Byl krásný květnový den. Čtyřmotorový B-17 s devíti členy posádky na palubě byl už tři hodiny na cestě a mířil přes Bavorsko dál k severovýchodu. Cílem bylo svržení bomb na chemičku u Mostu a pak návrat zpátky. Letadlo neletělo pochopitelně samo, ale ve skupině. Po splnění úkolu za ranního rozbřesku se skupina otočila a vracela zpět na základnu. Doposud let probíhal bez větších problémů, ale štěstí se obrátilo, když byla skupina asi 30 km západně od Prahy. Velitel letounu kapitán Derek Coltrane zaregistroval snižující se tlak oleje u obou levých motorů a rychlý vzrůst teploty hlav válců.
„Johne, máme problém s oběma levými motory. Asi prasklo olejové potrubí nebo se tam něco stalo a teď nám uniká olej,“ řekl kapitán svému kopilotovi, který podřimoval na pravém sedadle a nejspíš už se viděl na letišti, opalující se v jarním slunci. John zvedl hlavu, opírající se o okénko a ustaraně pohlédl na přístroje. Červené kontrolky teploty u obou levých motorů se teď varovně rozsvítily a bylo bezpodmínečně nutné tyto motory zastavit. Kapitán Coltrane ohlásil závadu na rádiové frekvenci ostatním letadlům a upozornil na nutnost opuštění formace, protože letadlo se nemohlo udržet v této operační výšce.
„Ryane, kde se přesně nacházíme?“ houkl Coltrane na svého navigátora.
„Jsme 20 mil severozápadně od Prahy, pane. K našim je to ještě 60 mil,“ odpověděl navigátor.
„Jak to tady vypadá s nepřítelem?“ otázal se kapitán druhého pilota a ten se netvářil moc optimisticky.
„Jsou tu roztroušeny německé skupiny a prý jsou dost zuřivé. Němcům už je jasné, že tady s válčením skončili a tak se aspoň snaží udělat co nejvíc zářezů do pažby, Dereku. Taky se říká, že se chystají utíkat od Prahy k nám do zajetí, aby nepadli do rukou Rusům.“
„Dobrá, zkusíme doletět na dva motory za frontu a přistát na západě Čech na některém letišti. Pro všechny případy vyhlašuji pro celou posádku stav pohotovosti. Musíme teď sklesat dolů a budeme na dostřel ze země.“
Piloti vypnuli motor číslo 1 a 2 a nastavili vrtule do praporu. Pokračovali dál ve svém kursu, ale klesali tak, že jim brzy ostatní letadla zůstala vysoko nad hlavami a taky se postupně vzdalovala dopředu.
Pod nimi byla lesnatá krajina, zvlněná kopci v mírné pahorkatině. Ideální pro ukrývání bojových jednotek. Velitel tušil, že když už nejsou ve svém letu rušeni nepřátelským letectvem, které už tady prakticky nefungovalo, musí si jich všimnout střelci na zemi. Ranním tichem se nad krajinou zřetelně neslo burácení motorů a muselo probrat ze spánku i tvrdé spáče.
Zprava se mezi lesy kroutilo meandrovité údolí řeky. Teď bylo ještě zalité mlžným oparem, nad okolní krajinou už ale zářilo slunce. Bombardér teď letěl už horizontálním letem ve výšce 500 m nad zemí.
