátká. Nacházíme jakési zahnuté pole s dráty, které právě kosí kombajn. Není moc dobré, ale je. Tentokrát ho vidíme hodně zblízka. Už mám zase vymyšlený manévr, jenom nevím, jak se tam s tím kombajnem vejdeme. Oskar však spolehlivě indikuje stoupání na návětrném svahu kopečku vedle vody a tak začíná náš přízemní boj. Trvá dlouho. Už vím, že v 17 hodin odpoledne se možná dostaneme do Vlašimi, ale domů určitě ne.
No a tak taky bylo. Voláme Vlašim, nikdo neodpovídá. Těším se na návštěvu baru, mám tam ještě od jara předplaceno… Na letišti je však jako po vymření. Hlásíme naslepo a sedáme se svižným bočarem tak, abychom byli připraveni k rozebrání. Úloha je těsně splněna.
Kolegové s druhým Blaníkem nedoletěli. Sedí na poli poblíž letiště, tak transportní komando jede pro ně nejdříve. Ležíme ve stínu a čekáme. Kolem sedmé hodiny se začíná hlásit bouřka. Víme, že přijde, ale nevíme, kdy. Tak pro jistotu hledáme kotvy, od rogalisty si půjčujeme provazy a voláme, jak je transport daleko. Přijíždí konečně vlašimský kolega René s paní Danou a klíčem od baru. Otevírá hangár a krmí dceru. Když sundáme jedno křídlo Oskarovi, začíná foukat. „Karle, chceš to opravdu hrotit? Nedáme to do hangáru?“
Rendo, hrotit to opravdu nechci, ale mám u Čechtic synka, kterého jsem slíbil vyzvednout. Mám hlad a žízeň, v Brodu čekají na Blaníka a mě čeká cesta do Prahy. Váhám. Otáčíme transporťák po větru, který už výrazně nabývá síly hůlavy. Když to uklidíme do hangáru, skejsneme tu do zítřka. Tak povzbuzuji transportní tým, který v historicky krátké době nakládá Oskara na Patran, uklízí nářadí a poskakuje v blížícím se živlu kolem soupravy.
S prvními kapkami, velkými jako půllitry, vyrážíme z Vlašimi směrem na východ. Húlava je nám v patách. Teprve na dálnici je jasné, že jsme jí ujeli. Omlouvám se v duchu vlašimským za kvapné a nedůstojné rozloučení, nechtěl jsem to přece hrotit.
Když před půlnocí, po 18 hodinách intenzivní činnosti související s naším sportem, projíždíme se synkem druhou generaci těch bouřek, vzpomínám na Rendovo upřímné varování v podobě otázky. Měl jsi pane kolego pravdu. Chytit nás to na ploše, mohli jsme mít vyděláno. Jenže, pro letce z okolí Prahy jsou ty příležitosti ke spáchání úlohy 11 NAV přece jenom omezené, tak že jsem to vlastně musel vyhrotit proti zdravému rozumu, jen proto, abychom to nějak doletěli. Slibuji, že to již příště neudělám. Dáme to do hangáru a vyhodnotíme u piva. Mimochodem, měli jste ve Vlašimi v baru vůbec nějaké pivo? Nejsem si jist, zda bar byl správně zásobován a tudíž vlastně nechápu Tvou otázku. Co když zase přiletíme příští týden? Bude potřeba to zase hrotit?
