Další den, pondělí, nástup 4:45, otevíral se hangár a vytáhli jsme si naše nové miláčky, na kterých jsme budoucí dny létali. Někteří piloti si přivezli svá letadýlka (např. Samba,Skyline), nám ostatním přiřadili Condora, Foxe, Zephyra a Coyota. Rozdělili nás do několika skupin a přidělili inspektory, kteří nás provázeli celým výcvikem, dávali rady, ale i zkoušeli naše pilotní dovednosti. Já jsem si poprvé vyzkoušela Condora, ač jsem zvyklá na dolnoplošníky, příjemně mě překvapil a rychle jsem si na něj zvykla. Kolega se mnou ve skupině ho nazval „flegma samoletem, “ krásně se pilotoval a bylo to hodně klidné éro. Nemůžu mluvit za ostatní účastníky kurzu, každý létal na něčem jiném, ale my jsme byli spokojení. Po úvodním seznámením se s letadly a prostředím letiště jsme začali praktický výcvik, zatáčky o různých náklonech, okruhy a přistávání s klapkami, bez klapek, inspektoři nás kontrolovali a zjišťovali, zda vůbec máme na to být instruktory, jací jsme vůbec piloti. Do postele jsme se dostali po západu slunce, vyčerpaní, ale těšili jsme se na další den.
Úterní den nám přinesl hodně nových poznatků a zkušeností. Kromě zábran pádu a letů na malých rychlostech, se létaly nouzáky s i bez motoru. Ač nebyl aeroklubácký provoz, vytvořili jsme si vlastní a docela hustý, když už jsem se hlásila jako pořadí tři s vypnutým motorem, kromě rychloměru jsem bedlivě kontrolovala i okolí kolem sebe, přece jen přistát někomu na zádech by asi na kurzu instruktorů nebylo to pravé…počasí se asi rozhodlo, že nás pořádně prozkouší, tak se zvedl vítr a jak jinak, boční. V tuto dobu jsme fungovali už jako instruktoři z pravého sedadla a inspektoři nás zkoušeli. Jednu dobu to vypadalo, že se na letišti Sazená sešla banda neschopných pilotů, samý odskok, vysoké podrovnání, někteří byli dlouzí, jiní zase krátcí….ale to vše jsme absolvovali, ať víme, jak se naši budoucí žáci můžou zachovat a ať umíme opravit jejich chyby.
Další dny už se s námi nikdo nemazlil. Přezkoušení a sóla. Jako instruktoři a do leva nám posadili nějakého kolegu, který kontroloval let a chyby. Létání jsme si užívali, snažili jsme se o nejlepší techniku pilotáže, kulička, rychlost, vše vyladit do nejmenších detailů.. Potom pár okruhů, přistát a výměna pilotů. Letěla jsem s největším pořízkem, jelikož vážím něco přes 50 kilo a můj „žák“ měl něco..ehm málo…přes stovku. Člověk v takové chvíli pozná, že být instruktorem neznamená jen opravovat přistání a zatáčky, ale je třeba i fyzická síla. Může se stát, že žák vystraší a např.potlačí knipl…a na nás je, abychom se z takové situace dostali. Pak přiletěl Tulák s ostruhou. Sebrala jsem odvahu a šla jako první, ač jsem nidky v letadle podobného typu neletěla. Okruh dobrý, rozpočet na přistání dobrý, ale odskokům jsem se stejně nevyhnula. . I když to nebylo cítit, letadlu to neublížilo, touch touch touch tuouch and go bylo…S trošku podlomeným sebevědomím jsem vystupovala, ale Tuláček se mi i jiným zalíbil. Po odzkoušení dalších pilotů jsme zjistili, že s letadlem bez odskoků asi nepřistaneme…tak jsme žabičkovali po letišti a inspektor se smál a smál A jako třešničku na závěr jsme absolvovali praktickou zkoušku z létání opět s našimi inspektory.
Tím skončil praktický výcvik a s vervou jsme se vrhli na teorii. Prošli jsme si každý předmět do hloubky a učili se, jak žákům přednášet, aby tomu rozuměli.
V pátek pro většinu z nás kurz končil. Probrali jsme metodiku létání a jak se máme chovat v různých situacích, nejčastější pilotní chyby. Pro výstrahu nám ukázali fotky z havarovaných ultralightů, létání není jen pro legraci, ale je to především velká zodpovědnost. Ani jsme si neoddychli a už jsme psali teoretickou zkoušku, 80 otázek a hodina času. Po odevzdání testu jsme si uvědomili, jak ten čas rychle utekl a že už je konec kurzu…
Mé osobní dojmy…S létáním nemám velké zkušenosti, ani nemám nálet tisíce hodin, ale šla jsem do kurzu s tím, že se něco naučím. Je to můj největší a snad i jediný koníček a ráda bych předávala lásku k létání dál…Vím, jaká to je obrovská zodpovědnost a že být instruktorem s sebou nese velké riziko…Ale přiblížit lidi k létání a něco je naučit, to je ta motivace, která mě a určitě další drží.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem účastníkům kurzu, předávali jsme si zkušenosti a byla fajn parta. Ale hlavní dík patří panu Zdeňku Doubkovi, který to zorganizoval a přes svůj nabitý program se nám plně věnoval a snad nás naučil, jak učit chození po nebi. A zvláštní dík patří všem inspektorům a panu Karlu Maříkovi, který se mnou měl trpělivost a ukázal mi svět ultralehkých letadel zase z jiného úhlu pohledu.