„Všichni teď dávejte pozor a sledujte pozorně zem,“ rozkázal kapitán do sluchátek své posádky, „při sebemenším podezření, že na zemi vidíte bojovou jednotku mi to okamžitě hlaste. Zadní, boční, spodní i přední střelec tam na můj rozkaz okamžitě zahájí palbu. Nemůžeme moc manévrovat ani stoupat, budeme se muset ubránit nebo uletět.“
Všichni potvrdili, že rozkazu rozuměli. Jako náhodou pocítili náhlé zásahy střel – plášť letadla s pleskáním proděravělo několik střel. Letadlo zakolísalo. Piloti zatli zuby a chopili se pevněji řízení. Nárazy střel pokračovaly a křídla byla děravá jako řešeto. Střelci se rychle rozhlíželi dolů po krajině, aby vypátrali, odkud střelba přichází. Zdálo se, že takových míst je asi více. Piloti naklonili stroj a snažili se letět po křivce připomínající písmeno S, aby pozemním střelcům aspoň trochu ztížili zamíření. Ale s tak těžkým strojem bylo obtížné létat obratné zatáčky a zkušený střelec se do letadla trefil tak jako tak. Coltrane rozkázal střelcům, ať pálí na zem rozptýlenou palbu na zastrašení. Kulomety začaly okamžitě rachotit.
Pravý motor číslo 3 dostal zásah a začal se z něj valit černý dým. Druhý pilot zavřel kohout paliva a dal plný plyn na třetí páce, aby se palivo rychle spálilo a nedošlo k většímu rozšíření požáru. Na jeden motor ale letadlo nedokázalo letět.
Krajina nebyla vhodná k nouzovému přistání. Všude kolem plno lesů a ani kousek roviny, na kterém by se dal velký letoun bezpečně posadit.
„Musíme ven!“ zařval velitel do sluchátek a celá posádka se připravila k výskoku. Střelci a radiooperátor vylezli ze svých kukaní a shromáždili se v trupu u dveří. Jeden z nich dveře odjistil a otevřel. V letadle byl ihned průvan a několik papírů vylétlo ven. Druhý pilot, navigátor a bombometčík se vysoukali z kokpitu a odešli ke svým dveřím, protože každá část posádky používala jiný východ z letadla. Velitel uvedl letoun do mírného levého náklonu, nastavil automat řízení na kroužení a vypnul zbývající čtvrtý motor. Muži mohli začít vyskakovat s padáky ven. Výška byla dostačující na bezpečné otevření vrchlíků a vojáci doufali, že se skryjí v lesích a počkají, až dorazí americká vojska od Plzně.
Ztichlé letadlo opisovalo velký kruh na obloze, jeden z motorů ještě čmáral dýmovou stuhu. Pod strojem se rozevřely zelené vrchlíky a klesaly k zemi. Němečtí vojáci, roztroušení v menších skupinkách v lesích pod americkou posádkou, však namířili na své protivníky na padácích zbraně a zahájili palbu. Američané teď, když už nehlučely motory jejich letadla, slyšeli ostré práskání výstřelů a věděli, že je zle. Bohužel, střely nacházely cíl a osm mužů během krátké chvíle usmrtily. Vojáci dopadli do lesa a zůstali nehybně viset na šňůrách ve větvích. Ušetřen zůstal pouze druhý pilot. Zasáhla ho jen jedna střela, do nohy.
Při dopadu měl aspoň trochu štěstí. Také on proletěl větvemi stromů, ale jen zlehka o ně zachytil. Pád se zastavil až samotným vrchlíkem, namotaným na koruny stromů. Pilot přitom zůstal půl metru nad zemí. Nohavice se barvila krví a bolest prostupovala celým tělem. John ale musel zmobilizovat všechny své síly, na naříkání a bolest teď nebyl čas. Němci určitě pozorovali všech devět padáků, jak se snášely k zemi a teď po nich půjdou. Budou se chtít přesvědčit, v jakém stavu parašutisté dopadli na zem. Johnovi bylo jasné, že kdyby ho našli živého, nebudou s ním mít slitování. Šlo tedy o záchranu života, a to velmi rychlou. Němci nemohli být moc daleko. Kdyby měli psy, bylo by všechno ztraceno – s poraněnou nohou se teď nemohl dostat nijak daleko a nezbývalo mu, než rychle vymyslet na Němce nějakou lest.
Letadlo mezitím stále kroužilo v prostoru nad místem nešťastného dopadu posádky. Jedna část kruhové dráhy letu vedla přímo nad nedalekou vesnicí a místní obyvatelé, jinak žijící víceméně mimo dosah válčení, si nemohli nepovšimnout sestřelení velkého letadla. Část vesnice ještě spala, ale mnozí už byli dávno vzhůru. Kroužící a kouřící letadlo, klesající s každým kruhem níž a níž, udělalo vrásky na čele sedlákům, kteří se báli, aby letoun nedopadl do vesnice. Vesničané pobíhali od domu k domu, volali na své sousedy a vyzývali je k útěku za ves, mimo dráhu letu bombardéru. Co když má na palubě ještě nějaké bomby? Už pouhý dopad velkého letadla by napáchal velké škody, natožpak ještě výbuch munice! Další vesničané zděšeně vybíhali z domů a po upozornění od ostatních se rozhlíželi po obloze, co se stalo.
Letoun už byl tak nízko, že teď nebyl vidět. Stále ještě letěl, ale byl skryt za vrškem a za lesem. Za dvě tři minuty se vynořil na severu zpoza lesa a přeletěl vesnici v dramaticky malé výšce. Vesnice stála na svahu a klesající letadlo tak letělo pořád stejně vysoko nad terénem. Kdyby kroužilo v opačném směru, už by dávno narazilo přímo doprostřed vsi a způsobilo tak velké neštěstí. Lidé z vesnice stačili tak tak doběhnout na úpatí menšího kopce hned za posledními domky na západním okraji vesnice a krýt se tu před očekávaným nárazem letadla. K tomu tady ale nedošlo. Letoun pokračoval v levém náklonu a obloukem doletěl malý kus za vesnici a tam s rachocením dopadl na pastvinu. Nejprve zachytil o zem levým křídlem, roztočil se jako hodiny a lámal se přitom na kusy. V hlíně byly vyryty hluboké koleje, všude rozlitý benzín prosytil vzduch nebezpečnými výpary, ale k výbuchu kupodivu nedošlo. Za několik vteřin už ležel vrak bombardéru tiše na poli, sousedícím s pastvinou. Plechy se povalovaly všude kolem, vrtule byly zohýbané a podél rýh v zemi byly rozházené oranžové koule pomerančů a balíčky s potravinami.
John, druhý pilot z bombardéru, si rychle nouzově ovázal zranění, aby aspoň tolik nekrvácelo. Na nohu se nedalo postavit, jak bolela. Vyvlékl se z padákového postroje a poskakoval po zdravé noze k nejbližšímu stromu, kde se na chvilku posadil, aby si rozmyslel plán dalšího postupu. Padák musel nechat na stromě, teď nebyl čas jej sundávat a zahladit všechny stopy po svém přistání. Při troše štěstí bude Němcům nějaký čas trvat, než tohle místo objeví a zatím se bude John muset uklidit někam do bezpečí. Když tady Němci najdou padák, ale nikoli parašutistu, vydají se ho zcela určitě všemi směry hledat, rozmýšlel John. A kde ho budou hledat? Určitě v nějakém úkrytu, který by mohl považovat za vhodný. Takže John usoudil, že kdyby se dobelhal do místa, které je na první pohled zjevným úkrytem, spíš by tím pozornost nepřátel na sebe upoutal, než aby se před nimi zachránil. Musel si tedy najít místo, o kterém by Němci vůbec nemohli předpokládat, že by se tam uprchlík mohl ukrývat.
Letadlo! Kdyby se dostal k vraku letadla, určitě se tam setká s vesničany a u nich by našel vhodný úkryt! Rychle se rozhlédl okolo, aby si ulomil větev jako berlu. Hlavně se musí dostat rychle odtud a nezanechávat přitom za sebou žádné stopy. Posbíral všechny své věci, které před chvilkou odložil, navlékl je na sebe a s belháním se co nejrychleji snažil dostat směrem k vesnici, kterou si zapamatoval, když se snášel na padáku. Bolest v noze byla pekelná, ale snaha se zachránit mnohem silnější. Ta pomáhala bolest překonat a tak se John za čtvrthodinu dobelhal na okraj lesa. Co chvíli se zastavoval a poslouchal, jestli nezaslechne blížící se německou hlídku, ale všude bylo ticho. Nyní stál na vršku, na kterém končil les a jenž byl narušen obloukem menšího kamenolomu. Vpředu se mu otvíral výhled přes mělké údolí na návrší na protější straně, na jehož mírném svahu leželo jejich bývalé letadlo, rozbité na kusy. Vesnice byla dvě stě metrů vpravo a u letadla už také postávalo několik lidí. Německé uniformy mezi nimi John neviděl. Vytáhl z brašny dalekohled a prozkoumal celé okolí, blízké i vzdálené, celý obzor polí, lemovaných lesy, jestli někde nespatří nepřátelské vojáky. Nikde nic. Sestoupil opatrně po okraji lomu, rukama se přidržoval starých borovic, lemujících skalnatý sráz a sykal přitom bolestí. Lom byl nevysoký, jen asi dvacet metrů a zakrátko se terén zase narovnal. Dole se znovu rozhlédl po otevřeném prostoru a když bylo všechno v pořádku, odlepil se od lesa a spěchal k letadlu.
Vesničané si ho hned všimli. Poznali, že to není Němec a že tenhle muž tady asi hledá pomoc a záchranu. Tři vesničané mu vyběhli naproti, aby mu pomohli a donesli ho mezi ostatní. Američan je pozdravil a řekl jim pár slov, jenže lidé mu nerozuměli. Ani ostatní, kteří postávali u letounu, anglicky neuměli, ale dokázali se domluvit posunky.
„Chlapi, Němci po nich stříleli, ještě když padali na padácích,“ řekl vzrušeně sedlák, jenž pozoroval všechno od začátku a viděl, jak letadlo bylo zasaženo i jak z něj posádka vyskákala. „Jestli někoho z toho eroplánu nenajdou, půjdou ho hledat a když ho najdou, tak ho zabijou! Musíme ho někam schovat, přeci ho nenecháme Němcům!“
Krátce se radili, co s pilotem udělat.
„Ale když ho Němci nenajdou nikde v lese, začnou prohledávat vesnici a u koho ten Amerikán bude, tomu vystřílejí celou rodinu!“ říkal v hrůze jeden z nich.
„S tím si teď starosti dělat nesmíme. Musíme ho schovat tak, aby je nenapadlo ho tam hledat. A nikdo z nás o tom nesmí mluvit, ani před rodinou. Teď toho pilota ukryjeme tady za těmi plechy v trupu, někdo z nás doběhne domů pro vozík a na něj naložíme trávu, kterou tady rychle nasekáme. Hodíme tohohle chlapíka do kupky a odvezeme ho dolů do vsi, kde ho schováme. Za pár dní bude po válce, ukrývat toho pilota už nebude moc nebezpečné.“
Dva mladí muži se rychle rozběhli domů pro dřevěný vozík, se kterým tahali domů dříví z lesa. Za dvacet minut byli zpátky a přivezli ještě dvě kosy. Chlapi se jich rychle chopili a nažali rychle hromadu trávy. Naštěstí byla už dost vzrostlá, takže jí slibně přibývalo. Stačilo pět minut kosení a hrabání. Další vesničané házeli trávu do vozíku a za chvíli už mohli vyzvat pilota, který teď seděl v polámaném trupu letadla a snažil se dál ošetřit své zranění. Ukázali mu, ať si lehne do vozíku a pak ho zaházeli další trávou.
„Kluci, odvezte ho hospodskýmu, ať ho schová ve sklepě. Má tam zamaskované dveře na zemi, celou válku tam přechovává zakázané potraviny a Němce ani nenapadne tam něco hledat. Pak zaběhněte do vsi nahoru za doktorem, vzbuďte ho a ať nenápadně zajde do hospody a podívá se na tu jeho nohu. Když bude Amík skrytý u hospodskýho a doktor tam bude chodit jako na pivo a přitom ošetřovat tady toho pilota, nikomu to nebude nápadné, i kdyby se Němci nastěhovali k nám do vsi,“ řekl sedlák.
Dva kluci popadli vozík a odtáhli ho pryč, jak jim nakázal sedlák. Ostatní lidé zůstali u letadla a sbírali pomeranče, které viděli naposledy před válkou. Zpráva o havarovaném letadle se rychle roznesla po celé vsi a brzy se sem začali trousit snad všichni. Někoho sem přivedla zvědavost, vždyť za celou válku se tady prakticky nic zásadního nestalo a teď, na jejím sklonku, najednou tohle! Další přicházeli, protože chtěli ukořistit potraviny z letadla, ale to už bylo pozdě – všechno, co za něco stálo, už skončilo v taškách těch, kteří sem přišli jako první. Ostatní věci už neměly žádnou cenu. Ale přece jen něco. Když už vesničané vzali všechno, co mělo pro ně nějakou cenu, došel sem jeden mladý člověk jménem Rudolf, kterého nesmírně lákalo vzít z letadla jeden z kulometů. Tyto zbraně tu byly neporušené. Měly však jednu velkou nevýhodu – kdyby je u někoho Němci našli, znamenalo by to vyvraždění celé rodiny takového provinilce. To ale Rudolfa nikterak neodrazovalo. Naopak. Blížící se konec války dával událostem nádech vítězství a pocit, že teď už se nemůže nikomu nic stát. Rudolf si vzal na pomoc ještě jednoho kamaráda a společně kulomet z kabiny zadního střelce odmontovali, naložili na trakař spolu s bednou střeliva a pod rouškou noci všechno odvezli přes údolíčko na druhou stranu, kde s námahou vynesli kulomet nad hranu lomu. Tam si udělali malý zákop a kulomet umístili na jeho okraj tak, aby mířil do středu údolí. Tam totiž vedla silnice z Prahy na západ a tudy prchali Němci od Prahy do amerického zajetí. Bylo však s podivem, že za celý den, kdy tady spadlo letadlo, se neukázal jediný německý voják.
Hned druhý den zrána musel Rudolf s kamarádem kulomet vyzkoušet a zastřílet. Měli v úmyslu zahájit palbu na projíždějící německou kolonu, kterou tady očekávali. Neuvěřitelné bláznovství, naprostá zbytečnost a téměř jisté položení hlavy na špalek – tak by se dalo tohle nazvat! Ještě že měl Ruda kamarády, jimž se svěřil se svými úmysly a ti ho od nich okamžitě zrazovali. Po dlouhém přemlouvání se proto střelby na tolik nenáviděné Němce vzdal a nakonec se spokojil s tím, že za pět dní, kdy tudy skutečně projížděla kolona německých aut, stál spolu s ostatními lidmi z vesnice u silnice a křičel na ujíždějící Němce nadávky, jako to dělali všichni. Tím skončila ta dramatičtější část války ve vsi.
Pilotovi lékař vyjmul projektil a dal mu potřebné léky. Ve sklepě mu připravili improvizované lůžko a peřiny, protože tu byl velký chlad. Jakmile Němci odjeli, mohl se John dostat ven a lékař mu zajistil odvoz do Plzně, ke svým. Po válce vyučoval tento pilot na prestižní vojenské škole a nějaký čas působil také jako letecký instruktor. Dnes už bohužel nežije, jinak si mohl v roce 2005 přijet připomenout šedesáté výročí konce války, v němž se odehrála událost, jakých jsou ve válce jistě stovky a tisíce, ale které někdy znamenají dramata s dobrým koncem.
Zajímavé video věnující se tomuto nádhernému stroji:
Tentokrát pohled zevnitř. Kameraman nás vtáhne do děje:
